Nové publikace Francise Fukuyamy a Herfrieda Münklera se snaží odhalit principy fungování impérií, každá však svým vlastním způsobem.
Francis Fukuyama, profesor mezinárodní politické ekonomie na Johns Hopkins University ve Washingtonu, na sebe poprvé upozornil prací Konec dějin (1992), v níž po pádu berlínské zdi prorokoval historicky nezadržitelné vítězství moderních společností blahobytu. V osmdesátých a devadesátých letech vypracovával pro republikánskou administrativu perspektivní studie budoucí americké zahraniční politiky na Blízkém Východě a v Evropě. Nikdy se netajil svou blízkostí k neokonzervativní politologii, která byla a je jedním z pilířů politiky George W. Bushe. Novou publikací Amerika na rozcestí (2005) se Fukuyama demonstrativně rozchází s politikou amerického prezidenta. Spojené státy jsou pro něj ale i nadále „impériem dobré vůle“ (goodwill empire).
Amerika na rozcestí působí jako mozaika politických a hospodářských témat vedoucí ke kritice současné americké zahraniční politiky a návrhů na její změnu. Tato poslední, klíčová kapitola má ovšem rozsah pouhých dvaceti stran. Ostatní oddíly, jako historický nástin amerického neokonzervativního myšlení, přehled teorií hospodářské pomoci rozvojovým zemím a návrhy na přebudování celosvětových institucí, které by mohly nahradit málo efektivní management OSN, souvisí s hlavním tématem jen málo. V podstatě jsou shrnutím autorových starších úvah známých z časopiseckých publikací nebo z jeho předchozí knihy Budování státu (State Building).
Myšlenkový svět neokonzervativismu
Podle Fukuyamy se Spojené státy liší od ostatních zemí v jednom základním bodě: svět se mohl a může spolehnout na to, že vojenskou moc používají spravedlivě a nasazují ji tak rozumně, jak toho jiné státy nejsou schopny. Amerika se nechová imperiálně, ale jako ochránce existujícího mezinárodního systému. Tato neokonzervativní teze spočívá podle autora na třech sloupech.
Prvním je hluboké přesvědčení, že se vnitropolitický (demokratický) charakter vlády projevuje v zahraniční politice států. Tím pádem mají USA politickou legitimaci k politickým nebo hospodářským intervencím kdekoli na světě. Použití takové moci je podle neokonzervativců nezbytným prostředkem k prosazení morálních cílů, což platilo už v protihitlerovské koalici, stejně jako v případě bombardování Miloševičova Srbska.
Druhým pilířem je chronická nedůvěra vůči velkorysým sociálním projektům jak ve vnitřní, tak v zahraniční politice. Neokonzervativci odmítají jak dlouhodobé sociální projekty doma, tak i rozsáhlejší hospodářskou pomoc zemím třetího světa. Odrazem této nedůvěry je fakt, že USA vynakládají na zahraniční pomoc poměrně nejnižší procento HDP ze všech zemí OECD.
Třetím sloupem je skeptický postoj vůči možnostem prosazení mezinárodního práva a realizaci celosvětové bezpečnosti prostřednictvím OSN.
Bushovy omyly
Autor považuje za hlavní chybu Bushova týmu a jeho neokonzervativních ideologů přesvědčení, že tíhnutí národů k demokracii je univerzálním rysem, který se vztahuje i na autoritativní společnosti. Univerzální je ale podle Fukuyamy pouze přání individua žít v moderní společnosti s vysokou životní úrovní, s technickými vymoženostmi a kvalitním zdravotnictvím.
Boj s terorismem nelze podle Fukuyamy vést preventivními válkami proti al-Káidě. Největším nebezpečím západních společností není Bin Ladin a jeho přívrženci, ale vykořenění imigranti, mladí lidé z Hamburku, Londýna či Amsterodamu, kteří vidí v ideologii džihádu odpovědi na osobní hledání nové identity.
Řešením tedy nejsou preventivní války, ale posílení důvěry mladých muslimů západních společností v hodnoty západní společnosti. Fukuyamovo psychoterapeutické doporučení se ani v náznacích nedotýká situace na Blízkém Východě. Nezmiňuje se ani o příčinách historického antiamerikanismu v islámských zemích, které nepramení z náboženských konfrontací, ale mají kořeny v americké imperiální politice. Navíc si počíná jako američtí konzervativci, kteří intenzivní hospodářskou pomoc považují v podstatě za nejhůř investované peníze a vůbec si nepřipouštějí myšlenku spravedlivějšího systému světového obchodu vůči zemím třetího světa.
A poslední nikoliv nevýznamnou Fukuyamovou tezí je, že problémem druhé irácké války není intervence jako taková, ale jen její špatný management. Ten prý zničí na desítky let renomé USA v zemích třetího světa. Autor přitom ignoruje skutečnost, že Spojené státy byly už dávno předtím kompromitovány jak americkou globální politikou vojenských intervencí, tak i hospodářským protekcionismem ze strany USA i EU.
Pohled Evropana
Na rozdíl od Fukuyamových politologických lekcí je kniha profesora Humboldtovy univerzity v Berlíně Herfrieda Münklera Impéria výsledkem komplexního, ideologicky nezatíženého uvažování. Vychází z rozsáhlého studia historické, politické i hospodářské literatury, má přehlednou strukturu a nabízí logické závěry.
Autor se v ní snaží zodpovědět otázku, zda může analýza historických impérií – od antického Řecka až po dnešní Spojené státy – přinést zhodnotitelné poznatky pro současnou evropskou diplomacii V jejím podtextu se neustále objevují dvě témata: Je možno postulovat fundovanou prognózu o stabilitě současného amerického impéria? Jak by měla být konstruována Evropa, aby byla schopna prosadit se vedle dominantní supervelmoci?
Impéria se podle Münklera liší od běžných států tím, že podléhají zcela odlišným hospodářským a politickým imperativům. Za prvé nemají přesné geografické hranice a jejich státní hranice jsou zčásti propustné a za druhé nemají takové sousedy, které by uznávaly za rovnocenné partnery.
Problémem delšího trvání je vztah centra a periferních oblastí. Čím více jsou hraniční oblasti impéria politicky a hospodářsky zanedbávány, tím větší je nebezpečí povstání, která mohou vést k destabilizaci centra.
Pro stabilitu impéria je rozhodující rovnováha mezi tíhnutím k neustálé expanzi a nezbytnou konsolidací celého území. S tímto úkolem se historicky nejúspěšněji vyrovnala římská říše, která se po maximální expanzi za vlády císaře Augusta rozhodla zaměřit na situaci periferie – zlepšovala tamní infrastrukturu, podporovala kariéry schopných vojáků z provincie a zkrátila období vlády tamějších satrapů, aby zamezila bujení korupce. Vzhledem k obrovské rozloze se za císaře Konstantina impérium rozdělilo na autonomní západní a východní části – toto rozhodnutí prodloužilo existenci východořímské říše o celé tisíciletí.
Posvátná mise a „barbaři“
Podle Münklera se žádné impérium neobejde bez čtyř zdrojů moci. V době expanze je rozhodující moc vojenská a hospodářská, v epoše konsolidace politika a ideologie. Kritickou veličinou přechodu od územní a hospodářské expanze k územní konsolidaci je období, kdy se velikost nákladů na udržení a správu opanovaných území střetává s enormním vzrůstem výdajů – náklady na vojenský aparát a investice periferie musí opatřit původní centrum impéria.
Pro územní soudržnost hraje významnou roli ideologie. Přitom nejde jen o věčný argument každého impéria, že je garantem stability a míru v dané oblasti. Mnohem důležitější je „posvátné“ oprávnění mise: pro Řím jím bylo civilizování barbarů; habsburské Španělsko rozšiřovalo v Novém světě protireformační katolicismus, Rusko Petra I. a jeho následovníků chránilo pravou křesťanskou víru, britské impérium civilizovalo mimoevropský svět liberáním modelem british way of life. A Spojené státy? Ty jsou promotéry volného trhu a demokracie a od prezidentsví Jimmyho Cartera také exportéry univerzálních lidských práv.
Při projekci vývoje amerického impéria se Münckler mimo jiné opírá o úvahy Michela Manna a Sorose. Podle nich povede zostřování globalizace, která je rozhodující oporou hospodářské moci USA, k tomu, že v řadě periferních států selžou státní struktury moci a lokální váleční vůdci (warlords) převezmou kontrolu oblastí bohatých na přírodní zdroje, které zaručují dlouhodobý zisk. Důsledkem takového vývoje bude vzrůst amerických vojenských intervencí, které povedou ke ztrátě kontroly nad periferními oblastmi (Latinská Amerika, muslimské státy). USA tímto použitím síly promarní poslední zbytky atraktivity a jejich mise šíření demokracie a občanských práv postupně ztroskotá na rostoucích vojenských výdajích i na odporu domácího obyvatelstva vůči pacifikačním válkám.
Jaká má být podle Münklera adekvátní odpověď EU na americkou imperiální výzvu? Evropané musí vést politiku opatrné atlantické spolupráce, aby se etablovali jako subcentrum amerického imperiálního prostoru a nedostali se do politické marginality.
EU by se v budoucnu měla intenzivněji věnovat vlastním periferním oblastem na jihu (Balkán) a na východě (Ukrajina, Bělorusko). Taková politika ovšem předpokládá, že se Evropa bude konstituovat jako politická jednotka. Americkému tlaku zvnějšku se musí přizpůsobit evropské politické struktury. Rozhodující překážkou jejich silnější integrace nejsou ani tak nové členské země, jako Velká Británie s jejím zvláštním politickým vztahem k USA. Nutnost společné zahraniční a bezpečnostní politiky EU není dána jen tím, že budou USA usilovat o rozštěpení Evropanů. Vyplývá také z nutnosti eventuálních vojenských intervencí v periferních oblastech – na Balkáně, na Kavkaze nebo dokonce i na severoafrickém středomořském pobřeží.
Autor publikuje mj. ve Filmu a době, v Reflexu nebo polské Polityce.
Francis Fukuyama: America at Crossroads.
Yale University Press, New York 2006, 240 stran.
Herfried Münkler: Imperien. Logik der Weltherrschaft vom Alten Rom bis zu den Vereinigten Staaten.
Rowohlt Verlag Berlín 2005, 331 stran.