VIP festival

Tina b. má zoufale mizivou reklamu, míjí se tedy s místní uměleckou a teoretickou scénou. Zato související propagace VIP, hotelových a cestovních služeb se vůči té oborové jeví silně naddimenzovaná. Tina b. vykročila do světa s mimikry a managerskými strategiemi světového art fairu. Jako by mělo jít o akci adresovanou pouze „světové veřejnosti“, což potvrzuje úvodník na webu. Vzhledem k nepatrné návštěvnosti celého projektu jsou to ale jen iluze.

Akce s ctižádostí konfrontovat světové umění s českým tu pravidelně nedopadají nejlépe. A je nutné se ptát proč. Už u loňských dvou bienále kritika přivítala „hodně umění“ na pražské scéně najednou. Kurátorské výběry a vzájemné konfrontační prezentace však měly diskutabilní kvalitu. Na jejich nedostatky letos reaguje Tina b. ještě výraznějšími nedostatky. Některá jména zde zastoupená by mohla být na české scéně osvěžením – bohužel nikoliv v tomto kontextu, jiní (mě zajímali Attila Richard Lukacs a Jason Mclean) nakonec zastoupeni nebyli, neboť artefakty nedorazily. Kromě tristní propagace a managementu je pochybný i kurátorský záměr celku a mnoho sekcí je rozpačitých. Chybí tu komunikace s umělci, odborníky a publikem hostující země. Nelze se ubránit pocitu, že nás navštívil mimozemšťan a zanechal zde svůj implantát.

Cestou k vilné expozici

Přece jen se podívejme na festival blíže, jelikož jisté organizátorské úsilí zde vynaloženo bylo. S Národní galerií festival nespolupracuje, možná proto není tak lehké na ústřední prezentaci ve Velké dvoraně Veletržního paláce vůbec trefit. Úvodní kanadsko-finská prezentace OY/EH působí jako torzo, spíše jako výstava „několika umělců, kteří se líbí kurátorkám“. Proč ne, ale k čemu potom kurátorské ambice deklarované na počátku? Možná to způsobila nepřítomnost několika mladých hvězd kanadské scény Etienna Zacka a Jasona Mcleana a starší a již trochu pohaslé hvězdy Attily Richarda Lukacse. Specifická finská uzavřenost a „rukodělnost“ severských výtvarnic na mě příliš nezapůsobila, i když celek drží pohromadě víc než kanadská bezkoncepční améba. Výrazné jsou malby Esy Tuomiranty. Estetickým zážitkem může být artefakt The Blair/Bush Project – Revisited – tři filmy Christopha Runneho (Kanada) promítané souběžně na otáčející se panel umístěný mezi třemi filmovými promítacími přístroji (16 mm). Zřejmě se jedná o části nalezených či archivních filmů s nacionálně-politicko-geografickým náhledem na ropnou válku, prezentované ve smyčkách.

Poměrně ucelenou sekci dream.GIRLS kurátoroval dle jedněch informací Atsuko Arai, podle jiných dream.Girls samotné (jak je to možné?). Jako jedna z mála se tato sekce pokouší o práci s daným prostorem, pro převážně fotografické médium nepříliš vhodným. Jde o putovní projekt 16 výtvarnic z celého světa, mezi nimiž jsou například Minna Pyyhkala (Finsko), Nadja Rovderova (ČR a SR) a Kimurai Yuki (Japonsko), proto patrně působí sevřeněji a koncepčněji, na rozdíl od ostatních částí projektu; osobně doporučuji fotografie Audrey Scott (USA) a záběry z krytého bazénu Štěpánky Peterkové (ČR/USA). Zato Peep Show (kurátor kolektiv Tina b.) sází vzhledem k tématu na barokně nabobtnalý estetismus. Juxtapozice olejomaleb Karla Balcara, fotografie Veroniky Bromové a objektů Sussany Samanek (Kanada, ČR) je, upřímně řečeno, nechutná. Do stejného zorného úhlu se dostal i Thomas Ruff (Německo). Expozici nelze upřít jedině vilnost. Show má být „polemikou o hranici mezi uměním a pornografií v novém kontextu“. V jakém, to netuším. Přitom mnohé artefakty jsou hodnotné a umělci inspirativní: Anna Jermolaewa (Rusko), Daniel Gonzales (Argentina), Andre Serrano (USA). Z českých autorů jsou tu přítomni ještě Krištof Kintera, Richard Wiesner, Martin Mainer a Jiří Chmelař.

Komorní a dobře vybraná je sekce Perception of Everyday Life (Vjemy každodenního života, kurátor Yohannes Schmidt). Téma přesně vystihují tisky Andrease Gefellera: půdorysy a řezy podlažími panelových domů se liší malými nuancemi, jako jsou plakáty a nápisy na dveřích nebo různě barevné koberce. Stejná charakteristika platí o kurátorské videoprezentaci Reality Blurred (Rozostřená skutečnost) Adama Vačkáře. Ten se rozhodl vystavit svůj osobní výběr tří nejlepších videoartistů. Sarkasmus skupiny The Blue Noses Group (Rusko) je notoricky známý, ale stále pobaví, zvláště v málo přívětivé atmosféře veletržní prezentace; video Schnell od Adela Abdessemeda, Alžířana žijícího ve Francii, zaujme technikou, je to půlminutový záznam na smyčce pořízený z kamery vyhozené z helikoptéry nad Berlínem. Výstava Same Same but Different (Stejné, stejné, ale jiné) vypadá z dálky interesantně, zblízka a v jednotlivostech jde o pouhou efektní hru na poněkud omšelé a politicky korektní téma globalizace. Proto pouze cituji: „Výstava, kterou připravil kurátor Pascal Beausse, je vyjádřením k postavení a roli uměleckých předmětů v době globalizace a pohrává si s pojmy kopie, falzifikát, duplikát a imitace. Zastoupeni budou mimo jiné tito umělci: Sylvie Fleury, Subodh Gupta, Mathieu Mercier a Jean-Luc Vilmouth.“ Nejsem si jistá, zda uvedení festivalu ve Veletržním paláci (byť to zahraničním návštěvníkům libě zní) je šťastné řešení, neboť celková instalace je naprosto bezradná a jako by čekala na přísun dalšího umění.

Tajuplný Karlín, nová Nová síň

Stejná situace se bohužel opakuje i v Karlínské hale na výstavě Large/Digital. Kurátorský záměr mi zde uniká zcela, kromě toho, že jsou zde vystavena velkoformátová a digitální díla. K tomu přidejme deklarovanou i skutečnou různorodost jednotlivých prací a je jasné, že koncepce je ubohá hned na počátku. Opět nastupuje známý pocit děravosti a nedotaženosti. Zmíním jen několik prací. Prostor ovládá a škoda, že ne centrálně, instalace Phillipa Sempa Bicycle Your Life – Part Two (Projeď si život na kole – část druhá). Do vzájemného vztahu je uveden videozáznam chlapečka projíždějícího na tříkolce bludištěm a skutečný trávníkový labyrint vytvořený na místě a doplněný obřími nákupními taškami, bez nichž by instalace byla silnější právě o onen archaicko-nostalgický výraz. Významnou zprávu přináší videosnímek hořícího domu The Wood (Dřevo) Seana Rogga, který je prý komentářem k vesnickému životu ve Švédsku, kde jsou děti odsouzené za vážný zločin potrestány rituálním spálením jejich rodinného domu. Guma Guar vystavila video a fotografie z akce násilí na policistovi. Prostorová instalace Petra Písaříka je kompoziční libůstka a formálně zapadá do nového trendu esteticky precizních instalací různorodých objektů a předmětů. Zvuková a světelná instalace Jungle Science (Věda o džungli) ani při jedné mé návštěvě nefungovala. Avízovaný velkolepý projekt Daniela Gonzaleze jsem také neprožila, neboť nebylo jasné, kdy se bude konat. Takto utajených informací na festivalu najdete více, pokud ovšem nejste přizváni k VIP týdnu, kde se zasvěcení zřejmě dovědí vše.

Výstava Our Generation (Naše generace) kurátora Rogera Szmulewicze, jež probíhá v Nové síni, je podle mého názoru nejzdařilejší a potvrzuje fakt, že Nová síň byla skvělým prostorem pro současné umění. Její ztráty je třeba litovat. Výstava se soustřeďuje na mladou mezinárodní fotografickou produkci a tematicky se věnuje portrétování lidí, míst a životního stylu. Španěl Carlos Aires tu představuje galerii nejlepších úsměvů. Mediální černobílé záběry slavných herců, politiků, porno hvězd atp. vsadil do černých dekorativních rámečků a zrcadlově jimi vytapetoval protilehlé vstupní stěny. Fotosérie Aleca Soth Niagara zachycuje očekávání, sny a nesplněná přání skrze významově kontrastní portrétní dokumentaci Niagarských vodopádů, místa zamilovaných. Cyklus Alixe Smithe zachycuje rozpor mezi skutečností a fikcí portrétovaných příslušníků vyšší třídy; vnímáme, že prostředí, v němž se nacházejí, jim není vlastní.

Festival v roce 2008 přeji větší úspěch a především schopnější kurátory a organizátory. To, že Adam Vačkář kurátoruje i vystavuje, mi nevadí, ale že Anneke McGuire je hlavní organizátorka a zároveň i kurátorka a vystavující umělkyně, anebo že Kirsimaria Toronen–Ripatti zahrnula sama sebe do prezentace finského umění, v pořádku není.

Autorka je historička umění