Althusserův Marx

Intelektuální krajina počátku šedesátých let ve Francii se na svém levém křídle stále vyznačovala hegemonií marxistického humanismu Sartrovy provenience. Témata univerzálních dějin, absolutní svobody, člověka a jeho odcizení v moderní, kapitalismem ovládané době formovala převážnou část kritického diskursu o společnosti. Přes­to se v této hegemonii začínají objevovat povážlivé trhliny. Razantní nástup strukturalismu v literární vědě, psychoanalýze a etnologii, ale rovněž například Foucaultovy historicko­filosofické analýzy věnující se zdánlivě okrajovým tématům, jako je šílenství nebo zrození kliniky, naznačují, že staré humanisticko­fenomenologické paradigma nedostačuje.

Lze patrně těžko změřit, jaké konkrétní vlivy či příčiny způsobily rozpad oné hegemonie, nicméně dva faktory zde vystupují do popředí. Fenomenologický existencialismus a humanismus, který se ve své zjednodušené podobě stal po politickém krachu stalinského vulgárního marxismu oficiální ideologií Komunistické strany Francie, se vyčerpává jak na konceptuální, tak na ideologické rovině především proto, že není schopen poskytnout dobově vskutku adekvátní materialistickou teorii dějin, společnosti ani poznání. Snad kromě Sartrova pokusu o doplnění marxismu existencialisticky laděnou antropologií v Kritice dialektického rozumu (Critique de la raison dialectique, 1960) francouzský marxismus nedospěl k nějakému zásadnějšímu rozpracování klasických marxistických pojmů – základny, nadstavby, ideologie – natožpak k nějakému inovativnímu pohledu na Marxovu roli v dějinách myšlení. Marxismus se zastavil, je v krizi, konstatují svorně v roce 1958 Jean­Paul Sartre i Henri Lefebvre.

Vítězem ideologické války?

Althusser si byl této slepé uličky humanistického marxismu dobře vědom. Na první pohled (ale také z hlediska mnoha interpretací) se zdá, že pouze využil nastupující vlny strukturalismu pro záchranu marxismu, aby se nakonec stal vítězem ideologické války. Vincent Descombes, autor první syntézy o francouzské filosofii daného období, nás v tomto smyslu nenechává ani chvilku na pochybách a Althussera líčí bezmála jako sice výstředního, přece však neoddiskutovatelného oportunistu. Althusser se podle něj „pokouší o nesnadný manévr: opustit nebezpečný terén praxe a dialektiky, nechat, ať se existencialistické pluky samy nějak vypořádají se strukturalistickou artilerií, přejít na stranu strukturalismu, těžit ze všeobecného překvapení, získat vrch a zůstat nakonec pánem hry“. Nesnadný manévr? Možná! Jeho povaha však jistě neukazuje jen na nějakou vypočítavou dezerci.

Althusser má ke strukturalismu v silném slova smyslu nakonec dále, než je na první pohled zřejmé – aspoň v té míře, v které nás každé užití slova „struktura“ automaticky nezařazuje do skupiny vyznavačů tohoto intelektuálního podniku. Althusser kromě slova „struktura“ nepoužívá prakticky žádný z klíčových pojmů saussurovského či postsaussurovského strukturalismu, jako jsou znak, označující a označované, konotace a denotace. Jeho manévr spočívá v něčem poněkud odlišném – v gestu četby, které ho velice přibližuje strategii aplikované Jacquesem Lacanem na Freudovy texty a známé jako „návrat k Freudovi“. Stejně jako Lacanovi ani Althusserovi nešlo o nějaké zachovávání litery či naivní věrohodnosti textu, ale o způsob, jakým zvýraznit novost Freudovy, respektive Marxovy teorie, jež je neredukovatelná na prosté dějiny idejí, vlivů či tradice. Zkrátka, šlo o to ukázat, že stejně jako je tomu u Freuda s jeho pojmem nevědomí, jehož funkci nelze nijak vyčíst z užívání tohoto slova před samotným Freudovým vystoupením, ani u Marxe nelze pojem nadhodnoty zaměňovat s tím, jak jej užívala (či spíše tušila) klasická politická ekonomie.

Nalézání latentních významů

A právě v tomto bodě leží celý vtip Althusserovy teoretické „intervence“. Nejednalo se tedy o nějaký ad hoc módní amalgám strukturalismu a marxismu (což ovšem tak zcela nelze říct o Sartrově mesalianci marxismu s existencialismem). Althusser se inspiroval u myšlenkového směru, jenž měl ve Francii vybudováno již solidní zázemí, na intelektuálním výsluní tehdejší Francie nebyl ovšem zdaleka tak viditelný – jednak proto, že v podstatě postrádal politické angažmá, a jednak proto, že implicitně podrážel nohy v té době vládnoucí filosofii vědomí a subjektu, jak ji prezentoval především ­Sartre a v mnohém i Merleau­Ponty. ­Jednalo se samozřejmě o francouzskou školu historické epistemologie v čele s Gastonem Bachelardem a Georgesem Canguilhemem. Althusser přijal za vlastní Bachelardovu koncepci dějin vědy a především pojem epistemologické překážky, kterou překřtil na epistemologický zlom, čímž mu dal výrazně diskontinuálnější nádech. Z psychoanalýzy se pak nechal inspirovat freudovskou koncepcí vztahu vědomí a nevědomí, z níž převzal pojmy manifestního a latentního obsahu snů. Výsledkem skloubení těchto dvou perspektiv bylo zásadní přehodnocení Marxovy kritiky klasické politické ekonomie především vzhledem k pojmu nadhodnoty a pojmové figuře homo oeconomicus. Althusser ovšem mířil ještě hlouběji – přímo k předpokladům této teoretické revoluce. Třebaže o oprávněnosti a radikalitě Marxovy kritiky politické ekonomie nemělo mnoho marxistů zásadních pochybností, o její přesné podobě a předpokladech se mohly vést polemiky.

A právě zde došlo díky Althusserovu výstupu k podstatné proměně. Zatímco mainstreamový marxismus spatřoval základ zmíněné kritiky ve správné aplikaci materialistické verze dialektické metody, Althusser jako v podstatě antihegelián musel přijít s něčím zcela jiným, aby tomuto výkladu kontroval. To, co Marx přinesl nového, aniž by si toho podle Althussera však byl sám zcela vědom, nebyla ani tak dialektická metoda, jako nová epistemologie. Právě v tomto gestu spočívalo kouzlo Althusserova „symptomálního čtení“ a jeho sňatku s Bachelardovou koncepcí vědy aplikovanou na pozdního Marxe. V každém textu je třeba vidět vždy texty dva: jeden manifestní, druhý latentní. Abychom přečetli ten první, postačí nám prosté empirické vnímání a vyškolená pozornost, abychom však vytěžili i druhý a dospěli k jeho latentnímu obsahu, je zapotřebí něčeho odlišného – aktivní, racionalistické konstrukce vlastního předmětu. Jen tak můžeme dojít k opravdu vědeckému, a nikoli jen ideologickému postoji. Bachelardův vliv je v tomto bodě nezanedbatelný. Vědu – či v jeho terminologii „vědeckého ducha“ – zdobí právě nedůvěra k bezprostředně smyslově vnímanému a racionálně­konstruktivistická pojmotvorba. Právě proto je Marx zakladatelem vskutku nového typu vědy. Tam, kde vidí klasická politická ekonomie pouze různé kvantifikovatelné empirické projevy nadhodnoty (zisk, renta, úrok), tam vidí Althusserův Marx nekvantifikovatelnou formu: nadhodnotu jako nově vytvořený teoretický pojem. Protiklad empirismu a racionalismu tak u Althussera nabývá hodnoty protikladu ideologie a vědy.

Vyjděme z antihumanismu

S výše řečeným úzce souvisí i kritika klasické politické ekonomie s jejím vymezením člověka jako homo oeconomicus. Althusser se snaží ukázat, že jde o mýtus přímo vyplývající z empirismu a potažmo i antropologického základu klasické politické ekonomie. Ta se (přinejmenším implicitně) neomezuje pouze na konstatování fakticity různých jevových forem nadhodnoty, ale pokouší se je vztáhnout k nějakému hlubšímu základu, zdroji, kterým je právě homo oeconomicus – osamocený lidský jednotlivec, který se snaží prací uspokojit své potřeby (odtud Marxova denunciace těchto představ jako „robinsonád“). Pro Althusserova Marxe je ovšem tato evokace individuálního výrobce pouhým mýtem – ideologickou figurou, kterou se klasická politická ekonomie snaží ad hoc, tedy nevědecky, vysvětlit původ hodnoty. V posledku pak jde o pouhou nevědomou projekci vlastní buržoazní koncepce „svobodného“ nezávislého individua do reálně neexistujícího předdějinného dávnověku. Althussserův Marx poukazuje právě na toto ideologické gesto, jímž klasická politická ekonomie mystifikuje nikoli pouze ovládané třídy, nýbrž i sebe samu. Althusser naopak zdůrazňuje funkcionální a historickou závislost vytváření hodnoty na jednotlivých společensko­ekonomických formacích. Vysvětlení odkazem na nějakou figuru původního výrobce je tu tedy a priori vyloučeno.

Odtud je více než zřejmé, proč se Althusser pokoušel osvobodit od veškerých filosofií postavených na jakémkoli antropologickém základu a proč postavil pozdního Marxe proti ranému humanistickému Marxovi, ovládanému antropologickými kategoriemi odcizení a úplného člověka. Jakkoli totiž všechny tyto přístupy vycházejí z konkrétního člověka, na analytické rovině de facto znemožňují adekvátní vědecké poznání konkrétní lidské situace, která vždy musí začít na rovině systémových či chceme­li strukturních a funkcionálních vztahů. Teprve vyjdeme­li od tohoto teoretického antihumanismu, můžeme podle Althussera vytvořit vskutku adekvátní předpoklady pro humanismus praktický. Althusserovi tedy vůbec nešlo o zamítnutí tématu humanismu jako takového, pouze ukazoval, že jeho použití coby východiska pro teorii má v důsledku silně mystifikační charakter, ústící spíše, byť i nevědomě, do stvrzení statu quo než do jeho delegitimizace. Sartre zde nebyl výjimkou. Také jeho existencialismem nastavovaný marxismus nechával samotný Marxův teoretický odkaz relativně nedotčený, nehledě na to, že zcela programově stvrzoval přesně ty kategorie myšlení 19. století, jichž chtěl Althusser Marxe zbavit. Althusserovi přitom nešlo o nějaké vnější doplňování Marxe. Jeho četba sice využívala nemarxistických podnětů, ve své podstatě však byla imanentního charakteru. Extrahovala z Marxe „historického“ onoho „jiného“ Marxe, unikajícího ideovým a ideologickým hranicím 19. století a otevírajícího tím zcela nové teoretické pole.

Jaké je tedy, Rancièrovými slovy, „poučení z Althussera“? V době, která až exaltovaně ve všech možných pádech skloňovala slovo „praxe“, nám Althusser jakoby mezi řádky chtěl říct, že není žádné – a rozhodně ne revoluční – praxe hodné toho jména bez propracované teorie. Právě důraz na teorii a systémový přístup obecně byl patrně jedním z nejdůležitějších a nejvýraznějších kroků, jímž se chtěl Althusser odlišit od tehdy vládnoucího marxismu humanistického ražení. Opak nicméně pro Althussera platí rovněž. Abychom vytvořili teorii skutečně adekvátní potřebám dne, je nutné ji situovat do politického boje, tedy do praxe.

Autor je filosof.