Snová cesta žen

Obrazy, které k autorce přicházejí ve spánku, nepřetržitě zaznamenává třicet let. Příběh cesty na Sever zahrnuje polovinu toho času. Ubírala se takto k zasvěcení? Tušíme to v různých náznacích od samého počátku – od dětství, kdy se setkala se zbloudilým světlem, které v ní pak zmizelo. První snový dotyk hraje důležitou roli. „Vzpomínku na světlo (…), na dva úplňky jsem dlouho opatrovala…,“ píše v úvodu a dodává: „Nemyslím, že se taková věc přihodila pouze mně. V životě každého člověka je mnoho náhodného, jež vzniká složitou a nepředvídatelnou kombinací střetů a vlivů nesčetných osudů (…). Avšak pod změtí více či méně náhodných událostí běží silný proud (…). Čas od času zahlédneme vlny tohoto proudu: vynoří se skrze nános běžných událostí jako čirá voda potoka skrze vrstvu napadaného listí.“

Příběh cesty na Sever je původně jedna kniha o tisíci stranách, která byla později rozdělena do tří dílů. Jednotlivé svazky proto ani nemohou být uzavřené: cesta totiž pokračuje, cíl je vzdálený, a jednotlivé kapitoly se navlékají na červenou nit. Červená je barva života, stejnou barvu má také chrám, k němuž poutnice, autorka, přichází, a kdoví, co je v něm. Nebo hledá nebeský Jeruzalém? Tajemství je skryté hluboko uvnitř a sny, které k němu vedou, jsou jako sítě utkané matkou Pavoučicí, s níž se cestovatelka v závěru knihy setkává.

Jana Heffernanová se vydává směry, které jí určuje Cesta, jelikož touží pochopit tajemství života a smrti, proč tu jsme a kam máme jít. Provází ji nutkavé přání porozumět Řádu, který nás přesahuje, a ve svém vztahování se ke světu se dopouští omylů stejně jako jiní. A její Cesta (která může být i naší) má jako živá bytost ten nejsilnější záměr – učit žít: proto je v ní tolik síly, že člověka uchopí a vede kamsi...

Rozsáhlost díla nesnižuje jeho čtivost, pakliže knihu nečteme v očekávání hluboké a vyčerpávající analýzy snových obrazů. Smyslem není naučit čtenáře snové obrazy vykládat nebo nabídnout mu jakýsi snář. Je to mnohem inspirativnější způsob nazírání skutečnosti a nepřímý návod, jak zbortit hranice vnitřního osamění. Bohatý vnitřní prostor a směřování, které se tu nabízí, je objevením živoucího mýtického světa a co víc – ženské duchovní cesty, jež se od mužské spirituality liší obdobně jako žena od muže a muž od ženy. Autorka tuto odlišnost ukazuje na četných příkladech. Když doputuje k chrámu, před nímž stojí dřevěné pódium, zhlédne symbolickou popravu pěti svatých panen/velkých loutek: silná lana jim odtrhnou hlavy. Jakási žena ze zástupu jí pak sdělí: „Takto jsou stále ještě oddělovány ženám hlavy od těla, aby myslely bez ohledu na srdce i na tělo a jeho moudrost, pocity, varování a potřeby. Oddělená hlava pak lecčemus uvěří, ve světě je ztracená a opuštěná – a taky poslušnější.“ Autorka tak reaguje tak na vnitřní rozpor žen. Jít vlastní cestou není snadné, a přestože se snaží tu a tam zařadit do nějakého společenství, Cesta jí klidu nepopřává. Zastavit se je možná něco jako zemřít.

Poutnice poznala nejen život ve Městě, Za zdí, setkala se s Kouzelníkem či Církví Šestiramenného kříže, pobyla také v Nemocnici, zvládla Bludiště, Červené město a zlověstný Přístav a Hory. Dostala se na Ostrov mrtvých a uviděla Jezero a Tajemný les. Zlákalo ji vábivé prostředí Vesnice, ale stále ji přitahoval Sever. Často se vracela k myšlence, zda je možné najít pravdu nebo radu v knihách. Ale brzy pochopila, že i svět moudrých knih je omezený a mnohem více si dokázala cenit opravdové zkušenosti.

Na posledním místě, v Říši žen, získala poučení od Pána Hadů, podivuhodného učitele, který jí osvětlil tajemství svého prastarého symbolu. „Stočený had ti připomíná kruhový pohyb věčného návratu v protikladu k přímé dráze útoku a dosažení cíle (…). Muž je spíš vyznavačem přímých drah než žena. Rád postupuje, útočí, jde bezohledně vpřed, za sexem, za potravou, za ziskem, svým vynálezem, anebo proti nepříteli (…). Spirála je spíš způsob žen. Tělo ženy se pohybuje v souladu s přírodou, její mysl i duše žije v rytmu Měsíce, rozvíjí se a znovu se stáčí.“

V Příběhu cesty na Sever nechybí ani láska. Ale přítel Ondra, který se zde občas v nečekaných okamžicích zjevuje, není v autorčiných osobních proměnách tak důležitý, velkou roli v jejím životě sehrávají spíše ženy a později ona sama. Jen v chrámu, kde na konci svého putování prodlévá, se objeví malíř Michelangelo, který jí dá cenný dar, radu pro šťastný život: „Obrazy jsou tu, pracuj, abys je vynesla na povrch. V pozemském životě věnuj svůj čas pouze věcem, na kterých ti opravdu záleží, těm, jež z hloubi srdce toužíš dělat; všechno ostatní nech stranou.“

Pocity štěstí, které v chrámu zažívá, však trvají jen do chvíle, kdy dojde ke skutečnému zasvěcení, a hrdinka poznává, že Nebeský Jeruzalém není město obehnané zdí, „symbol osvobozené mysli“, jak dříve někde četla. „Mysl obehnaná zdí je největší chybou,“ říká si. A když už se rozhodne, že se nevrátí do žádného města, uvidí nebeský palác. Spatří ho a zažije „nejkrásnější dílo Velké Matky, přadleny a tkadleny, Matky Pavoučice: Červený chrám života“, přátelskou a milující sílu žití. Teď se již opravdu může svobodně vydat na místo, kde bude v klidu žít. V klidu a šťastně: Je totiž připravena…

Autorka je etnoložka a šéfredaktorka Regenerace.