S tvorbou Eugenia Montala, italského básníka, spisovatele, literárního a hudebního kritika, se mohl český čtenář setkat ve dvou výborech z jeho poezie: Pelyněk s medem (1984) a Anglický roh (2001). Montale, nositel Nobelovy ceny za literaturu, je považován za jednoho z nejvýznamnějších představitelů italské poezie dvacátého století. Spisovatel Italo Calvino neváhal nazvat jeho sbírku Vichřice a další „nejlepší knihou od druhé světové války“. Montale studoval také hudbu, věnoval se hlavně bel cantu. Ve svém literárním díle se zabývá především dilematy moderní historie, filosofií, problematikou lásky a smyslem lidské existence.
Eugenio Montale přichází na svět 12. října roku 1896 v Janově jako nejmladší ze šesti dětí Domenika Montala, obchodníka s chemickými produkty, a Giuseppiny (Ricci) Montalové. Od útlého dětství se Eugenio potýká s chatrným zdravím, čímž je znesnadněno především jeho vzdělávání (je víceméně samouk, studuje s přestávkami až do svých třiceti let). Montale často tráví léto v rodinné vile v malé vesnici poblíž ligurské riviéry. Drsnost a nehostinnost této hornaté středomořské krajiny se později výrazně promítne do jeho poezie. Původně se chce Montale stát operním pěvcem, zabývá se však rovněž literaturou, hlavně italskou klasikou, francouzským románem a filosofy Arthurem Schopenhauerem, Benedettem Crocem a Henrim Bergsonem. V roce 1916 se po smrti svého učitele zpěvu s konečnou platností vzdává naděje na operní dráhu a začíná s literární činností. Během první světové války slouží jako důstojník na rakouské frontě. Roku 1922 uveřejňuje první verše. V počátcích své náročné, pesimistické a temné tvorby je Montale – ne zcela oprávněně – přirovnáván k představitelům hermetické poezie Giuseppovi Ungarettimu a Salvatoru Quasimodovi.
Již první Montalova sbírka Sépiové kosti (Ossi di sepia, 1925) vzbuzuje v literárních kruzích značný rozruch. Jde bezpochyby o jednu z nejdůležitějších sbírek evropské poezie meziválečného období. Montale nachází inspiraci ve vyprahlé krajině Ligurie, nelítostné přírodě, nekonečném moři: „Dívat se listím, jak v dálce bez hlesu/ pulsuje moře svými šupinami,/ zatímco z lysých svahů a útesů/ zní crkot cikád, třaslavý, rozskřípaný.“ Jeho poezie v sobě odráží existenciální pocity, zklamání, bolest, nenaplněné touhy a krutost osudu: „Kdo tě má, štěstí, chodí tobě k vůli/ po ostří nože./ Jsi pro oko třpyt, který před ním bliká,/ jsi pro nohu led, jenž se pod ní půlí;/ kdo tě chce mít, ať se tě nedotýká.“ Ve slavné básni Arsenio se vznešenost a „krásná tíha“ slov dotýká metafyzické tragičnosti: „vše, čemu se zas vracíš, ulice,/ zdi, zrcadla, tě znovu postrkává/ do téhož ledového davu mrtvých“. Básně vynikají suchým, od jakékoli rétoričnosti oproštěným, ale hudebně bohatým jazykem. Montale v této sbírce poprvé formuluje svou teorii „bídy života“, jež má poukazovat na neschopnost člověka nalézt skutečný smysl lidského bytí.
Po pozvolném, avšak trvalém úspěchu Sépiových kostí se Montale věnuje literární kritice a společně s Jamesem Joycem pomáhá tehdy ještě neznámému Italu Svevovi dosáhnout zaslouženého ohlasu u kritiky. Přátelství, které Montale s velkým terstským romanopiscem navazuje, trvá až do Svevovy smrti roku 1928.
V roce 1927 odchází Montale z Janova do Florencie, kde pracuje jako redaktor v Bemporadově nakladatelství. Během florentského pobytu poznává Drusillu Tanziovou, oddanou Mušku, jak jí přezdívá, která, přestože vdaná, bude až do své smrti jeho životní družkou. Roku 1929 se Montale stává ředitelem vědecko-literární knihovny Gabinetto Vieusseux; odtud je po devíti letech propuštěn, neboť odmítá vstoupit do fašistické strany. Přestože vždy vystupuje jako oponent fašismu, i přes rázné námitky některých kolegů se zastává Ezry Pounda, jehož náklonnost k tomuto režimu je všeobecně známá. Během krátké doby se stává nepohodlným a vytrácí se ze společenského života. Následující léta tráví překládáním Williama Shakespeara, T. S. Eliota, Hermana Melvilla, Eugena O`Neilla a dalších. Jeho zájem vzbuzuje především Eliotova báseň Pustina (The Waste Land), kterou již dříve převedl do italštiny. Eliot, jenž oceňuje Montalovo dílo, pro změnu překládá a v anglickém časopise Criterion vydává báseň Arsenio ze Sépiových kostí.
Ve druhé básnické kolekci Příležitosti (Occasioni, 1939) je Montalova umělecká interpretace osobnější, introspektivnější a subjektivnější. Poprvé se v jeho tvorbě výrazně hlásí o slovo téma lásky. Ústřední postavou milostné poezie je Clizia, pravým jménem Irma Brandeisová, americká dantovská badatelka židovského původu, kterou Montale potkává ve třicátých letech a která se objevuje jako jeho Beatrice či Laura v několika básních: „I naděje jen tě zas uvidět/ mě opouštěla;/ a říkal jsem si, zda to, co mi brání,/ ty plátno představ, jakkoli tě vnímat,/ má známky smrti nebo zda v tom je/ minulost, ale zkreslená a vratká,/ a z ní tvé oslnění.“
Po druhé světové válce se Montale stěhuje do Milána, kde se věnuje hudební kritice a píše literární statě do Corriere della Sera, nejvlivnějšího italského deníku. Mezi jinými propaguje W. H. Audena, „kosmopolitního básníka v každém smyslu slova“, Emily Dickinsonovou, „silného ducha“, a mnoho dalších „architektů slova“, mezi nimiž je i řada literárních benjamínků. Montale recenzuje téměř všechny významné nové italské knihy a jeho názory a myšlenky ovlivňují další kritiky. To se týká například již zmíněného Ezry Pounda, jehož Montale i přes jisté „fašizující tendence“ považuje za „velmi dobrého muže“.
Montalova třetí sbírka básní, Vichřice a další (La bufera e altro, 1956), odráží tragickou zkušenost druhé světové války, úzkosti a nejistoty let poválečných: „a mračný Lucifer se vznese na příď/ Hudsonu, Temže, Seiny, zamává/ smolnými křídly, napůl pahýly/ z té námahy, a řekne ti: je čas“. Zatímco se v Hitlerovském jaru (La primavera hitleriana) básník a jeho múza Klytie dlouze loučí, Hitler, vyslanec pekla, se setkává ve Florencii s Mussolinim. Báseň končí apokalyptickou vizí: „Ty sirény, ty zvony,/ zdravící stvůry večer před jejich sabatem,/ možná už splývají se zvukem z hloubi nebe,/ který se vyproštěn snáší a vítězí –/ se vzdechem úsvitu, který se zítra zjeví/ zase všem, bílý, bez perutné hrůzy,/ nad spálenými štěrky řek na jihu…”
Montale současně vydává svazek krátkých povídek a básní v próze Motýl z Dinardu (Farfalla di Dinard, 1956) a roku 1966 knihu esejů a studií Auto da fé, pokladnici myšlenkově neobyčejně bohatých statí o poezii, próze, kultuře a umění vztahujících se k samotné podstatě lidské existence. „Předmětem mé poezie (a myslím že veškeré poezie) je lidský úděl jako takový…“ říká Montale v jednom rozhovoru.
Směs (Satura), Montalova čtvrtá sbírka z roku 1971, experimentuje s dialogy, žurnalistickými zápisky, aforismy a komentáři. Především je však výrazem naplněné bytostné lásky a manželství (Montale se v roce 1958 konečně žení s Muškou): „Tvrdí, že moje poezie/ je bez příslušnosti./ Jestli však byla tvá, patřila někomu,/ tobě, jež nejsi už forma, leč esence.“ V básních jako Götterdämmerung a Dějiny (La storia) se autor vysmívá nesmyslným ideologiím, které pod rouškou moci a násilí slibují to, co nejsou schopné splnit: „Soumrak se zrodil, když si člověk řekl,/ že je něco víc než krtek nebo cvrček“, či ironizuje krutý paradox lidské historie: „Dějiny neospravedlňují/ a neoplakávají,/ dějiny nejsou nic niterného,/ neboť jsou vně…/ Dějiny drhnou o dno/ jak vlečná síť,/ která má trhlinu, a plno ryb z ní prchne.“
Od začátku šedesátých let zájem o Montalovu tvorbu roste, dostává se mu mnoha ocenění jak doma, tak ve světě (mezi jinými doktoráty honoris causa v Cambridgi a Římě). V roce 1967 získává doživotní titul senátora (hlásí se k liberálnímu seskupení). Montalovy novinové články jsou společně s dalšími novinářskými črtami publikovány v knize Mimo dům (Fuori di casa, 1969). Deník z roku 71 a 72 (Diario del ’71 e del ’72, 1973) a Sešit ze čtyř let (Quaderno di quattro anni, 1973–1977) obsahují verše s autobiografickými prvky, reflektující každodenní život. Roku 1975 je Montalovi udělena Nobelova cena za literaturu. Poslední léta života tráví v ústraní v Miláně, kde 12. září 1981 umírá.
V textu jsou použity úryvky z překladů Jana Vladislava.