Jelena Makarovová je kurátorkou výstavy kreseb a obrazů dvou neznámých židovských malířů – Peretze Bédy Mayera a Fritze Haendela, která je do konce října instalována v Památníku Terezín. Při této příležitosti jsme ji požádali o rozhovor.
Řekněte mi něco o sobě…
Narodila jsem se v Baku. V deseti letech jsem odjela do Moskvy a zůstala tam až do roku 1990. Vystudovala jsem zde Instituty Gorkého a Surikovského a zabývala jsem se i sochařstvím. Nyní se z velké části věnuji dětem. Pracuji nejen se zdravými dětmi, ale také s nemocnými. Tato práce mne mimo jiné přivedla k tématu svobody. Měla jsem spoustu otázek, jak vlastně děti vychovávat, jak jim vysvětlovat, co je pravda a co je výmysl. V roce 1987 mi můj manžel přivezl katalog s kresbami dětí z koncentračního tábora v Terezíně – bylo to pro mě velmi důležité, protože jsem byla vždycky čechofil. Ale protože jsem v roce 1968 – v době, kdy vaši zemi křižovaly naše tanky – pobývala v Čechách, nesměla jsem později do vaší republiky jezdit. Učila jsem se proto alespoň český jazyk; byl to takový výraz mého odporu vůči tomu, co se stalo.
Co bylo cílem vaší tehdejší cesty do Čech?
Myslíte v roce 1968? Přijela jsem k vám v červenci se svým otcem, protože byl pozván svými četnými přáteli, aby mohl na vlastní oči vidět, jak vypadá svoboda. Jenže v tu chvíli přijely tanky… Byl to hrozný pocit. Zklamání. Otec chtěl tehdy spáchat sebevraždu – vyskočit z okna. Já se zase nechtěla vracet domů a domluvila jsem se s jedním mladíkem, že mi pomůže odjet do Jugoslávie. Tatínek mi však řekl, že ho uvězní, když odjedu. Nemohla jsem ho neposlechnout. Ale strašlivě jsem se styděla, že patřím k Sovětskému svazu. Následujících dvacet let jsem o tom všem velmi přemýšlela. Psala jsem si deník, který jsem nikdy neotiskla. Mám ho stále.
Ve kterém roce jste pak Českou republiku navštívila znovu?
Až v roce 1988, kdy jsem přijela do Židovského muzea v Praze, abych si prohlédla dětské obrázky. Zhlédla jsem pět tisíc kreseb. Pak jsem se začala zabývat Friedl Dicker-Brandeisovou, učitelkou, která tehdy v židovském ghettu v Terezíně učila děti kreslit. Tak jsem se setkala s Georgem Schromem, který má doma velkou sbírku Friedliných prací, protože jeho teta pracovala spolu s ní v atelieru ve Vídni. V roce 1999 vznikla na základě této sbírky ve Vídni výstava, která pak putovala do zahraničí. Objevila se ve dvanácti městech, prošla Evropou i Amerikou. Doputovala i do Českého Krumlova, dokonce existuje její katalog v češtině. Pak jsem se začala zabývat Terezínem, systémem vyučování a výchovy, a výsledkem tohoto úsilí je kniha, která vyšla u Fedora Gála v G + G, nazvaná Univerzita přežití.
Nahlédla jste do složité kapitoly lidských dějin. Co to znamenalo pro vás osobně?
Musela jsem se vyrovnat se spoustou věcí. Došlo mi, že vzhledem k tomu, co se stalo v Sovětském svazu a v Evropě, žijeme na jakýchsi ruinách, na prázdných místech, která byla dříve zaplněna obrovským životem. Možná znáte profesora Lotmana, který žil v éře Sovětského svazu. Napsal spoustu knih, mimo jiné také o Puškinovi. Všemi uctívaný básník tvrdil, že za napoleonské války 1819 padlo mnoho mladých lidí, kteří by se možná stali proslulými osobnostmi. Mohli by být básníky, umělci, prostě cennými lidmi, ale zbyly jen hroby, nic, pustota. Tenkrát to byli jednotlivci, ale v Sovětském svazu se už páchaly masové vraždy. Přemýšlím proto o své úloze. Vzhledem k tomu, k čemu mám dispozice, zdá se mi, že jsem v podstatě takové médium, které je schopno hovořit ústy jiných lidí. A právě tímhle se v současné době zabývám. Výstava obrazů Peretze Bédy Mayera a jeho přítele Fritze Haendela v Terezíně je také jakýmsi pokusem převyprávět kousek lidské historie. Udělala jsem cosi, co by oni možná chtěli sami udělat, ale už nemohli.
Nyní žijete v Jeruzalémě. Odešla jste tam po rozpadu Sovětského svazu, jako to udělali mnozí jiní Židé?
Ne, byla jsem do Izraele pozvána pracovně. Mým cílem bylo udělat výstavu o Friedl Dicker-Brandeisové a jejích žácích. Odjela jsem tam s manželem a dětmi. Nemyslela jsem si, že zůstanu v Izraeli, že tam budu trvale žít, ale pak jsem si pomyslela, proč vlastně ne. Jsem však hluboce spojená s Moskvou a s její kulturou, takže do Ruska jezdím často. Navíc v Moskvě pracuji s dětmi, převážně s nemocnými. Jsou to autisté, schizofrenici, děti s mozkovou dysfunkcí, děti mentálně postižené apod. Jde vlastně o terapii uměním. V tvorbě se děti odhalují jako nikdo jiný. Není proto důležité, co dělají, nezáleží ani na materiálu, s nímž pracují. Důležité je, že něco vytvářejí. Vidím potom, jaké jsou a co s nimi můžu dělat dál. A pak také, což je hlavní, jim dělá ruční práce radost. A potěšení je pro člověka velký stimul. Pracuji také s pedagogy, které učím, jak výuku vést. Nedávno jsem měla například na starosti pedagogy z Čečenska, kteří do Moskvy přijeli jako „humanitární mise“.
Jedním z autorů kreseb, které můžeme zhlédnout na výstavě v Terezíně, je Peretz Béda Mayer. Jak jste se s tímto malířem setkala?
To je velmi dojemný příběh. V roce 1995 jsem byla ve Stockholmu kurátorkou výstavy Kultura a barbarství, věnované životu lidí deportovaných do koncentračního tábora Terezín. Byly zde vystaveny stovky uměleckých děl a jiných svědectví o kultuře, jež byla zcela vymýcena, mezi nimi i malý akvarel. Byla to skica kostýmů pro divadelní představení v Terezíně, kterou nakreslil Leo Mayer. V době příprav výstavy jsem znala jen jeho datum narození a příjezdu do Terezína a také přibližně datum jeho úmrtí v Osvětimi.
Výstavu navštívil pan Leo Kramář a sdělil mi, že je synem Lea Mayera. Celý život hledal díla svého otce z Terezína, ale marně. Obrázek, který uviděl na výstavě, byl první a jedinou památkou po otci, na niž po padesáti letech narazil.
Leo Kramář mi pak ukázal otcovy dopisy a fotografie. Na jednom snímku stojí impozantní muž v bohémském klobouku se širokou krempou. Na další fotografii je umělec před malířským stojanem v podobném, avšak už trochu obnošeném klobouku. „Tohle není můj otec,“ řekl Leo Kramář. „To je jeho bratr, můj strýc Bedřich, Béda. Zmizel těsně před válkou, v roce 1939. Hledali jsme ho, ale nikdy se nám ho nepodařilo najít. A teď už to nemá smysl. Narodil se v roce 1906, bude už asi po smrti…“
Ale strýc se nakonec přece jen našel?
V jednom domově důchodců ve městě Herzliya v Izraeli. Přijela jsem tam za ním s jeho příbuzným, který ho neviděl od roku 1939. S Bédou jsme se pak úžasně spřátelili. Hned jak jsem vkročila do jeho pokoje, všimla jsem si obrázků. Ptala jsem se, čí jsou. Zavrčel, že jsou jeho. „A máte nějaké další?“ nedala jsem se zastrašit. Řekl, že nechce dělat striptýz. Nakonec jsem ho však přesvědčila. Šli jsme společně do malého pokoje, kde učil staré lidi malovat. Když jsem spatřila jeho obrazy, pochopila jsem, že je to velký umělec. Vlastně ne – velký. Prostě to byl umělec. Umělec totiž není nikdy velký nebo malý, buď umělcem je, nebo není. Měl vlastní pohled na svět, svou filosofii. Nejvíc mne zasáhl sám fakt, že maloval, přestože byl už tak starý.
Kolik mu tehdy bylo?
Devadesát let. A přesto měl energii dítěte. Vitalitu si dokázal zachovat do poslední minuty. Bylo to vidět a cítit z jeho posledních obrazů. Maloval je na podlaze, třesoucíma se rukama, seděl přitom na vozíčku, nemohl se postavit. Byly obrovských rozměrů a svěží. Říká se, že v každém je neuvěřitelný rezervoár sil, jestliže je tvůrčí a nerutinní člověk. Umělec má potřebu dokončit svou práci za každou cenu.
Na snímcích z poslední doby, které lze vidět na výstavě, říká: Nejspíš už vůbec nechci žít, protože nevidím žádné změny…“ Tehdy to pro něj byla stagnace. A člověk, který tvořil celý život, nemůže žít ve stagnaci.
Zemřel v roce 2002.
Jak žil?
Po odchodu z Čech – posledním židovským transportem – prošel peripetiemi jako mnozí jiní. Trvalo to dlouho, než se dostal do Izraele. Jaký byl člověk a jaký měl vztah ke svým obrazům? Své obrazy vždycky rozdával. Za umělce ho považoval nejspíš málokdo, protože ho dokonce nepřijali ani do Svazu umělců v Izraeli. Jako malíř pracoval pětadvacet let. A když se mu podařilo udělat krásné dveře, jež byly hezky barevné, vždycky si je podepsal. Měl také obchůdek s bytovými doplňky a spolu s těmito věcmi prodával i barvy. Lidé, kteří se s Bédou seznámili v padesátých letech, mi vyprávěli, že když za ním přišli, aby si koupili barvy na stěny, přinesl jim je ve vědrech a svítily mu přitom oči. Barvy totiž velmi miloval… Všechno, co se týkalo barev, mu přinášelo radost. Dokonce i ta vědra pro něj znamenala velké štěstí. O sobě říkal, že mnoho nechtěl, a mnoho proto nedostal. Ale v hloubi duše to byl tragický člověk. Všechno schovával pod maskou, a právě proto jsou i jeho obrazy plné masek.
Říkala jste, že dával hodiny kreslení v domově důchodců…
Věk jeho tamějších žáků se pohyboval mezi sedmdesáti a osmdesáti lety; jejich kresby rozvěšoval po stěnách domova. Začal je učit hned poté, co tam přišel. Byli šťastni. A když jsme se s Bédou dostali k sobě blíž, říkal mi: „Učím člověka, kterému je osm set let!“ Prostě sčítal věky svých žáků: pro něj čas byl něco jiného než pro běžného smrtelníka.
Jaké byly jejich obrazy?
Nenechaly by vás lhostejnou. Dotkly se diváka osobitým způsobem. Každý člověk, který tam maloval, se vracel na místo, odkud do domova přišel. Žena, jež pocházela z Ruska a do Izraele se přestěhovala, najednou začala kreslit ruské motivy: břízky ve větru, vesnice… V okamžiku, kdy brali barvy do rukou, přemístili se do času svého dětství… Spousta z nich byla ve dvacátém století pohroužena po celý život do starostí, jak se uživit. Museli pracovat, ale teď se mohli věnovat věcem, na které předtím neměli čas. Někteří byli velmi talentovaní.
Bédovy obrazy také visely po stěnách domova?
Schovával je spíš v komůrce. Když nám svá díla ukazoval a stavěl jedno po druhém na vratký stojan, ani se na nás nepodíval. Ale před námi se najednou otevíral jeho úžasný svět… Jeho umění totiž spočívá v obnažování samé podstaty života, jeho mimiky, pohybů těla, jeho nepochopení sebe sama. Jsou tam zářivé barvy v kombinacích, které lze jen těžko hledat v přírodě. Snad jen ve snu. Je to svět plný strachů. Obličeje na malbách nemají individuální rysy, jsou opatřeny maskami. Loutky, harlekýni, motýli a kočky pohlížejí na diváka se skeptickým výrazem, maří všechny snahy nahlédnout do nitra tohoto cizího a zcela odlišného světa a znemožňují jej pochopit. Ten svět je nepoznatelný jako sám člověk. Všechno je v něm zahaleno tajemstvím.
Sledujete tvorbu starých lidí i mimo domovy důchodců? Existuje vůbec něco takového?
Samozřejmě. V Izraeli máme například starou malířku – paní Dvoru, která maluje obrazy na nejrůznější mytologická témata. Má pouze jeden pokoj a celá tato místnost je přeplněná jejími obrazy. A jednou za čas dělá takzvané stěhování, kdy jí můj muž přenáší obrazy z jednoho kouta do druhého a namísto obrazů staví postel. Tomu říká stěhování z jednoho bytu do druhého. Staříci jsou často podivíni… jako děti. Ale jsou šťastní, když mohou něco vytvořit. A do svých výtvorů vkládají celé srdce, a proto je jejich radost tak strhující.
A proč právě Bédova výstava v Terezíně? Jemu se přece podařilo uprchnout…
Obrázek Leo Mayera – Bédova bratra – byl nakreslen v Terezíně. Chtěla jsem příběh uzavřít tam, kde pro mne začal. Bylo by samozřejmě možné najít i jiné místo, ale měla jsem tenhle záměr. Celé to zjišťování a objevování pro mne znamenalo velmi mnoho. Otevřel se pro mě neznámý prostor – nevěděla jsem, jaký byl život uprchlých Židů v Palestině, netušila jsem, že existovala určitá kvóta, podle níž tyto lidi rozmísťovali – na Kypr a na další místa, kde se nesměli volně pohybovat. Musela jsem pracovat v archivech, abych shromáždila dostatek materiálu, protože je sice možné spoléhat se na vyprávění starých lidí, ale historii je třeba zapisovat pečlivě a vše prověřit, protože by jinak vznikla spíš mytologie. A díky obrazům a vyprávění jsem objevila kus skutečné lidské historie, kterou jsem zatoužila předat dál.
Co vám toto nové poznání kousku lidské historie přineslo?
Odpovím trochu oklikou. Když jsem byla malá, často jsem sedávala na lavici se starými lidmi a poslouchala, jaký byl jejich život. A oni mi vyprávěli všelijaké historky, které byly spíš smutné než veselé. Málokdo je totiž poslouchá, každý si myslí, že vykládají jenom to, jak je jim těžko a že je všechno bolí. Ale není to tak docela pravda. Staříci mě vždycky fascinovali… I později, když už jsem dospívala a poslouchala jsem je, vždycky jsem od nich toužila získat odpověď nebo radu, jak žít svůj život. Brzy jsem však zjistila, že oni to nevěděli ani ve stáří. Například Béda říkal, že nikdy nebyl připraven zestárnout. Až jednoho dne mu došlo, že cítí až příliš vnitřní bolesti, a pochopil, že je starý. Stáří tedy znamená, že člověka už bolí úplně všechno? Zdá se mi, že naše setkání s Bédou bylo velmi důležité, protože za posledních pět let namaloval stovku obrazů. Stalo se to tak, že se najednou před ním objevil člověk, a mluvím teď o sobě, který mu neříkal, že všechno, co udělal, je pěkné. Ale posuzoval obrazy a přemýšlel o nich. A při pohledu na ně ukazoval, co se mu nelíbí nebo naopak líbí. Neumím si představit, že by Béda žil jinak, než žil. A co udělal, o tom jsem přesvědčena, že má svou velkou váhu. A vlastně každé setkání s člověkem, který mi ukáže svou hlubinu, má pro mě neskutečný význam, protože je výpovědí o životě…
Je z vašeho pohledu těžké nahlížet do duše druhého člověka? Tím spíš, když je už starý?
Myslím, že mám na tyhle věci talent. Stejně jako děti, když mne vidí, jdou ke mně, tak ke mně přicházejí i staří lidé. Na ulici, všude. Všichni si chtějí povídat, protože cítí, že je budu poslouchat. Mám jednu takovou příhodu. Dělala jsem film o jedné ženě, Maut, hledala jsem tehdy všelijaké detaily o dětech, které byly v Terezíně. Zajímalo mě, jaká byla dívenka, která tam malovala, a měla jsem soupis všech jmen dětí, které malovaly s Friedl. Přijela jsem do Tel Avivu a první jméno, které Maut uviděla, bylo Ruth… Řekla: „Znala jsem ji, byla to moje sestřenice.“ Pak mi začala psát o každém dítěti a najednou z šesti stovek neznámých dětí získalo osmdesát nějakou podobu. A pak jsem jí řekla: „Maut, máš ve svém životě nějaké tajemství, o kterém jsi nikdy nikomu nepověděla?“ A ona se podivila, že se na to ptám: „Jak to víš?“ A druhý den za mnou přijela se dvěma kufry. To bylo její tajemství. Týkalo se její lásky. Když jí bylo dvanáct let, zamilovala se do čtyřiadvacetiletého mladíka. A on jí dával všelijaké dárečky, drobnosti, boží kravičky, květiny, které si pak sušila. Zemřel v koncentračním táboře. Všechny tyhle věci držela při sobě a svého manžela tím nechtěla znepokojovat. Její muž byl v Palestině, vzali se a žili spokojeným životem. A všechno, co zažila v Terezíně, uložila do sejfu. Inspirovala mě tím k napsání románu Láska v sejfu. A natočili jsme o ní film. Víte, když máte zájem o druhého člověka, ne tak, že s ním natočíte rozhovor nebo o něm něco publikujete, ale že s ním soucítíte, ten člověk to pozná. A nezáleží na tom, že už je starý; když má co říci, tak začne vyprávět.
Máte nějaký takový další příběh?
Dělala jsem rozhovor s jednou ženou, nedávno zemřela. Ptala jsem se jí na to, jak hrála v kabaretu. Byla to podivuhodná žena v červených šatech, s křiklavě nalíčenými rty. Přijela za mnou autem. Pak jsme zapnuly dva magnetofony, jeden pro jejího syna, aby se o ní něco dozvěděl, protože o ní nevěděl nic, a druhý pro mne. A historie jejího života byla tak strašlivá, že mi každou chvíli vstávaly vlasy hrůzou na hlavě. Ale ona vždycky dodala: „To nic, teď se to skončí a bude lépe!“ Hluboce se mě to dotýkalo, protože ona se mnou soucítila. A příběhy to byly strašlivé. Ona je však potřebovala říci. „Zabili mi dítě, ale počkej, pak se mi další dítě narodí, dostanu se k tomu…“ Měla obdivuhodnou povahu. Mám natočených celých deset hodin jejího vyprávění na videu. Mám víc takových příběhů…
Zaměřujete se pouze na umělce?
Na kohokoliv. Na obyčejné lidi, kteří spoustu věcí zažili a mají co říci nebo kterým se zdají zvláštní sny. Protože tvorba, to nejsou jenom věci, které člověk vytváří. Existují tvůrčí lidé, kteří vám udělají oběd, a budete mít pocit, že jste v sedmém nebi. Nebo se díváte, jak někdo pere prádlo, jak žehlí, jak skládá vyžehlené věci… Tohle všechno je tvorba! Proč by to neměl být tvůrčí člověk? On tvoří jinak, nepotřebuje ty košile malovat…
Jelena Makarovová pochází z ruské rodiny básníka Grigorije Gorina a básnířky Inny Lisňanské. Vystudovala literární institut v Moskvě a od 80. let žije v Jeruzalémě. Ve svých dílech se zabývá především problematikou židovského ghetta, zejména možností kulturního života v něm. Na toto téma vydala v roce 1995 ve Stockholmu knihu Theresienstadt: Culture and Barbarism. Největší ohlas však patrně získala útlá publikace Kresby dětí z koncentračního tábora Terezín. Z fotografií z této knihy, vybraných do různých kompozičních souborů, vznikla řada putovních výstav terezínských kreseb, s kterými se mohl seznámit vpravdě celý svět. „Učitelce“ dětských autorů terezínských kreseb, malířce Friedl Dicker-Brandeisové, věnovala samostatnou knihu, která vyšla v roce 1999 ve Vídni. V nakladatelství G + G vyšla publikace Univerzita přežití – osvětová kulturní činnost v terezínském ghettu 1941–1945, na níž se kromě dalších autorů také podílela.
–pb–