Jeden obecně rozšířený bonmot říká o minulém režimu, že v něm nebyla svoboda slova, zato slovo mělo váhu. Dnes lze říct leccos, ale nikdo si toho nevšimne. S jistou nadsázkou můžeme dodat, že evropská justice se dnes rozhodla dát váhu snad jedině slovům popíračů holocaustu a neonacistů.
Jen zřídkakdy se objeví v kontinentální Evropě protesty, které by hájily svobodu slova neonacistů. Důvod je nasnadě – názory neonacistů tak jasně popírají nejen svobodu, ale celou řadu dalších práv včetně práva na život pouze na základě vrozených charakteristik, že jsou vysoce pobuřující a samy volají po svém omezování. Pokud se neonacisté dovolávají svých „práv“ a „svobody slova“, jsou vzhledem k povaze své ideologie směšní. Není ale i přesto potlačování svobody slova hrozbou pro samu potlačující společnost?
Slovo – objekt kontroly
V tomto ohledu se Evropa liší od USA, kde je pojetí svobody slova přinejmenším formálně velmi široké. Nikoli náhodou právě v této zemi provozují své internetové stránky i evropští neonacisté. Je otázka (která jde nad rámec tohoto článku), do jaké míry má smysl přílišné zdůrazňování rozdílů mezi „svobodomyslnou“ Amerikou a „represivní“ Evropou, zda si americká společnost nevytvořila četné manipulativní či přímo ostrakizační mechanismy, které onu svobodu slova, na formálně-právní úrovni zaručenou, výrazně problematizují.
Evropská tradice je jiná. Slovo je u celé řady tradičních autorů evropského myšlení objektem kontroly. Vzpomeňme na cenzuru básníků v Platónově Ústavě, ale i na nedávné totalitní režimy, v něž se zvrhla jedna z větví evropského myšlení. Ty potřebovaly, aby pokud možno každý, i obviněný jejich soudy, papouškoval jejich „pravdu“ a jejich verzi světa.
Jestliže se i v Evropě postupem času a vlivem demokratických revolucí prosadila svoboda slova, nebylo to bez problémů. I naše „zlatá“ a „svobodná“ první republika s ní měla problémy – vedle zákazů komunistického tisku připomeňme na zásah, který koncem dvacátých let minulého století postihl český překlad Lautréamontových Zpěvů Maldororových.
Moc slova
I ti autoři, kteří horovali pro co nejširší svobodu slova, se museli zamýšlet nad její odvrácenou tváří – nad mocí slova. Tu cítíme dodnes tak, že se mnohdy pod záminkou svobody slova ve skutečnosti jen násobí moc těch, kteří disponují prostředky, jak svá slova přiměřeně rozšířit, a naopak snižuje moc slovních páriů. Jinou podobou moci slova je schopnost plodit nesnášenlivost a způsobovat újmy na právech druhých. Právě rozlišení onoho přímého a nepřímého dopadu se stalo základem pro slavný příklad myslitele předminulého století Johna Stuarta Milla v diskusi na tím, co ještě kriminalizovat, a co už ne: píše-li někdo pamflety o tom, že obchodníci s obilím jsou příčinou hladu prostých lidí, má mu to být umožněno. Vyřkne-li někdo tutéž myšlenku v čele rozvášněného davu stojícího před domem některého obchodníka s obilím, měl by být kriminalizován.
Může se nám samozřejmě nelíbit volba příkladu, která poukazuje na to, že ochrana občanských práv se pro mnoho liberálů spojovala především s ochranou majetných před „plebsem“. Co je ale Millově příkladu třeba ocenit, je zdůraznění významu situace a kontextu, toho, že slova nejsou špatná sama o sobě, ale tím, co v daném společenském prostoru znamenají.
Hra na schovávanou
Zdá se ale, že právě případ neonacistů v dnešní době Millem uvedený příklad relativizuje. Kdo je vinen násilím často náctiletých rváčů? Jen oni sami? Anebo lidé, kteří je ovlivnili a předali jim kulturu předsudků a nesnášenlivosti? Jak uchopit neonacismus? Trestat pachatele jeho zločinů, jejich inspirátory nebo se snažit potlačit celé toto hnutí? Tedy: pojímat jej jako kriminální, ideový či politický problém?
Otázka se může jevit jako falešná, neonacismus je pochopitelně problémem na všech třech rovinách. Vzhledem k chatrnosti svých ideových východisek je ale ta druhá nejslabší. (Neo)nacistické myšlenky nejsou nebezpečné svou přesvědčivostí, schopností vystihnout reálné problémy. Jsou spíše funkcí určitého sociálního prostředí a určitých postojů ke světu. Kriminalizací těch myšlenek jako takových se jim nejen dodává popularita, ale především se tím hraje s neonacisty jejich hra. Hra síly, zákazů a represí. Hra na skrývání, na kočku a myš či na slepou bábu. Hra na zástupné symboly či dokonce „zástupné symboly zástupných symbolů“. Hra na „autonomní nacionalisty“ a „národní socialisty“ namísto nacistů, hra na „Vítězství zdar“ namísto „Sieg Hail“. Hra, jejímž výsledkem může velmi snadno být nepostižitelnost neonacistů, kteří se naučí skrývat své záměry tak, že budou pro státní orgány (ale především pro část veřejnosti) ne zcela čitelní a zamaskují své názory, čímž mohou získat přijatelnost. Hra, jejímž výsledkem ale může společnost ochudit a poškodit i sama sebe. To mohou ukázat dva příklady represí z posledních deseti let. Oba se týkaly odsuzování skutečně odporných (neo)nacistických materiálů – a přece byly oba problematické.
Musíme je znát
První se týkal komentátora sládkoveckého týdeníku Republika Tomáše Kebzy, autora antisemitských a protiromských textů. Odsouzen byl roku 1999 k podmínečnému trestu a zákazu publikační činnosti na deset let. Publikovat nepřestal, do Republiky psal svým nezaměnitelným stylem dál pod pseudonymem Karel Kříž (až do svého vyloučení z republikánských řad po aféře kvůli kontaktům s neonacisty). Ač se jednalo o autora s odpuzujícími názory, často podle svědectví bývalé šéfredaktorky Republiky opisujícího z nacistických materiálů apod., vyvolává rozsudek nad ním otázky: lze někoho zbavit práva vydávat tiskem své názory, a to předem, kvůli tomu, co napsal dřív? Co kdyby se Kebza stal z neonacisty kajícníkem – neměl by možnost se veřejně vyjádřit ke změně svých názorů? To, že rozsudek mohl být tak snadno obejit a autor jednoduše publikoval pod jiným jménem, jen dokumentuje jeho nesmyslnost.
Druhou známou kauzou bylo české vydání Hitlerovy knihy Mein Kampf. Na rozdíl od případu Tomáše Kebzy je tato kauza široce známá, výsledkem byl zákaz knihy. Českému čtenáři tak je upíráno seznámení s dílem, které shrnuje názory jedné z klíčových postav historie dvacátého století, muže, jehož aktivita významně (a samozřejmě strašlivě) poznamenala i české dějiny. Slovy T. G. Masaryka „zajímavá kniha“, která má „rozhodující význam“ pro „porozumění“ nacismu a jeho mocenského triumfu. Těžko lze věřit, že by někoho mohl přesvědčit nezáživný traktát psaný ve zcela jiné době nepříliš inteligentním autorem. Co je špatného na tom, chtít poznat nacismus z první ruky a u jeho zdrojů?
Nemylme se, (neo)nacismus není učení založené na idejích a nepomůžeme si od něj, když budeme některé špatné myšlenky potlačovat. Někdy se zdá, že by to mělo být přesně naopak – že by neonacistům měla být popřána nejen svoboda slova, ale dokonce i publicita, aby se znemožnili sami. A to i navzdory tomu, že tato svoboda může být urážlivá pro menšiny, na něž neonacisté útočí a na jejichž obranu se společnost musí plnou vahou (ale také rozumně zváženými prostředky) stavět.
Chceme-li totiž někomu čelit, musíme jej znát. A nejlépe jej poznáme tak, že mu dáme možnost se verbálně projevit. Často se pak lidé s touto možností podřeknou a ztrapní. Často sami poukáží na své slabé místo. To se stalo i Hitlerovi: „Jak se nás naši nepřátelé mohou zbavit? Tak, ze nás během jednoho dne smetou z ulic.“ Dobře tím ukázal to, co pro neonacisty platí dodnes: skutečně čelit jim lze nikoli zakazováním „špatných“ knih a článků, ale aktivní opozicí v ulicích a narušováním jejich pocitu síly.
Autor je redaktor časopisu a-kontra.