Boj s únavou v Čečně

Nedávno jste se vrátila z Grozného, kde bylo založeno centrum Doezal (Rodina). Jak se vyvíjí spolupráce mezi Berkatem a čečenským centrem? Myslím tím konkrétně vztah mezi čečenskými zakladatelkami Doezalu a autorkami projektu z české strany.

Viděno pragmaticky – je hodně znát, že náš vstup do jejich života pro ně v prvním plánu znamenal zaměstnání, a tedy obživu. Ale myslím si, že naše spolupráce se vyvíjí velmi dobře. Někdy se my tady vztekáme, protože ony na některé věci vůbec nereagují, neboť jim nerozumějí. Ale dost se snaží, aby byla jejich práce užitečná a aby to bylo vidět. My se zase snažíme zcela nepodlehnout nátlaku jejich nároků, které nemůžeme při nejlepší vůli splnit.

Veškerá jejich činnost se odehrává v domku uprostřed Grozného, kde jsem teď měla možnost pár dní pobýt. Dokázaly zde ve velmi krátké době vytvořit otevřený prostor s rodinnou atmosférou. Generačně i národnostně různorodý tým, jejž jsme společně vytvořily, funguje na principu vyváženého a vzájemného doplňování. Jsou v něm všechny tmelicí prvky, které jsou základem pro udržitelnost: družné emoce, racionalita ve skutcích, humor, otevřenost a vzájemný respekt. Čeho si u nich cením nejvíc a co mne vlastně také velmi překvapilo, je jejich samostatná iniciativa. Mnohé z nich byly dosud zvyklé pracovat jinak (spíše jako vykonavatelky hotových úkolů), teď si dávají na základě společného cíle úkoly samy. Jsou samostatná skupina a užívají si to: každý den přijdou do práce, nakrmí svých dvacet slepic, pomazlí se s kohoutem, zalijí zeleninu, usmaží si vajíčka, posnídají a věnují se – každá po svém – provozu Doezalu. Pokud jde internet, vyberou poštu a napíšou mi, co je nového. Ještě před půl rokem bych tomuhle nevěřila.

Při vzájemném sbližování jste se jistě nevyhnuly osobnímu kontaktu. Řekněte mi o nich něco bližšího.

Komunikujeme čím dál tím intenzivněji. Potřebujeme se v práci i ve vzájemném povzbuzování. V mnoha ohledech je ten kontakt daleko přímočařejší a smysluplnější než kontakt se ženami u nás. Já jsem za posledních šestnáct let pracovala v několika ženských kolektivech a zdá se mi, že práce s Čečenkami je skutečně trochu jiná. Přijde mi, že na jedné straně jsou vnitřně daleko svobodnější než ženy u nás, dokonce bych řekla, že jsou v té své přímočarosti mužné nebo snad spíše zmužilé. Je to tím zajímavější, čím ženštější formu mají – přestože jsou některé velmi chudé, všechny se oblékají pečlivě, neexistuje, že byste je někdy viděla neupravené, neučesané či jakkoli extravagantní. Přitom každá z nich má svůj osobitý styl a barvy, které dokonale ladí s jejich náturami.

Čečenky jsou přirozeně důstojné, rovné, což platí i o holčičkách. Nikdy jsem například neviděla, že by se nějaká hrbila. Vždy, když se s nimi setkám, žasnu nad tou směsicí decentnosti, soustředění a autority, kterou vyzařují. Ono je to obsaženo i v jejich tradičním tanci, lezgince, který tančí při každé společenské příležitosti: je velmi ukázněný, přitom plný energie, která drží dokonalé pohyby a linie těla. Když to zkoušíme my, pořád jakoby utíkáme, vlníme se někam pryč… Ony zůstávají v sobě a samy sebou. Zbrklost, hysterie, přecitlivělost, intrikářství – to jsou vlastnosti, které jsem u čečenských žen téměř neza­žila. Na druhé straně jsou věci, které jim těžko docházejí, a ty je třeba stále „hlídat“ – to se týká především materiálních aspektů a hospodaření s tím, co je k dispozici. Přestože se známe už poměrně dobře, těžko si zvykají, že nejsme bohaté sponzorky a že prostě musejí vyjít s tím, co je k dispozici. A že budou nuceny začít hledat své vlastní zdroje.

Pracujete převážně se ženami. Jak pracovní nasazení žen snášejí jejich muži? Není to v rozporu s tradičním postavením čečenské nebo muslimské ženy vůbec?

Muži – a vůbec tamější společnost – nejsou moc zvyklí, aby ženy něco podnikaly společně a navíc ve veřejném prostoru. Nicméně jsem zaznamenala, že čečenský muž má k ženě skutečně respekt. Na kolektivní ženskou iniciativu, která je tam čímsi novým, se muži dívají se směsicí zvědavosti, pobavení a občas i lehkého pohrdání. Není v něm ale to, co jsem zaznamenávala vůči ženským aktivitám v devadesátých letech v naší společnosti: obavy a výsměch. Muži našich kolegyň se chovají láskyplně, a nám si samozřejmě jen naoko stěžují, že se jim ženy odstěhovaly do práce. Zároveň je však na nich vidět uspokojení, že jejich ženy mají regulérní zaměstnání. To je dnes v Čečensku velká vzácnost, i když dřív to bylo celkem běžné. Přes veškeré tradiční zvyklosti jsou Čečenci částečně i potomci sovětského režimu, kde byla zaměstnanost žen běžnou záležitostí.

Je těžké udržovat kontakt na dálku? Jsou nutné pravidelné návštěvy k oživení komunikace, nebo už projekt běží samospádem?

O nějakém samospádu se rozhodně nedá mluvit. Už jsem se zmínila o intenzitě našich kontaktů – stále se musíme rozhodovat společně a řešit neustálé finanční problémy. Jako místní nevládní organizace, podporovaná ze zahraničí, je Doezal pod drobnohledem úřadů, je tedy třeba postupovat velmi uvážlivě, a přitom tvořivě pátrat po různých dalších zdrojích. To je dnes v Čečensku velmi těžké, protože každý je tam potřebný. Pokud jde elektřina, píšeme si e-maily, pokud je dobrý signál, voláme si. To je oproti stavu před dvěma lety obrovský posun: centrum má internet přes satelit a já jen žasnu, jak rychle se ho naučila používat třeba i naše sociální pracovnice Roza, kterou před pěti lety objevila jako klientku základní humanitární pomoci Petra Procházková v ruinách Grozného.

A k našim pravidelným návštěvám se upínáme téměř jako k záchytným bodům: jsou pro obě strany velmi důležité, protože právě při nich si nejen uvědomujeme obrovskou rozdílnost kontextů, z nichž pocházíme, ale zároveň společně prožíváme situace, které internet ani mobil neumožní. Tehdy poznáváme „drug druga“ a z toho pak těžíme po dobu, kdy se nevidíme.

Popište nám reálnou situaci. Jaké jsou možnosti na vaší straně, co můžete poskytnout, a jaké jsou potřeby a požadavky strany čečenské?

My vycházíme teď především z toho, co nám poskytuje rámec dotace z rozvojového programu Ministerstva zahraničí ČR. Tu jsme dostali na tři roky. Protože jsme ovšem rozpočet sestavovaly ještě v době, kdy se na našich aktivitách podílela partnerská organizace (která v Rusku mezitím přišla o registraci), prostředky z té dotace nestačí. I když máme a hledáme další zdroje – především ze sbírek a sponzorských darů –, provoz Centra je nákladnější, než jsme předpokládaly. Je nutno platit za všechny pracovníky daně, nájem domu, řidiče, ochranku a spoustu dalších poplatků. Peníze na základní provoz sice jsou, ale máme už značné potíže utáhnout minimální mzdy lidí, kteří provoz centra zabezpečují. A to jsou nejen vedoucí kursů, ale i sociál­ní pracovnice, psycholog, řidič, ochranka. My jsme tam přišli s tím, že jim poskytneme základní materiální rámec pro to, aby se v dalších fázích mohli uživit už sami. Teď naposled jsme společně rozpracovali plán, jak vytvořit několik drobných dceřiných podniků, které by vydělávaly, a část výdělku by šla zpět do Centra. Chceme například vytvořit takovou rodinnou zemědělskou koalici, která by produkovala vejce, mléko, včelí med, což by se využilo v dalším podniku – cukrárně, která bude moci fungovat v již existujícím objektu, který je pouze potřeba „trochu“ svépomocí opravit. Vše záleží na tom, jak se budeme ohánět my zde a oni tam…

Spolupracujete více se ženami než s muži. Co vás k tomuto výběru vede?

To přišlo samo, protože Berkat začínaly téměř samé ženy, a protože, jak se říká, „bližší košile než kabát“, volily jsme ženy jako ty, o které opřeme své aktivity. Výběr vychází přirozeně z toho, co jsem už naznačila – když se ženské přátelství povede, přináší překvapivé plody i pro muže. A muži to oceňují, spolupracují s námi, starají se o nás, a to jak v Česku, tak v Čečensku. Máme v Doezalu řidiče, dva ochrankáře, účetního. A manželé posádky Doezalu pomáhají, když je cokoli potřeba opravit, připravit šašlik na zahradě, přivézt hlínu na záhon. Mladí chlapci docházejí na kursy počítačů a taneční tréninky skupiny Maršo, takže i když chod Centra táhnou ženy, mužský element vůbec nechybí, naopak, působí jako takový ochranný rámec. V podstatě to dopadlo skutečně tak, že Doezal celkově působí jako ideální čečenská rodinka – muž chrání a zabezpečuje, žena řídí plynulý provoz rodinné osádky.

Co se vás nejvíce při posledním pobytu dotklo?

Groznyj. Nezapomenu na jeden obraz – křižovatka se semafory, které ale nikdo nerespektuje, rušný provoz se pokouší řídit policista ve švestkově modré uniformě, v jedné ruce obušek, na druhém rameni absurdně se houpající samopal… Mimochodem, tito stateční zaměstnanci města jsou častou obětí skrytých střelců, kterým prostě překážejí… Jako by právě tento obraz byl metaforou všeho, co se v zemi dnes děje.

Jinak se všude staví, i když jsou to často jenom fasády domů, za nimiž v podstatě nic ještě k bydlení a užívání není. V centru je park, v něm růže, fontána, kavárna, Dům módy, který by mohl stát v Bruselu nebo ve Washingtonu. Čečenci tohle město milují a perou se o něj neuvěřitelným způsobem. „Normální život“ je společný jmenovatel všeho a všech. Všichni se upínají k obnovení řádu, ale zjevnou součástí této všeobecné vůle je i neustálý pocit ohrožení. V pospolitostech uvnitř domovů je často slyšet smích, dávají si ho v pravidelných dávkách jako kafe, hecují se navzájem, říkají si vtipy, kterým já často vůbec nerozumím. Pak se najednou ztiší – většinou je to večer – a začnou povídat o válce, která ještě přijde. Všichni mají strach, ale zvykli si s ním žít. Stav permanentní rozechvělosti, které se člověk potom těžko zbavuje. Je to nesmírně vyčerpávající bytí uprostřed zcela obnažených forem zla i dobra.

Co cítíte jako největší problém, který je nutno řešit?

Prevenci dalšího násilí a krveprolévání. Jakékoli normální formy snižování intenzity toho dennodenního stresu. Jinak lidi začnou bláznit, ztratí tu neuvěřitelnou denní disciplínu, která se tam jakoby zázrakem skutečně vrací. Těch problémů, jež jsou důsledky stresu, je spousta – nastupuje alkoholismus mužů, drogy, srdeční infarkty. Lidi mají všeho plné zuby, i když jejich vitalita je skutečně obdivuhodná.

Téma, kterému se již několik let věnujete, může narážet na nejrůznější falešné představy. Mám na mysli, že „pomáháte teroristům“ a podobně. Co v takových případech lidem říkáte? Čelit těmto otázkám jistě není jednoduché…

Ale docela je, když si řeknete, že představy nejsou argumenty. Když pracujete s realitou, když něco vidíte na vlastní oči, tak se k tomu buď postavíte čelem, nebo bokem, nebo zády. Když mi někdo řekne, že pomáhám teroristům, je za zdí svých zcela pitomě povrchních představ: za nařčením je buď podezření, že se stýkám s nějakými škůdci, anebo tam to slůvko terorista platí obecně pro všechny lidi z Čečenska. Pokud chcete skutečně mít klid k práci, nemůžete se těmito nesmyslnými štěky zabývat. Lze debatovat o soudnosti Čečenců ve vlastní vnitřní politice, o jejich schopnosti vnímat samy sebe v širším kontextu (tyto debaty by ovšem měli vést především Čečenci). Já jsem nikdy neměla potřebu ani energii hlásat nějakou slávu Čečenců ani vyvracet podobné nesmysly. Takže na otázky tohoto typu můžu jen říct: Tak si tam udělejte aktivní dovolenou, pomůžete tím sobě i jim! Vážně uvažuji o založení česko-čečenské cestovní kanceláře. Mýty se boří jen a jen osobní zkušeností, přesvědčováním vzniká často jen další mýtus…

Co vás osobně k tomuto tématu přivedlo? Co o tom říkáte Čečencům a co Čechům?

Zdá se mi, že spíš než téma je to způsob práce tím tématem vytvořený. Mohu a musím střídat v této činnosti role, ve kterých jsem zabydlená – roli průzkumnickou, pozorovatelskou, mateřskou, myslitelskou… Promítá se tu vše, co je mi vlastní a co jsem dosud dělala. Ale mám-li být otevřená, asi to hlavní je extrémní životní zkušenost, kterou jsem prošla a která dopadla dobře. Od té doby skutečně vnímám boží úradek a zároveň vím, že když se člověk soustředí, může ovlivnit mnohé, co se zdá být na první pohled bez naděje.

Čechům i Čečencům říkám víceméně totéž: čím víc toho o Čečensku vím, tím zajímavější mi připadá čerpat z toho, co (dobře skryto) je Čechům a Čečencům společné: paměť malého národa, tvrdohlavost, smysl pro přátelství. Jsem přesvědčena, že kultivovat bilaterální vztahy dvou zemí, které se v něčem mohou dobře doplňovat, má budoucnost.

Nedávno navštívila naši republiku hlavní „literární postava“ z Aluminiové královny Petry Procházkové, jež knize vlastně dala název. V čem bylo pro vás setkání s Čečenkou Elzou důležité?

Elzin příběh podaný knihou je velmi silný. Okolnosti nám otevřely možnost poznat osobně i jeho protagonistku a ji zas samozřejmě velmi přitahovalo poznat zemi, v níž našla přátele. Kniha je totiž koncipována tak, že v sobě nese nejen svědectví o válce očima žen, ale odkrývá univerzálně platný konflikt, který ženy a muži ve vztahu k sobě a společnosti v přelomových dobách prožívají. Na pozadí extrémních podmínek války působí tento konflikt velmi obnaženě a je znepokojující pro každého pozorného čtenáře. Setkání s Elzou potvrdilo, že ona dala svůj příběh všanc právě proto, že sama – jsouc poněkud bezhraniční bytostí – je spíše zmítána tím, co se kolem ní děje, a v jejím skutečném životním příběhu se hodně odráží ten nepořádek, do něhož byla její vlast válkou vržena. Elza je jednou z mála Čečenek, které se osobně a aktivně vzepřely nepsaným zákonům své země – a za to platí také dost tvrdou daň. Její neuspořádaná životní situace tak trochu symbolizuje i vnitřní dilema čečenské společnosti „na křižovatce dějin“.

Proč přijela do Prahy?

Myslím, že právě proto, že zoufale potřebuje najít a udržet si přátele, protože její vlastní prostředí se k ní zřejmě moc přátelsky nechová. Elza se snaží žít normální a užitečný život. Česko je pro ni zemí, kde mnoho lidí četlo její příběh a příběh její země. V situaci, v níž je, to pro ni svým způsobem znamená záchytný bod. Chce být někde něco platná, nežít ve vzduchoprázdnu.

V září Česko navštíví čečenský taneční soubor Maršo, který byl u nás již jednou v roce 2003. Jaký je smysl té návštěvy?

V podstatě podobný jako v případě Elzy. Vyjád­ření přátelského vztahu, poskytnutí zážitku, že jste někde dobře přijímáni se vším, co jste, a že je vaše přítomnost dokonce ceněna. Drobný pokus vyvážit převážně negativní obraz Čečenců. V případě Marša jde také o plnění závazku udržet kontinuitu vztahů Čechů a Čečenců a rozvíjet je tak, aby akce naznačila další prospěšnou cestu pro ně. Podpořit soubor Maršo jako takový, protože vznikl v těžkých podmínkách proto, aby pomohl čečenským dětem. Dnes jsou to mladí lidé a všichni říkají, že pro ně měl výjezd do Česka zásadní význam. Někteří z nich se za ta poslední tři léta hodně změnili a i díky tomuto výletu našli důvod, proč studovat a pro co žít.

Zaznamenala jste nějaký posun v zájmu o Čečence, když srovnáte první a nyní druhý pobyt souboru?

Samozřejmě – už to nejsou chudinky děti vyhnané z rozbombardovaného města. Ten zájem je proto pochopitelně menší, nefunguje impulsivní solidarita, a také co není v médiích, neexistuje. Nicméně tam, kde zájem zůstal (u přátel a osobních sponzorů), prohloubila se jeho kvalita, a to je dobré! Že jsou lidé, kteří znají cenu kontinuity pomoci a investic do velmi křehké a riskantní fáze obnovy zničeného. Je radostné, ale zároveň zavazující cítit, že vaše angažmá vyvolalo dlouhodobější zpětnou vazbu. Čečensko je velice poškozená země, situace Čečenců mi mírou prožitého násilí v mnohém opravdu připomíná situaci Židů, na druhé straně úporností a neřešitelností i situaci Palestinců. Všichni jsou tím nesmírně unaveni – jak Čečenci sami, tak nakonec i Rusové, a svět problémy maličkého Čečenska taky už nebaví. Je to malý kus země, ale obrovská, promlčená nebo někam zastrčená křivda, ta se netýká jen Čečenců. Co s tím? Je třeba na to jít asi jinak, veseleji. Tak teď na to jdeme tancem mladých, pohledných děvčat a mládenců.

Řekněte nám něco o tom, jaký má význam pro Čečence tanec a jak se k tanci stavějí Čečenci v současné době?

Tanec je pro Čečence razítkem normálního života, a proto tančí při každé příležitosti, kdy je jim momentálně „normálně“, tedy dobře. Vybavuje se mi jeden poměrně čerstvý zážitek z nedávného nocování v Grozném: spali jsme v pokoji s otevřeným oknem poblíž jedné z centrálních, nedávno opravených ulic. Naprosté ticho nočního odpočinku najednou přerušil nikoli zvuk střelby, který je zde ještě považován za zvuk běžný, ale zvuk bubnu, harmoniky a tleskání: na ulici zastavilo auto a lidé z něj vyskočili ven a jen tak v noci si zatančili na ulici lezginku… Myslím, že tanec je pro Čečence základní fyzickou i duševní stabilizující potřebou.

Jak se k výjezdu tanečníků souboru Maršo stavějí jejich rodiny?

To je individuální. Ve dvou případech se k výjezdu svých dětí postavily rodiny zcela odmítavě, ale většina bere další výjezd jako velký bonus, jako vklad do jejich budoucnosti. Považuji za užitečné, že se celá akce děje prostřednictvím našeho komunitního centra Doezal – tím se podtrhuje význam naší spolupráce pro budoucnost celého česko-čečenského programu. Já doufám, že jim to dochází. Pro nás je znalost rodin Marša a známost s nimi velmi důležitá, daleko víc než před třemi léty. Vyjádřil to Vachit Gajtemirov, jeden ze členů skupiny, který u nás strávil půl druhého roku na studijním pobytu: „je to ten drát, který nás spojuje“. Pro ty rodiny je zážitek jejich dětí v naší zemi významným zdrojem životní energie. Až se Maršáci vrátí domů, mohou ze zažití „vlídného a svobodného života“ čerpat a stavět na něm. Možná ne všichni, ale určitě někteří z nich už teď přemýšlejí, jak prospět nejen sobě, ale i druhým, a možná začnou přemýšlet víc o smyslu svého vlastního života. Jejich rodiče už tuto možnost nemají a myslím, že si jí u svých dětí cení. To, že k nám Maršo jede podruhé, znamená i pro jejich rodiny, že poprvé to nebyl jenom krásný sen, ale že je to určitý závazek do budoucnosti: je to přínos a přenos nové pozitivní zkušenosti, která se už netýká jen holého boje o přežití.

Co si slibují od výjezdu sami členové skupiny Maršo? Co pro ně výjezd znamená?

Samozřejmě, že se velmi těší. Na prázdniny mají vystaráno už teď – budou trénovat a šít kostýmy. Když jsem s nimi nedávno naposledy mluvila, opakovali nezávisle na sobě jednu věc: těšíme se na setkání se starými přáteli! Což nejsou slova do větru...