Sympatie německých politiků i širokých vrstev obyvatelstva k Rusku se dá vykládat jako projev vděčnosti za umožnění sjednocení národa. Jenže jak se dá chápat příchylnost konzervativce a zarytého antikomunisty Helmuta Kohla k Jelcinovi, která trvala až do roku 1998? Jak interpretovat Schröderovo bratříčkování s Putinem, vrcholící v neustále opakované tezi, že „Vladimír je opravdový demokrat“? Dají se zmíněné projevy vysvětlit jen politickými a strategickými cíli, nebo jsou zde hlubší důvody?
Protestanské severní Německo navázalo koncem 16. století na politiku kolonizace baltského pobřeží, kterou už předtím prováděla hansa a řád německých rytířů. Do Ruska se neexportovalo jen zboží, ale především odborníci. A to po celá tři století. Tento trend ještě podpořilo založení Petrohradu, kdy se car poprvé pokusil navázat přímý styk s německými státy. Na základě Leibnitzových projektů byla založena petrohradská akademie věd a němečtí přistěhovalci se v 18. a v první polovině 19. století stali v Rusku privilegovanou menšinou, která postupně ovládla carské finance, policii a důstojnický sbor.
Moderní kořeny rusko-německého vztahu se pak podle historika a publicisty Gerda Koenena dají vystopovat v období těsně po první světové válce. Tehdy se poražené a reparacemi versailleského míru deptané Německo nechalo fascinovat nejen revolucí, ale i opravdovostí a hloubkou ruské duše. Koenen nazval tento fenomén ruským komplexem. Tak se také jmenuje jeho nedávno vydaná kniha, v níž detailně analyzuje kulturní a politické vztahy mezi oběma zeměmi ve zmíněném období. Koenen je autorem dosud nejpronikavějších studií o studentské revoltě a terorismu R.A.F. (Rudé desetiletí a Vesper, Ensslinová, Baader) a již v devadesátých letech se zabýval dějinami ruského komunismu. Navíc spolu se Lvem Kopělevem pracoval na projektu nazvaném Zrcadlení mezi Východem a Západem, jehož výsledky vyústily do svazku Německo a ruská revoluce (1998).
V úvodní kapitole recenzované knihy Koenen konstatuje, že německý vztah k obru na Východě historicky kolísal mezi iracionálním nadšením a absolutním odsouzením. Předmětem fascinace byli lidé „původní, nezkažení vzděláním, snící, prosycení skutečnou vírou“, jejich antipodem „barbaři, fatalisté, fanatici nebo anarchisté“. Pro příklon k obdivu nebo zatracení přitom rozhodovaly vlastně jen maličkosti.
Blízkost protikladů
I když Rusko na rozdíl od Indie a Číny nemá jinou kulturní tradici než západní, je dodnes chápáno jako celek, který se výrazně odlišuje od všeho, co se nachází na západ od jeho hranic. Již ruský odborník na sovětské umění a literaturu Boris Groys, který v osmdesátých letech emigroval do Německa, však poukázal na mechanismy, jimiž se tato odlišnost v dějinách opakovaně konstituovala. Rusko přejímalo od Západu alternativní proudy, osvojilo si je a pak je obrátilo proti Západu. Příkladem může být přijetí byzantského křesťanství jako antipodu Říma, geneze slavofilie z ducha německého idealismu počátkem 19. století a adaptace Marxovy teorie a její transformace do ideologické podoby Plechanovem a Leninem.
Po versailleském míru, který vyloučil Německo ze společnosti Západu, se pohled tamních politiků obrátil k bolševickému Rusku, a to i přes panující obavy z říjnové revoluce, která byla neprávem označována za příčínu německých revolučních nepokojů v první polovině roku 1919. Šok z Versailles, územní ztráty a reparační požadavky Francie způsobily, že se už při vzniku výmarské republiky v širokých vrstvách společnosti etablovala chronická nedůvěra nejen vůči parlamentní demokracii, ale i ideálům osvícení vůbec. Koenen na základě studia dobových publikací, pamětí i archivů předvádí právě německou společnost období neklidu let 1918–25. Jako reprezentanty obou antagonistických politických táborů té doby si vybral liberálního pacifistického žurnalistu Alfonse Paqueta a katolického pravicově nacionalistického novináře Eduarda Stadlera.
Mise pro Německo
Paquet, kterého v roce 1918 vyslal list Frankfurter Zeitung jako korespondenta do Moskvy, byl citlivý intelektuál, který přes odpor vůči rudému teroru choval sympatie k říjnové revoluci a vystupoval pro revoluci v Německu. Ve svých příspěvcích ze zdevastované Moskvy etabloval následující prototyp proruské fascinace: „Byla Moskva někdy krásnější než v tomto zpustošení? Pod svícny bývalých šlechtických rezidencí rozbily své tábory proletářské výbory, blázniví rudí gardisté popíjejí těžké víno benediktinů a rosé sekty, které byly kdysi pýchou hostin carských ministrů... Nenáviděné století obchodu, zbabělé filištínstvo, bylo skutečně poraženo... Hrubě a přízračně se rýsují velké projekty, neviditelné věže osvobozené ideální vůle... Právě Němci by měli přijmout toto surové, chaotické, ale hluboké historické hnutí, zduchovnit ho a zmírnit. To bude nová světová mise pro Německo.“
Nacionalista Stadler se za války dostal do ruského zajetí a od roku 1918 působil na nově zřízené německé ambasádě v Moskvě. Když se vrátil do Německa, stal se prvním profesionálním antibolševikem. Přitom se ale ani on neubránil tomu, aby ve svých politických fantaziích opepřil nacionální ideje obdivem k říjnové revoluci: „Když Německo zabrání rozšíření bolševické světové revoluce a překoná anarchistický komunismus (organizovaným socialismem), může se z popele prohrané války pozvednout k nové historické roli: Mesiášem nového světového řádu pak nebude ani Lenin, ani Wilson, ale německý lid.“
O hospodářské spolupráci snil zase počátkem dvacátých let Walter Rathenau, bývalý průmyslník a pozdější tvůrce rapallských dohod. Až do své smrti byl přesvědčen, že se Německu buď podaří hospodářsky spolupracovat s Východem, nebo bude vykořisťováno Francií a Anglií. A generál Seeckt, který spravoval decimovanou německou armádu, se nechal unášet následující vizí: „Vybudujeme v Rusku zbrojní průmysl, který budeme moci v případě potřeby použít... Polsko musí zmizet z mapy Evropy – buď se samo zlikviduje vlastní slabostí, nebo zmizí intervencí Ruska s naší pomocí.“
Od podobných nálad se tehdy distancoval jen sociálnědemokratický tisk. A varoval: „V Německu máme takřka jednotnou frontu orientace na Východ. Od armády, která chce spolu s bolševiky pochodovat na Francouzi obsazený Rýn, přes německou buržoazii, která si tam projektuje obrovské pole pro obchod, až ke komunistům, kteří vidí v bolševicích avantgardu všespasitelného komunismu.“
Svatý Fjodor
Už Sigmund Freud byl přesvědčen o tom, že ruská duše s její spontánností, pudovostí a ambivalencemi je oblasti nevědomí blíže než civilizací transformovaná psychika západních zemí. Otec psychoanalýzy považoval Dostojevského Bratry Karamazovy za nejlepší román všech dob, patrně proto, že v něm našel dovršené literární znázornění oidipovského komplexu včetně zavraždění otce.
O dvacet tet později přizvukoval Freudovi Thomas Mann: „Nad širokým nebem a věčným idealismem probleskovala svatá ruská literatura, nejčistší výraz národního ducha, jímž se uzdraví Německo.“ Dokonce i konzervativní Oswald Spengler se nechával unášet představou, že pravý Rus je učedníkem Dostojevského, a to i když ho nečte: „Právě proto, že neumí číst, je částí Dostojevského.“ Podle autora Zkázy Západu považuje každý Rus už jen myšlenku na peníze za hřích, a proto je – logicky vzato – Rusko zavilým nepřítelem kapitalismu.
V roce 1923 dosáhlo poválečné nadšení Dostojevského dílem takové intenzity, že Thomas Mann hovořil o vládě Dostojevského nad mladou generací. S odstupem dvaceti let charakterizoval exilový historik Hermann Rausching tehdejší situaci jako konzervativní revoluci a dodal, že Dostojevského postavy a němečtí nacionalisté „byli posedlí tak, jak muže být posedlý jen Němec a Rus“. Po vlně fascinací Dostojevským bylo stejně autenticky přijímáno i rané dílo Maxima Gorkého. Poté byly oslavovány Ejzenštejnovy a Pudovkinovy revoluční filmy. Období proruské fascinace ukončil teprve vzestup nacistů k moci.
Význam poslední Koenenovy knihy spočívá především v tom, že se obrací k fenomému, který německá historiografie dosud zcela opomíjela. Bolševická revoluce byla nesporně katalyzátorem ruského komplexu, který měl ovšem kořeny hlouběji v minulosti, přinejmenším ve zvláštním vztahu mezi Pruskem a Ruskem v 18. a 19. století. Je proto škoda, že se autor takřka výlučně soustřeďuje na první období výmarské republiky a nepokouší se o exkurs do 18. a 19. století. Období vlády nacionálního socialismu pak věnuje pouhých 25 stran a zcela stranou zůstává například pakt Hitlera se Stalinem, který by si rozhodně zasloužil hlubší analýzu.
Autor publikuje ve Filmu a době, Reflexu a v polské Polityce.
Gerd Koenen: Der Russland-Komplex.
Die Deutschen und der Osten 1900–1945, C. H. Beck Verlag, München 2006, 528 stran.