Radikální společenská kritika nemá u nás nikterak silné postavení. Marxův dialektický materialismus, který si na tuto pozici vždy dělal nárok, byl zkompromitován reálným socialismem a nic, zdá se, nenasvědčuje tomu, že by mohl být po roce 1989 resuscitován. Rodící se pravicovou ideologii u nás ovládl neoliberalismus, na levici uvolněné ideologické vakuum postupně zaplňovaly koncepce habermasovské komunikativní racionality a levicový liberalismus, opírající se o dílo amerického filosofa Johna Rawlse. O Marxovi a marxismu se buď mlčelo nebo se stával terčem nepříliš hlubokých kritik našich bojovníků proti totalitarismu. O to více je nutno přivítat knihu, která nám ve zcela aktuální formě představuje myslitele, který Marxe dobře znal, hlásil se k němu a rozvíjel ho v naprosto neortodoxní podobě.
Když Michel Foucault v kapitole Cogito a nemyšlené své knihy Slova a věci z roku 1966 charakterizoval moderní způsob filosofické reflexe jako myšlení, které chce myslet i to, co myšlenému uniká, co zůstává v myšlení nemyšlené, netušil, že hned ve stejném roce vyjde kniha, která tuto diagnózu jako by plně potvrzovala. Šlo o Negativní dialektiku Theodora W. Adorna, patrně nejdůslednějšího a nejradikálnějšího myslitele Kritické teorie Frankfurtské školy. Její motto by se dalo rovněž shrnout těmito slovy: myslet rozpor, negativitu či non-identitu, nikoliv sekundárně či okrajově, ale jako jádro, z něhož myšlení čerpá svůj pohyb, aniž by si toho muselo být vždy plně vědomo.
Nedávno vydaná disertační práce filosofa Michaela Hausera je pak prvním velkým příspěvkem a interpretací, která uvádí na naši scénu pozoruhodný styl Adornova myšlení. Z těch nejzásadnějších děl byla do češtiny dosud přeložena pouze jeho Estetická teorie.
Jak vykládat Adorna
Hauser není pouhým klasickým vykladačem Adornova díla. Jeho práce se nespokojuje jen s rekonstrukcí myšlení německého filosofa. To, o co Hauserovi jako politickému filosofovi jde především, je kritická diagnóza současného stavu společnosti, k níž je podle jeho názoru Adornovo dílo velmi vhodné. Hauser se ale musí nejdříve vyrovnat s dosavadními interpretacemi Adorna, které ho oznámkovaly buď jako pouhého esoterického žalobce moderny a osvícenství (Jürgen Habermas) nebo jako předchůdce francouzského poststrukturalismu. Pro Habermase zosobňuje Adorno skeptického myslitele, krajně nedůvěřivého vůči výdobytkům moderny s jejím normativistickým nárokem na emancipaci, tedy takovým nárokem, který vždy začíná definicí toho, co je dobré či špatné, pokrokové nebo zpátečnické (tedy určitou normou). Podle Habermase tím však Adorno nutně balancuje na hraně neokonzervativismu.
Pokud však Habermas chce právě tento normativní nárok moderny rekonstruovat, musí nakonec upřednostnit kantovské pojetí normativní kritiky před hegelovskou dialektikou. Hauser ukazuje, že toto gesto obrací Kritickou teorii proti pohybu jejích vlastních dějin. Habermas zjevně není s to pochopit, jakým způsobem může onen rozpor či ono non-identické v Adornově filosofii nabývat pozitivní až revoluční rozměr. Ono nemyšlené, citované v úvodu v souvislosti s Foucaultem a Adornem, představuje pro jeho koncepci komunikativní racionality naprosto nedosažitelnou limitu. Pokud bych chtěl dále vyostřit Hauserovu analýzu spolu s foucaultovským pojetím moderny, mohli bychom se ptát, zda to vlastně není právě Habermas, který upadá nechtěně do léčky neokonzervativismu, tedy takové léčky, která zabraňuje radikálnímu promyšlení hranic vlastního myšlení včetně jakékoliv normativity. Rovněž druhá výkladová linie, která staví Adorna do role předchůdce poststrukturalismu, nevystihuje podstatu a specificitu negativní dialektiky. Ta je zde vykládána jako styl myšlení, akcentující disparátnost, zlomkovitost a asystematičnost oproti totalitnímu nároku imperiálního Rozumu. Ponechám-li stranou pochybnou faktickou spojitost, pak Adornovi dle Hausera rozhodně nešlo o rozložení Rozumu jako takového. Celou Hauserovou knihou tak prolíná snaha vykládat Adorna z něho samého. Toto „vlastní“ zosobňuje právě „pojem“ non-identického jakožto rozpor mezi pojmem a předmětem, který nutně vzniká uvnitř pojmového myšlení. Hauser pak důsledně sleduje Adornovu interpretaci geneze západního „ratio“, které ústí v pojmové-totalizující myšlení, jehož zásadním rysem je osudové zapomenutí na reálné, existenční podmínky (sebezáchova, přírodní moment), v nichž vzniklo. Negativní dialektika má být právě takovým pohybem, který pojmové myšlení zevnitř něho samého znovu na tyto podmínky upozorňuje a nechává tak vyvstat jeho násilný a nesamozřejmý charakter. Odtud Hauser směřuje k restituci a rehabilitaci historického materialismu. Znovu si zde připomínáme pojmy jako výrobní proces, výrobní síla, třídní společnost nebo společenské vztahy. Celá tato rehabilitace ale rozhodně není samoúčelná: je skrytou Hauserovou obžalobou současné politické filosofie, která se vzdala jakékoliv kritiky politické ekonomie. Negativní dialektika podle Hausera tedy v žádném případě nechce popírat emancipační projekty moderny, ba právě naopak, jejím cílem je radikalizace těchto projektů ve smyslu jejich vlastní radikální sebereflexe, která má zabránit osudové cestě sebezničující dialektiky osvícenství, končící v pecích Osvětimi. Onen znepokojující šepot non-identického nám prostřednictvím negativní dialektiky bude stále napovídat ono „jde to ještě jinak, lépe“.
Rozum a Moc
I přes nepochybné kvality Hauserovy knihy bych chtěl poukázat na některá problematická místa, týkající se nikoliv snad jeho interpretací Adorna, jako spíše výkladů Adornových ideových protivníků a samozřejmě problematických míst Adornova myšlení samotného. Interpretace poststrukturalismu coby hlavního myšlenkového směru postmoderny, jejíž překročení Hauser vcelku oprávněně požaduje, se nám zdá poněkud povrchní. Hauser se zde nepochybně spoléhá na interpretace slovinského filosofa Slavoje Žižeka, kterému nicméně poststrukturalismus a postmoderna slouží jako kontejner, ve kterém jednou míchá dohromady Foucaulta, Derridu, Deleuze a Lyotarda, jinde naopak zcela jednoznačně „preferuje“ Derridův dekonstruktivismus. Zdá se velmi symptomatické, že se pokouší z tohoto různorodého proudu vyjmout svého „mistra“ Lacana, jehož spory, ale i vzájemné silné ovlivňování s „poststrukturalisty“ jsou všeobecně známy. Je-li tedy základní intencí negativní dialektiky rozvolňovat strnulé struktury, činit nutné myšlenkové formace nesamozřejmými, jak zásadně se pak liší od intence Derridovy (přinejmenším té rané) dekonstrukce, resp. Nietzscheho nebo Foucaultovy genealogické kritiky? Kritickému vyrovnání s Foucaultem se samozřejmě Hauser nevyhýbá. Jakkoliv však některé námitky mohu považovat za velmi inspirativní, přeci jenom ztotožňovat u Foucaulta Rozum a Moc se zdá být nejen násilím, ale přímo nepochopením problému. Pro Foucaulta nic takového jako Rozum neexistuje. Co je analyzováno, jsou různé způsoby racionalizace ve vztazích k mocenským praktikám. O žádném ztotožňování Rozumu a Moci zde nemůže být řeči. Další problém, který bych ale mohl adresovat již přímo Adornovi, spočívá v jeho definici myšlení jako identifikace. Tato identifikace převádí ve formě pojmového myšlení jednotlivé na společný jmenovatel prostřednictvím směny, která tak plní zásadní funkci v sebezáchovném procesu člověka. Člověk myslí, protože chce ovládat, a ovládání slouží k přežití. Z této perspektivy se i adornovská antropologie, postavená na člověku jako bytosti usilující primárně o sebezáchovu, jíž pojmové myšlení slouží za mocenský nástroj, zdá být poněkud reduktivní, protože redukuje myšlení na reaktivní a v posledku pouze negativní proces. Potud kritické připomínky.
Na závěr mohu pouze znovu zdůraznit fakt, že Hauserova kniha není a zjevně nechce být pouhým výkladem Adornových myšlenek o společnosti, o roli umění, o jeho archeologii rozumu, jakkoliv i tuto funkci samozřejmě může plnit. Chce být především aktivní intervencí do problémů současné doby (dle Hausera můžeme identifikovat především tyto: pravicový extremismus, náboženský fundamentalismus, chudoba, demontáž sociálního státu, neúspěch multikulturalismu). O tom nepochybně svědčí jak úvod, tak závěr, který se vyhýbá klasickému bilancování role a místa filosofa v dějinách, postupu tak běžnému u tradičních dějinně-filosofických pojednání. V tomto směru je Hauserův text nepochybně adornovský, zároveň svědčící o tom, že historický materialismus a negativní dialektika zdaleka nejsou uzavřenou kapitolou a právem si mohou v současné době činit nárok na to stát se (pokud jím již nejsou) jedním z hlavních směrů radikální společenské kritiky.
Úplně na závěr bych rád ztratil pár slov ke stylu, jakým je kniha napsána. Hauser se především vyhýbá chybě, kterou často trpí různí vykladači věrně následující vychladlou stopu myšlení svého mistra. Hauser píše jasně, takřka s pedagogickou zručností, aniž by se přitom nechal strhnout leckdy temným až eluzivním výrazivem adornovského jazyka, které nezkušenému čtenáři může připadat jako prachsprostá esoterika, respektive jazykové žonglérství.
Autor je filosof.
Michael Hauser: Adorno. Modernita a negativita.
Filosofia, Praha 2005, 230 stran.