Kopání do mrtvoly

Původně měl být tento text o příšerné úrovni literární kritiky v českých zemích. Autor těchto řádek ale musí čtenáře zklamat. Nic takového jako kritiku totiž na stránkách masových, ale ani nízkonákladových periodik nelze objevit. Vlastně není o čem psát, vyrovnat se je nutné pouze s PR aktivitami a do nebe volajícím diletantstvím (pro účel tohoto textu zúžíme literární kritiku na recenzentské texty určené širokému publiku, i když ani o takzvané odborné literární kritice nemáme valného mínění).

Na fakt, že v denících tisknou prodloužené anotace dodané nakladatelstvími, jsme si už dávno zvykli. Ostatně nic jiného ani není možné čekat: masová média jsou z podstaty orientována na široké publikum, které si přeje být utvrzováno ve svém nikterak kritickém hodnotícím měřítku. Stejně tak si už jeden zvykl na povýšenecké útoky ze strany redaktorů a přispěvatelů literárních časopisů vůči deníkům. Výtky, že tisknou povrchní, nepřesné a zavádějící texty o knihách, jsou ale asi tak objevné jako cesta do Ameriky v roce 1992. Tristní je ovšem fakt, že většina kritik na stránkách literárních časopisů se uveřejňuje pouze proto, že na prodej čistého papíru by všichni ti přátelé toho či onoho těžko získali dotace ze státního rozpočtu. A z čeho tento stav plyne?

1. Většina recenzentů by neměla nic psát.

Vrcholem obvyklého kritického výkonu je konstatování: „Kniha není špatná, ale má některé chyby“, variantně: „Kniha je špatná, lze v ní ale najít některé klady“. Takové teze by se snad mohly setkat s úspěchem v referátu studenta okresního gymnázia či v článku venkovského podučitele v regionálním tisku, jenže nedostatek autorů nutí literární časopisy, aby všechny podobné příspěvky nakonec otiskly. Smysluplnou recenzi na knihu umí u nás napsat maximálně tucet lidí. Protože však počet jejich recenzí neodpovídá počtu státem placených stránek literárních časopisů, pochoduje před čtenářovými zraky armáda průměrných, vedle jejichž textů je ruská tajga kvetoucí zahrada.

2. Většina recenzentů se bojí ztrapnit.

V recenzích se zhusta užívá jakési slovní mlhy, která úspěšně zakrývá, co vlastně autor kritického textu chce říci. Mnohdy však nejde o neumělé vyjadřování, ale o cílený záměr: co kdyby se ukázalo, že recenzovaná kniha bude autoritami v oboru (mnohdy vyučujícími mladých kritiků) přijímána lépe nebo hůře, než bylo mínění kritikovo... Není nad to, když se text dá vykládat jako pochvala či pohana podle potřeby. Zaujmout vyhraněné stanovisko se nenosí: mohlo by se stát, že na mne vytáhnou, že se mi nelíbila nějaká slavná a uznávaná kniha, a budu vypadat jako negramotný ignorant. Zamotám se proto raději do chuchvalců slov, v nichž „ano“ a „ne“ jsou nepříliš vzdálenými příbuznými. Zvláštní variantou této disciplíny jsou texty akademicky vzdělaných kritiků: napsat něco jednoznačného by znamenalo nedostát „vědeckým nárokům“. Proto je třeba každý text pojmout vyváženě a z výšin poučit autora o kladech a úskalích jeho tvorby. A končí to stejně jako u ostatních recenzentů svatbou slov „ano“ a „ne“. Akademik dokáže napsat něco rozumného leda převlečen za blázna pod nějakým veselým pseudonymem.

3. Většina recenzentů by ráda vypadala moudře.

Recenze jsou jednak zamořeny pseudovědeckou hantýrkou, jednak se jejich autoři neodvažují vybočit. Není nic snadnějšího než obtěžovat čtenáře další zaumnou kritikou, v níž nejpochopitelnějším pojmem je „lyrický subjekt“. Kritik je chráněn před případnými výpady a neporozumění jde na vrub čtenáře. Literární časopisy navíc pseudovědecké psaní vítají: nedej bože, aby někdo psal, jak mu zobák narostl – mohlo by to vypadat, že jsme jednodušší než denní tisk. Vše je třeba napsat podle příslušného mustru: jeden díl kritiky, jeden díl pochvaly, připomenutí dalšího díla autora plus pár výrazů ze slovníku.

4. Většina recenzentů s někým kamarádí nebo se bojí někoho urazit.

Vynecháme-li výtečníky typu Ukrajince české literatury Radima Kopáče, který s oblibou píše recenze na knihy, na jejichž vzniku má nějaký podíl, zbude nám armáda pisatelů, kteří jsou členy nějaké stolní společnosti nebo si jen prostě netroufají kritizovat autora význačného jména. Významnějších autorů prozaických a básnických knih je u nás méně než případů černého kašle a většina z nich kamarádí s lidmi, kteří o jejich knihách píší. Zkuste s někým chodit do hospody, poslouchat jeho stesky, svěřovat se mu a pak napsat zdrcující kritiku na jeho knihu. A zkuste napsat negativní recenzi na autora sice osobně vzdáleného, ale dostatečně proslulého. Budete riskovat, že někdo najde ve vašem textu fatální chybu a udělá z vás žáka pomocné školy?

5. Většina recenzentů miluje kontext.

Není nad to knihu někam zařadit, dát jí latinské jméno, umístit ji na správné místo v soustavě prvků. I když se mýlíte, nemůže vám nikdo upřít snahu. Stačí přece přečíst kvanta literatury z daného regionu a popsat, čemu je daný text podobný a kdo jej ovlivnil. Vrcholem této disciplíny je hodnocení: v kontextu děčínské, severočeské, české literatury jde o nadprůměrné dílo. Metr literatury je příliš přísný, pomůžeme si jeho natažením o nějaký přívlastek. Dílu tím přidáme na důležitosti a jeho případné kritiky odkážeme do patřičných mezí: vždyť jsme přece říkali, že mluvíme o nějakém kontextu. A když se někdo vzpírá, můžeme třeba napsat, že se o českých knihách nemá vyjadřovat, vždyť je přece anglista. Jemně tak naznačíme, kolikpak jsme my pašáci toho přečetli z děčínské, severočeské, české literatury (viz níže).

6. Většina recenzentů trpí mesiášským komplexem.

Také si myslíte, že spisovatel je něčím víc než třeba truhlář? Pak jste na správné cestě stát se správným recenzentem-písmákem--národním buditelem-mudrlantem. Budete si myslet, že psaní knih je čímsi jako posvátnou činností, a budete proto při hodnocení knih svázáni povinnou předpo(úctou). Nebude pro vás knih špatných, ale maximálně pouze těch, kterým se nepodařilo naplnit vytčené cíle. Přesto všechny raději doporučíte, co kdyby někoho přivedly k neméně posvátné činnosti čtenářské? Při hodnocení nekvalitního stolu si pár jadrných slov neodpustíte, ale kniha přece není stůl. A i špatná kniha je lepší než dobrý stůl. V záplavě pozitivních slov už pak nikdo není schopen najít sdělení, co vlastně z literatury opravdu stojí za to. Recenzenti svými texty ilustrují nepřiznaný povýšenecký postoj: nepíšeš, nečteš, jsi horší než my.

7. Většina recenzentů chce předvést, kolik toho přečetla.

Zvláštní radost jistě pociťují čtenáři recenzí při zmínce, že tou či onou knihou překonal autor nedokonalosti, které měl v jiné knize, a že naopak strana 86 je oproti straně 92 v předchozím románu slabší. Tamta báseň zase upomíná na autorovy verše z roku 1976, ale je napsaná o trochu lépe. Recenzenti rádi ukazují, jak důkladně dílo nějakého autora znají, jenže obvykle tím chtějí předvést právě jen to, nikoliv zodpovědět otázku případného čtenáře, zda se má do nové knihy začíst. To navíc mnohdy neví ani sám recenzent, takže raději připomene, co autor napsal minule, jaká slova má nejraději k obědu a co napíše příště.

8. Většina recenzentů vůbec neví, proč píše.

99,9 procenta recenzí je dobrých leda k tomu, aby si je jejich autor založil do archivu pro účely lákání potenciálních partnerek(rů). Chce-li se čtenář dozvědět něco o dané knize, musí si ji přečíst, protože nejen v denících, ale i v literárních časopisech se povětšinou tisknou prodloužené nakladatelské anotace vyfutrované okresními moudry. Recenzenti píší jen pro recenzování samotné, u většiny z nich nehrozí, že by se snad chtěli nad knihou zamyslet a napsat o ní text, který by napomohl orientaci čtenáře. Nejsou k tomu totiž způsobilí, jejich potenciál končí u schopnosti spřádat věty do nějakého publikovatelného celku. Na jeho konci si čtenář obvykle může být jist pouze jednou věcí: že kniha zmíněná v textu opravdu vyšla.

Autor je publicista.