Více než šedesát let po druhé světové válce zůstávají Hitler i jeho souputníci nejen hitem televizních dokumentů, ale stále ještě také předmětem nových odborných publikací. Svědčí o tom dvě knihy nedávno publikované v Německu: analýza vzniku a recepce führerova „bestselleru“ Mein Kampf od O. Plöckingera a práce sociologa a historika H. Herra, který současnému Německu diagnostikuje pozvolný skluz do padesátých let, kdy západoněmeckou společnost ovládala paušální teze o individuální vině Hitlera za rozpoutání války a holocaust.
Historici nacistické éry se desítky let přeli o to, zda se dá vznik nacismu vysvětlit strukturalisticky – z historických událostí, které předcházely jeho nástupu a stavu německé společnosti koncem dvacátých a počátkem třicátých let – nebo intencionalisticky. Nejpádnějším argumentem zastánců druhé školy byla Hitlerova dvoudílná kniha Mein Kampf, v níž se již v polovině dvacátých let v podstatě každý mohl seznámit s „projektem“ budoucího führera.
Proto překvapuje, že se až dosud žádný zastánce intencionalistické teorie nezabýval Hitlerovou knihou v takovém rozsahu jako Othmar Plöckinger, povoláním profesor dějin a matematiky na jednom gymnáziu v Salcburku. Jeho nová šestisetstránková práce nazvaná Historie jedné knihy: Mein Kampf Adolfa Hitlera 1922–1945 shromažďuje prakticky všechny dostupné údaje ke genezi knihy a k jejímu ohlasu. Tuto konzistentní a vyčerpávající publikaci vydal renomovaný Institut für Zeitgeschichte v Mnichově.
Přesnost historika-amatéra
Je všeobecně známo, že první díl svého manifestu Hitler napsal ve vězení Landsberg, kde si odpykával trest za nezdařený pokus o mnichovský puč v listopadu 1923. Udávalo se, že ji diktoval nejbližšímu spolupracovníkovi Rudolfu Heßovi. Plöckinger však dokazuje, že myšlenka k napsání knihy vznikla spontánně a podíleli se na ní spoluvězňové z nezdařeného puče. Hitler byl při pokusu o převrat zatčen a ihned po uvěznění začal držet hladovku, kterou po třinácti dnech přerušil. Bezprostředně poté se nacházel ve stavu „horečné verbální aktivity“. Jeho spoluvězňové byli celé dny vystaveni jeho hlasitým, nenávistným tirádám. Aby jim učinili přítrž, podnítili Hitlera k jejich kanalizaci literární formou. Hitlerovým zvykem bylo, že každou z napsaných kapitol okamžitě přečetl spoluvězňům a respektoval jejich návrhy a připomínky.
První díl knihy vyšel v roce 1925 a prodával se poměrně dobře; poptávka po druhém dílu, který se dostal na trh o rok později, byla menší a zvýšila se až v souvislosti s dopadem hospodářské krize v roce 1930.
„Pan říšský kancléř si nepřeje odpovídat“
Plöckinger dokumentuje, že už v červenci 1925, tedy několik dnů po vydání prvního dílu, sepsal rada bavorského ministerstava vnitra Zerlmeier zprávu, jejíž klíčová věta zněla: „V knize Mein Kampf hovoří Hitler otevřeně a jednoznačně o své nenávisti vůči parlamentarismu.“ Zaslal ji mnichovské policii, ale ta na ni reagovala pouze tím, že Hitlerovi prodloužila zákaz projevů na veřejnosti.
V roce 1928, poté, co byl tento zákaz zrušen, začalo zemské ministerstvo vnitra v Prusku sbírat na Hitlera materiál: hlavním zdrojem byl opět Mein Kampf. Vznikla více než dvousetstránková zpráva, kterou ministr Otto Braun v březnu 1932 předal říšskému kancléři Brünningovi. Zpráva Braunova ministerstva varuje: „NSDAP vytvořila atmosféru, v níž politické napěti den ze dne roste. Toto zostření je o to nebezpečnější, že si NSDAP v takzvaných oddílech SA a SS vybudovala nástroj moci, který podle nedávného prohlášení vůdce strany Hitlera čítá 400 000 mužů.“ O Brünningově reakci se na první straně dokumentu zachovala rukou psaná poznámka: „Pan říšský kancléř si v současné době nepřeje odpovídat. Část příloh byla na jeho žádost mou osobou zničena.“
Bible bez reklamy
Hitlerovo uchopení moci v lednu 1933 přeměnilo Mein Kampf v bibli celého hnutí. Do roku 1944 se přes jeho poměrně vysokou cenu prodalo 12,5 milionu výtisků; k tomu je třeba přičíst gratis exempláře, které velká města dávala jako dar novomanželům při svatebním obřadu (!), a bezplatné výtisky pro zasloužilé válečné veterány. Na školách Mein Kamp povinnou četbou nebyl, nicméně některé kapitoly knihy byly součástí učebního plánu.
Plöckingerovi se podařilo také skoncovat s legendou, že Meín Kampf patřil sice k nejprodávanějším, ale také k nejméně čteným knihám. Na základě vyhodnocení výpůjček z řady bavorských knihoven dokumentuje rostoucí zájem o knihu do roku 1937 a velké ochlazení poptávky v době války.
Špičky nacistické propagandy v čele s Goebbelsem a Rosenbergem přitom Mein Kampf vůbec nevyužívaly. Kniha sice byla oficiálně bestsellerem, ale nesuplovala roli, kterou třeba o čtyřicet let později hrála Maova rudá knížka. Nebyla kánonem pro politické debaty ani nehrála roli příručky shrnující cíle hnutí – na to byla málo konzistentní a stylisticky zmatená.
Německé kontroverze, anglická distance
Již první vydání z roku 1925 mělo desítky novinových recenzí, které byly převážně negativní a zčásti i výsměšné. Bayerische Vaterland překřtila knihu na Mein Krampf (Moje křeč), Berliner Tagebuch pochyboval o duchovní normalitě autora, Frankfurter Zeitung opatřil recenzi titulkem Hitlerovo sebevyřízení.
S rostoucím úspěchem NSDAP v říšských volbách se ale pohled měnil. O knize začaly diskutovat nejen politické strany, ale i odbory a církve. V tomto ohledu si nezapomenutelný pomník postavili protestanti, kteří byli knize nakloněni víc než katolíci. Tak například na generálním shromáždění Spolku evangelických církví v roce 1931 prohlásil jistý farář Kremer o nacionálním socialismu: „Je to hnutí takové hloubky, šíře a vysokého idealismu, jaké německé dějiny ještě nezažily.“ Krátce poté překonal Kremera pastor Schreiner brožurou Nacionální socialismus před tváří boží: Boj o zdraví krve a o čistotu rasy je z hlediska křesťanské víry božím rozkazem.
Perspektiva levicového intelektuála
Hannes Herr byl autorem výstavy Zločiny wehrmachtu na východní frontě, která skoncovala s tradovaným mýtem o takzvaném čistém wehrmachtu. Tedy s tvrzením, že likvidaci Židů a civilního obyvatelstva na území bývalého Sovětského svazu prováděly výlučně oddíly SS a wehrmacht do ní vůbec nebyl zapleten.
Tato prezentace soukromých fotografií a dobových dokumentů putovala v letech 1999–2000 po celém Německu a téměř všude byla doprovázena protesty a demonstracemi veteránů a neonacistů. Polskému historiku Bogdanu Musialovi se tehdy podařilo dokázat, že u dvou vystavených fotografií neodpovídalo přiřazení textu popsaným událostem. Proto byla výstava předčasně ukončena a pro Hannese Herra skončila nešťastně: ztratil místo vědeckého pracovníka hamburského Institutu pro sociální výzkum. Tato událost byla pro autora motivací pro sledování změn v hodnocení druhé světové války, k nimž dochází v německé historiografii a v masových mediích v posledních letech.
„Nevěděl, neslyšel, ale trpěl“
Na počátku knihy nazvané Byl to Hitler. Osvobození Němců od jejich minulosti zasvěcuje autor čtenáře do situace ve druhé polovině roku 1945. Tehdy byla nejčastějším mechanismem obrany obyvatelstva metoda, která spočívala na třech sloupech:
- o holocaustu jsme nic nevěděli
- s nacisty jsme neměli nic společného
- ve válce jsme trpěli bombardováním spojenců a vyhnáním z východních území.
Ve stejné podobě se této taktiky válečná generace v bývalém západním Německu držela až do poloviny šedesátých let. Teprve tehdy začalo v západní časti Německa docházet k prvním náznakům změn. Jejich příčinou byly jak kampaně NDR, poukazující na nacistickou minulost spolkového prezidenta Globkeho a generálů wehrmachtu (ti se mezitím dostali do vysokých funkcí v NATO), tak první osvětimské procesy, které – s dvacetiletým zpožděním – demonstrovaly západoněmecké veřejnosti rozsah a bestialitu zločinů. K tomu se o několik let později přidal vášnivý protest generace roku 1968, která požadovala od svých rodičů a profesorů nikoli paušální, ale detailní odpovědi o jejich podílu na vině.
Skluz do padesátých let
Herrova kniha není pohledem zpět, ale analýzou způsobu, jímž je v současné době v televizi, ve filmu a částečně i v historických publikacích předkládána nacistická éra. Podle autora byly prvním impulsem k rollbacku do padesátých let publikace nedávno zemřelého liberálně-konzervativního historika Joachima Festa. Tento renomovaný autor biografií Hitlera a Alberta Speera prý pojal führera jako démona, který se objevil na politické scéně výmarské republiky jako jako blesk z čistého nebe. Fest také zlehčuje zjevné Speerovy lži, díky nimž se mu podařilo vyváznout z norimberského procesu s trestem pouhých 25 let odnětí svobody. Speerův organizační talent ve funkci ministra obrany přitom prodloužil druhou světovou válku nejméně o půl roku. Podle Herra začal návrat k taktice padesátých let sporem historiků, který v osmdesátých letech na stránkách Frankfurter Allgemeine Zeitung jako vydavatel listu umožnil právě Joachim Fest.
Nacistický horror jako TV klip
Dalším signálem změny vztahu k minulosti jsou podle Herra Eichingerův film Zkáza třetí říše, natočený podle Festovy předlohy a nekonečná řada TV dokumentů o druhé světové válce, realizovaná pod vedením týmu Guida Knoppa, které jsou zčásti známé i u nás. Herr je velmi trefně označuje za Nazi-klipy.
Knoppovu sérii Hitlerovi pomocníci z roku 1997 považuje autor za „počátek nové éry takzvaného televizního dokumentárního filmu o třetí říši“. S rekonstrukcí historie nemají tyto dokumentace nic společného, spíše se jedná „o ústřižky zbylé po vynechání skutečných dějinných událostí“. Herr tvrdí, že „Knopp prezentuje nacistickou éru jako zážitek a zesiluje fascinaci, která z tohoto hororu ještě stále vyzařuje“.
Autor publikuje ve Filmu a době, Reflexu a v polské Polityce.
Othmar Plöckinger: Geschichte eines Buches: Adolf Hitlers „Mein Kampf“ 1922–45.
Oldenbourg Wissenschaftsverlag, München 2006, 636 stran.
Hannes Herr: „Hitler war’s“. Die Befreiung der Deutschen von Ihrer Vergangenheit.
Aufbau Verlag, Berlin 2006, 438 stran.