Nejen cestou intelektu

Proč jste trilogii nazvala Příběh cesty na Sever? Co pro vás ta světová strana znamená?

Nevím, proč se mi ve snech objevila právě severní strana. Když se tato představa zjevila poprvé, byla jsem jí fascinována. Pokud by to byl Západ nebo Východ, vnímala bych je nejspíš jako politické strany. Jih bych chápala jako „dovolenou“. Sever byl tehdy pro mne světovou stranou, kam člověk za normálních okolností nejezdí. Dával počítat s dlouhou tmou a tajemností. Proč má duše toužila právě po Severu, to jsem nevěděla.

Na svých cestách k sibiřským kočovníkům jsem se mnohokrát setkala s tím, že Východ je strana živých – nejspíš protože tam vychází Slunce, Západ stranou zemřelých, protože tam Slunce zapadá. Jih představuje teplo, a tedy rovněž život. A Sever je spirituální stranou. Dokonce existuje i jakási technika jogínů, kdy člověk usíná s hlavou na Sever, aby probudil své duchovní schopnosti.

Tohle všechno je možné. Informace o světových stranách jsem si rovněž postupně dohledávala. V jedné z knih mě posílá knihkupec na Východ s doporučením, že potřebuji na své cestě učitele. Tvrdí, že člověk nemůže sám od sebe jít, ale musí mít někoho, kdo ho povede: gurua nebo knihy. Tehdy jsem se ve snu vědomě rozhodla, že tudy nepůjdu. Chtěla jsem putovat sama za sebe. A jediný, o kom vím, že se vydal na Sever, byl dánský král Gorm.

Kdy vás napadlo, že si budete sny zapisovat?

Bylo mi něco kolem dvaceti. Sny mě fascinovaly. Neměla jsem zprvu záměr, že bych je studovala, pokud ano, tak jen vzdáleně.

Kdy vznikla představa „Cesty na Sever“? Nemohl se tento druh snů začít objevovat v souvislosti s vaší emigrací do Ameriky?

Nevím, nikdy jsem o tom nepřemýšlela. Ale teď mě napadají paralely… Přijdete do prostředí, které neznáte. Jste bezradná. Bylo mi tehdy skoro čtyřicet, měla jsem vybudované sebevědomí, a najednou jsem se musela učit všemu od začátku jako dítě. To byla strašná rána. Hodnoty, které jsem znala, najednou neplatily. V Americe jsem si postupně uvědomila, jak je pro mě prostředí Evropy důležité. Sny, které jsem vybrala do knihy, skutečně pocházejí z období, kdy jsem se rozhodovala, že do Ameriky pojedu.

Jednou rovinou je váš reálný život a paralelně s ním jde rovina vašich snů. Kde ve vašich knihách se stýkají? Kde se text blíží k reálnému prožitku?

Hlavně v prvním díle. Ovzduší komunistického útlaku, podzemí, vzdělávání po bytech. Vpád armád. Totalitní společnost. A pak mezník, kdy jsem se rozhodla – jít na Sever. Spousta snů z tohoto období z knihy vypadla. Totiž po každém rozhodnutí následují zkoušky, člověk je prověřován, zda to myslí vážně. Chvíli to trvá, než se přestanete vracet a skutečně jdete.

Pak jsou to v druhé a třetí knize oddíly Bludiště a Červené město. Jejich popis odpovídá dvou reálným městečkům, v nichž jsem žila jako dítě. Vracím se zde k vjemům, které do mě v dětství vstupovaly.

K jakému zjištění jste například díky svým snům došla?

Bylo toho hodně. Pochopila jsem, že jsou jiné způsoby poznání než je cesta intelektu.

Na začátku první knihy se poprvé objevuje světlo. Co podle vaší interpretace znamená?

Ten sen je z pozdější doby. Cítím ho jako konečné odpoutání od matky. Chvíle, kdy skutečně vnímám samu sebe. Když se mi zdál, neuměla jsem si jeho význam vyložit. Tenkrát jsem se mytologii nevěnovala, ale zřetelně jsem si uvědomovala, jak je významný.

Musela jste se snažit, abyste se do snů ponořila, nebo přicházely prostě samy?

Dalo by se říci, že mě emocionálně dobývaly. Působily naprosto mimo rozum. Musela jsem si je zapisovat, vnímala jsem to jako nutnost. Pak jsem zápisky četla a sny znovu prožívala. Ještě před odjezdem do Ameriky jsem se doslechla o Freudovi. Byla jsem tehdy těžce nemocná, ochrnutá na levou polovinu těla, a lékaři mě poslali na psychoterapii. Byla to cenná zkušenost, která mě vedla k dalšímu poznávání. V Americe jsem pak navštěvovala kurzy doktora, jenž vystudoval Jungův institut ve Švýcarsku. Po absolvování kurzu jsem nabrala klienty a s nimi pak pracovala dál. Potřebovala jsem další zkušenosti. Ve skutečnosti jsem nikdy neměla učitele, na kterého bych byla navázaná. Na všechno jsem si přicházela sama, celý život jsem byla samouk. Není proto divu, že jsem se vnitřně vydala na Sever…

Proč jste se z Ameriky vrátila zpátky do Čech?

Necítila jsem se tam doma. Byla jsem vytržená z kontextu. Začalo mi dokonce vadit, že je to země ukradená Indiánům. Jsou vytěsněni a ani se o nich nemluví. V jednu chvíli jsem zjistila, že u nás v domě bydlí Siouxové. Měli v plánu, že se vrátí ke svému kmeni do rezervace a budou léčit. S Indiány jsem se pak setkávala i nadále při různých příležitostech. Od jiné dvojice jsem dostala dárek, který se pak objevil i v mých snech. Je to prstýnek s tyrkysem. Psala jsem o něm v části nazvané Les, kde mi ho dává Indiánka, která zpívá píseň duše. Pocit, že je Amerika ukradená země, mě skutečně dráždil.

Bylo to těžké se vracet?

Za jedenáct let, co jsem byla pryč, jsem v Čechách ztratila přátele. Ale pro mě byla důležitější krajina. Vnitřně jsem si došla k jakémusi náboženství, kde je všechno posvátné, a k tomu jsem potřebovala navázat na své kořeny. Teď sice bydlím v paneláku, ale u lesa, a tam jsem víc doma. Na hrázi rybníka tu rostou čtyři sta let staré duby, jež pro mne posvátno představují. Trpím, když vidím, že přírodě někdo ubližuje. V místě, kde žiju, znám všechny ptáky podle hlasu. Bydlí tu velmi vzácný druh strakapoudka. Teď mají začít les kácet a budou tam stát domy. Tohle všechno těžce nesu.

Les je důležité místo i ve třetím díle Cesty…

Les a vesnice. Ukazují se tam moje kořeny. Archaické prostředí mělo na mě vždycky velký vliv. Například na naší chalupě jsem měla spoustu zvláštních vidění. Když jsem jednou myla podlahu, padla na mě slabost. Uviděla jsem ptačí bohy, postavy v maskách, jak drží košťata a rytmicky zametají. Přišly jakoby z jiného světa, ale ten svět je ve skutečnosti tady pořád s námi. Vnímám důležitost všeho živého kolem sebe. I třeba počasí. Potřebuji cítit vítr, vidět mraky, slunce… Když déšť bubnuje do střechy a domem proniká vlhkost, zřetelně si uvědomuji duchovní obsah všeho kolem.