Jen blázni nemají strach

Jak jste se dostal k práci, jejíž náplní je monitoring neonacistů a ultrapravicových radikálů v České republice?

V devadesátém roce, kdy mi bylo patnáct, jsem chodil na demonstrace Sládkových republikánů a zpočátku k nim choval dokonce jakési sympatie, k čemuž jistě přispěly i mé problémy s Romy, které jsem zažíval v dětství. Velmi brzy jsem si ale všiml lhaní, manipulace s lidmi, ale také části demonstrantů, kteří měli vysoké boty, bombry, vždy se disciplinovaně řadili vedle sebe a kohokoliv z přítomných, kdo jim kvůli čemukoliv nevyhovoval, na místě zmlátili. V té době to policie zcela přehlížela. Shromáždění republikánů od té doby navštěvuji dodnes a myslím, že ani ti nejvěrnější členové tohoto uskupení jich nenavštívili tolik co já. Odhaduji to na devadesát demonstrací.

Už zpočátku devadesátých let jste tedy přišel s nápadem činnost těchto násilníků moni­torovat?

V té době jsem neměl ani foťák ani kameru, ale ty akty násilí jsem přitom viděl a strašně mně vadilo, že s tím nemohu nic dělat. Když jsem se pokusil napadeným pomoci, tak to zpravidla vždy končilo mým vlastním útěkem. Takových zážitků, kdy docházelo veřejně k brutálnímu napadání, bylo nepřeberné množství a byly pro mne hlavním impulzem pokusit se s tím něco udělat.

Upozorňoval v první polovině 90. let na skinheadské nebezpečí někdo?

Zpočátku 90. let to byli jen anarchisté, kteří se otevřeně stavěli proti neonacistům, a dá se říci, že protifašistické aktivity zde kontinuálně dodnes vykonávají jen oni a pár lidí z nevládních organizací, kteří se dají spočítat na prstech jedné ruky. První demonstrace proti fašismu probíhaly v roce 91 a nutno říci, že je navštěvovali výhradně mladí lidé, ostatní generace to nijak nezajímalo. Přitom u skinheadů šlo o stovky mladíků, kteří veřejně napadali lidi na ulicích. Velká většina z nich byla ovlivněna skupinou Orlík, především agresivním stylem některých písní. V roce 92 probíhaly opět jen anarchistické demonstrace proti fašismu a už přišly první oběti, tehdy i mnou označovaného jako skinheadského, násilí. Hnutí rasistických skinheadů bylo na vzestupu a mělo stále více sympatizantů a míra násilí se zvedla, přičemž státní orgány tomu nevěnovaly žádnou pozornost. Stále se mluvilo jen o pouličních bitkách dvou znepřátelených part. Byla to doba, kdy v mnoha městech z obranných důvodů vznikaly romské a vietnamské domobrany, hlídkovalo se, romské ženy jezdily s kočárkem, kde mívaly ukryté mačety, a to vše byl důsledek nečinnosti tehdejší policie.

Velký šok přišel v roce 1993, když během tří týdnů zemřeli tři lidé. Šlo o punkera Filipa Venclíka, kterého má na svědomí agresivní jedinec s minulostí vojáka z francouzské cizinecké legie, jenž pracoval pro bezpečnostní security agenturu Proffesional commando, která mlátila kde koho. Pak zde byl případ utopeného Roma Tibora Daniela a neromské ženy, která ze strachu při útoku rasistických skinheads v plzeňské tramvaji jako mnozí další vyskočila z jedoucího vozu, ale tak nešťastně, že se střetla s pouličním sloupem a zemřela.

To byla chvíle, kdy se začali probírat ale i jiní než již aktivizovaní anarchisté.

Ano. Standa Penc, Fedor Gál, Vlastimil Venclík, Milena Dvorská, Petr Bergman a další obešli své známé a všude apelovali na nebezpečí rasistických bojůvek, ale i volně šířené propagandy, jež k němu vybízela. Tak vznikl HOST (Hnutí občanské solidarity a tolerance). HOST bylo velmi různorodé uskupení, které si za cíl kladlo tyto skutečnosti zaznamenávat a tlačit k jejich řešení státní orgány. Začaly se vydávat první materiály, které popisovaly neonacistické prostředí. Prvotní elán ale vydržel maximálně tři roky, načež HOST začali opouštět lidé, což byl vlastně i můj případ. HOST skýtal jisté zázemí, ale stále jsme byli bez techniky a když jsem chtěl nějakého násilného naziskinheada agresora identifikovat, musel jsem poté, co někoho zmlátil, poprosit o pořízení fotky někoho z přítomných novinářů. Až v 96 roce dostala nadace Tolerance, v níž dodnes působím, kameru, aby na ni zaznamenala výstavu, která se týkala osudu Anny Frankové. Ta kamera pak stále někde ležela nevyužitá, tak jsem jednou požádal o její půjčení a od té doby jsme vlastně začali natáčet přímo na demonstracích, srazech a koncertech.

Dnes už se svou kamerou patříte k neonacistickým srazům a koncertům stejně jako policejní asistence či hlasité hajlování. Necítíte se po těch 13 letech ve své pozici trochu osamělý?

Vzhledem k tomu, že v médiích většinou vystupuji jen já nebo kolegyně, působí to dojmem, že o jiné lidi ani nejde. Tak málo nás ale není. Na rozdíl třeba od radikálních antifašistů jako je AFA, však nemáme potřebu vytvářet velkou organizaci. Ze zkušeností vím, že se dá hodně práce udělat i v malém počtu lidí. Specializujeme se na archivaci materiálů, což vždy jednou za čas vyústí k vydání nějaké souhrnné zprávy nebo třeba videonahrávky. Nejsme typ velkých, zahraničních antirasistických nevládních organizací, které pořádají demonstrace a zaměřují se na kampaně, pomocí nichž se snaží společnost přesvědčit o nebezpečích rasismu. Snažíme se zjistit co nejvíce o jedincích a skupinkách, kteří jsou opravdu nebezpeční a podílejí se na přípravě násilných aktivit nebo se jich dopouštějí. Máme poměrně dost informací, které ale všechny pravidelnou formou servisu nepublikujeme, protože by to v mnoha případech mohlo ohrozit naše zdroje.

Jak se proměnila česká neonacistická scéna?

Lze říci, že na neonacistickou scénu má velký vliv internet. Od roku 91 do roku 98 získávali naprostou většinu informací neonacisté ústní cestou nebo poštou. Místo a datum konání koncertů se posílalo skrze PO BOX. Celé hnutí bylo díky tomu rozdrobené a komunikace na velmi nízké úrovni. Velkou, ale málo viditelnou a informovanou část přitom tvořili vesničtí kluci, kteří chodí nakrátko a hrají jakousi roli lokálního skinheada, který má jednu nášivku, zná Orlík a má půjčenou jednu kazetu se zahraniční neonacistickou či jinou „white power“ kapelou. V době, kdy nebyl internet běžně používán, neměl tenhle kluk žádnou možnost se cele identifikovat s rasistickým prostředím, kdežto dnes si najede například webové stránky Národního odporu a informace může získávat z mnoha diskusních serverů, kde se neonacisté scházejí. Hlavní změna spočívá tedy v tom, že dnes všichni dostávají pravidelný přísun informací a sami si je můžou i vyhledávat.

Je patrná i změna ve strategii, třeba v rámci veřejných vystoupení a snahy o legitimizování neonacistické scény?

Dnes tady nejsou žádné politické síly, na které by se vázali. Zpočátku jim o žádné registrace a vytvoření nějakého masového hnutí vůbec nešlo, ale časem se někteří pokusili zakládat legální hnutí, jako byla třeba silně nacionalistická Vlastenecká fronta. Poté byla založena v roce 1998 Národní aliance a neo­nacisté chtěli registraci Národního odporu. Brzy ale zjistili, že s registrací občanských sdružení nemají štěstí a hlavně, že je pro ně skutečnost, kdy nejsou nikde registrováni, mnohem bezpečnější a výhodnější. Vlastenecká fronta třeba vylepila své nacionalistické letáky nevybíravě útočící na občany tmavší barvy pleti a hned se začalo veřejně mluvit o zrušení jejich registrace. Národní odpor formálně ne­existuje, ale to mu nebrání v tom, aby pořádal demonstrace a koncerty. O politický subjekt, jenž by se jich v případě problémů zastal, měli ale zájem nadále, což vyústilo v pokus o registraci politické strany Národně sociální aliance, který nevyšel. Poté vstoupili mezi odštěpence od bývalých republikánů, navýšili jejich počet a zmocnili se vedení. V roce 2001 pod jménem Národně sociální blok, nyní Pravá alternativa chtěli jít do voleb, ale pak se ukázalo, že uvnitř strany je řada lidí infiltrovaných od policie, že má mnoho jedinců odlišné osobní ambice, a strana zanikla. Dnes o to neusilují, ale lze se domnívat, že kdyby měli zázemí ve společnosti, tak se o to znovu pokusí.

Neonacisté vás považují za jednoho ze svých úhlavních nepřátel, jistě i vyhrožují násilnými útoky. Máte z možných útoků na svou osobu strach?

Strach mám. Jen blázni a šílenci nemají strach. Už jsem ale vytrénovaný ho potlačovat a když mne někdo chce zastrašit, tak to funguje třeba minutu dvě, ale po pěti minutách se to obrátí proti němu a já těm lidem většinou dám jasně na vědomí, že nemůžou počítat s tím, že mne výhružky odradí od mé práce. Smutnější je, ale pro mne už bohužel zcela normální, že lidé nepomáhají napadenému třeba v metru nebo tramvaji. Cestující či chodci zkrátka vědí, že agresivitu strhnou okamžitě na sebe. Hrozné ale je, když jsou lidi apatičtí a nepomůžou ani poté, co hrozba napadení pomine. Mohou se přeci zvednout a odcházejícího útočníka prostě nenápadně sledovat a zjistit tak jeho totožnost, což je věc, kterou jsem sám několikrát udělal. Pak může člověk proti dotyčnému svědčit.

Zažil jste nějaké napadení?

Zažil jsem jich hodně, zkopání a rány pěstí mnohokrát. Většinou jde náhodná setkání, kdy oni poznají můj obličej a já je třeba ani neznám. V tramvaji přijdou a dají ti ránu nebo na tebe plivnou. Oni mají místo na inter­netu, kde zveřejňují mimo jiné i mé fotky a údaje k mé osobě. Pak mi chodí sms, kde se někteří z těch kluků dokonce podepisují. (smích) Nutno ale podotknout, že i když mi třeba jednou vyhrožovali bouchačkou, tak agresi, kterou namířili proti mně, nejde srovnávat s tím, čeho všeho jsou schopni vůči jiným lidem. Nezažil jsem zmlácení, které by skončilo tím, že člověk zůstane ležet na chodníku a musí spoléhat na pomoc kolemjdoucích, než vás v bezvědomí odveze sanitka.

Vyhrožovali vašim blízkým?

Několikrát navštívili bydliště mých rodičů a vyhrožovali rodinným příslušníkům. Byli také ale na místě, kde žije má babička, a ona je pořádně neslyšela, a tak mi vždy poté říkala, že tam za mnou byli nějací nakrátko ostříhaní kamarádi.

Podíleli jste se na zahájení stíhání některých neonacistů?

Většinou šlo případy těch nejtvrdších neonacistických kapel, jako je Vlajka, Agrese 95, Conflict 88, Imperium nebo Hlas krve a největších gaunerů z řad neonacistů z Národního odporu. Zhruba asi 35 až 50 lidí.

Mají strach oni z vás?

Mají určitě jistý respekt k mé osobě, který ale nikdy nepřiznají. Když natáčím nebo fotím, tak mi pravidelně nadávají do chudáčků a blbečků a zdůrazňují, že ze mne strach nemají. Ovšem ti kluci, kteří už byli u soudu, najednou zjistí, co se vše o nich ví a je uloženo ve spisu od vyšetřovatele nebo od nás, a pak dle mého strach alespoň na chvíli pocítí. A nejde jen o práci policie nebo organizací jako je ta naše, ale mnohdy přichází i informace od souseda, spolužáka.

Krom pochopitelné nenávisti neonacistů jste ale často osočován i ze strany radikálních antifašistů, kteří vám vytýkají spolupráci s policií, potažmo státem, jenž rasismus generuje. Můžete k tomu něco říci?

Myslím si, že spor mezi mnou a AFA je v rovině ideologické a osobní. Náš projekt a sdružení nepoužívá násilí jako formu boje proti neonacistům a do antifašismu nevnášíme ideové a ideologické rozpory. To znamená, že neřešíme, jestli jsi volič té a té strany, cítíš se jako pravičák či levičák, nebo nechodíš k volbám a politika je ti  úplně jedno.

Neumím si představit, že by naše prohlášení k nějakému problému skončilo odstavcem, že jsme pro beztřídní společnost v duchu anarchistického svobodného komunismu, tak jako to udělala AFA v minulosti. Násilí můžeme použít jen v nutných případech pomoci druhému, v sebeobraně a nebo k odvrácení chystaného útoku. Nahánění neonacistů v kukle a jejich mlácení tyčí nebo i pěstmi od nás není možné očekávat. Nejsme totální pacifisté, ale v tomto se odlišujeme od revolučních anti­fašistů. Proti opravdové hrozbě nacismu je třeba se bránit i se zbraní v ruce, ale tato situace zdaleka ještě nenastala.

Jaký je váš názor na efektivitu přímé akce, kterou v boji proti neonacistům uplatňuje AFA?

V jednom s nimi zásadně nesouhlasím, a to že je pokles neonacistů z velké části výsledkem pouliční bitek AFA s nácky. Vůdci devadesátých let odešli spíše díky policejní represi, soudnímu stíhání, ekonomickému vyčerpání a nebo zcela banální skutečnosti, jakou je svatba a následné rodičovské povinnosti. Když vezmu 50 nejvýznamnějších osob Národního odporu Praha, tak velká část z nich sedí ve vězení nebo má šrám, že donášeli na kamarády, anebo jsou v hnutí dál a teď třeba dělali ochranku na 1. máje 2006 v Praze. Bylo jich minimálně 420, kdežto protestujících anarchistů okolo 200. To, že někomu rozkopete obličej nebo přelámete kosti, vůbec neznamená, že zničíte jeho smýšlení a bude z něj posera, který už nevyleze ven na ulici a nechá si narůst vlasy. V tom se AFA mýlí a vcelku zásadně. Naše aktivity a způsob naší práce nepřináší tak velký efekt, ale nějaké výsledky přece jenom máme.

Často jakoby suplujete svou činností povinnosti policie. Jaké jsou hlavní výtky, jež k její práci v souvislosti s neonacistickou scénou máte?

Myslím, že máme dostatečnou legislativu, která ovšem není dostatečně aplikována a vynucována. Nemyslím, že jde o systémový problém, jako spíše o nečinnost nebo lenost konkrétních policistů či třeba skupiny policistů. Dle mého je z těchto důvodů třeba dostat inspekci mimo působnost ministerstva vnitra. Je třeba, aby docházelo k potrestání policistů, kteří lžou či záměrně zkreslují.

Hodně se mluví o tom, že je sama policie rasistická, nejen nečinná, ale že existuje přímé napojení na neonacistickou scénu. Můžete to ze svých zkušeností potvrdit?

Kamarádské vazby a vztahy jednotlivých lidí z neonacistického prostředí s lidmi z policie pravděpodobně existují, ale většinou jsou vázány jen na školu, do které společně chodili, nebo hospodu, ve které společně pijí. Skutečnost, že se někde tolerují neonacistické koncerty, je spíše dána neznalost prostředí anebo neochotou zasáhnout proti klukům, které znají osobně ze sídliště, než opravdovými sympatiemi k nacismu. Pokud někdo ví o propojení neonacistů s policisty, zajímá mne to a budu se snažit to změnit. Takový případ ale neznám, krom městských strážníků.

Liší se nějak zásadně česká neonacistická scéna od německé?

Česká radikálně pravicová scéna je ve spojení s celou Evropou, tedy i s německou scénou. České kapely koncertují všude, kde jsou divize Blood and Honour a členové Národního odporu dokonce řeční na neonacistických setkáních v Německu. Co se týče rozdílů, můžeme být rádi, že tu nemáme německé neonacisty, kteří jsou mnohem schopnější a existují nepřetržitě od konce druhé světové války. Po válce tam byla velmi silná generace bývalých členů NSDAP, v 70. letech se formuje nová generace neonacistů, jež se narodili po válce, a pak přišel velký boom rasistické skinheadské větve tzv „boneheads“, která trvá dosud. Vlastně a správně bychom je měli označovat za boneheads – tupci. Novo­dobí němečtí neo­nacisté jsou výtečně organizováni, mají relativně dobré finanční zázemí a jsou ekonomicky zcela nezávislí anebo jim chodí pravidelné příjmy z prodeje CD, knih, oblečení ale i z členských příspěvků. Vydávají vlastní časopisy, nechávají si šít a tisknout stylové oblečení a především produkují muziku. Jde zhruba o dvacet distribučních firem, deset hudebních vydavatelství a desítky obchodů. Jediné, v čem jsou stále neúspěšní, je získání alespoň části německé společnosti. Větší vliv mají snad jen v Sasku. Velkým nebezpečím je fakt, že německý neonacismus je individuálně spojen s terorismem a tito militanti se hojně vyzbrojují. Jde především o palné zbraně a výbušniny. Jsou mnohem více militarizovaní než čeští neonacisté, protože tam funguje velký obdiv ke svým dědům a pradědům a bývalým vojákům vůbec. To u nás nemáme a buďme rádi.