Homo sacer

Filosofie či spíše filosofický postoj Giorgia Agambena patří k těm, které zcela zjevně – aniž by přitom tuto skutečnost musely halasně proklamovat – ukazuje, do jaké míry se filosofické myšlení neobejde bez úzkého propojení nejen s vědami, ať již přírodními či humanitními, ale především s politikou. To jistě platí o jeho klíčové knize Homo sacer s podtitulem Suverénní moc a pouhý život (Homo sacer. Il potere sovrano e la nuda vita, 1995), nicméně Agamben nechává pociťovat toto úzké spojenectví takřka ve všech svých textech, ať už se zabývají literaturou, náboženstvím nebo historií. To je ostatně jeden z důvodů, proč jsou tak přitažlivé a inspirující.

Zdroje a figury

Na první pohled patrným charakteristickým rysem je už kompozice textu knihy – a potažmo i celého agambenovského korpusu. Těžko bychom zde totiž našli nějakou pevnější strukturu. Agambenův styl se zdá být poměrně volný, text je protkán mnohými odbočkami, vsuvkami, delšími citáty, které mohou netrpělivého čtenáře vyrušovat. Avšak autor není ani nesrozumitelný, ani fragmentární či esejistický. Jeho způsob vyjadřování je jasný, a pokud nám některé jeho věty připadají komplikované a výrazivo místy netradiční, pak je nutno tuto „obtíž“ připsat na vrub komplexní povaze vyjadřované myšlenky. V tomto smyslu Agamben není rozhodně autor jednoduchý, a jeho četba tedy vyžaduje zvýšenou pozornost a trpělivost.

Další zvláštností je samotná metoda či obecněji řečeno způsob, jímž Agamben přistupuje k filosofickému zpracování daného problému. Tato zvláštnost spočívá především v podrobné znalosti textů nejrozmanitější provenience, a to jak tematicky, tak časově. Agamben s bravurou přechází od textů teologických, lingvistických, literárních, estetických, právních, politických až k čistě filosofickým, aby propojil myšlenkově, časově i věhlasem tolik odlišné osobnosti, jako byli Platón, Foucault, Iamblichos, Tertulián, Böhme, Benjamin a mnoho a mnoho dalších. Výsledkem ovšem není žádná eklektická směsice, nýbrž velice soudržná a argumentačně podložená interpretace. To vše si může Agamben dovolit i díky důsledné filologické průpravě. Právě detailní až akribická práce s textem na sémantické i gramatické rovině mu umožňuje najít shody a rozdíly tam, kde je filologicky neškolené čtení není s to rozeznat. Konečný cíl Agambenových analýz je ale čistě filosofický. Je jím hledání určitých původních, hlubinných struktur – právě proto si Agamben plným právem přivlastňuje Foucaultův termín archeologie. Co tuto archeologii ovšem činí mimořádným podnikem, je ponor do struktur určitých limitních figur, které jsou v základu paradoxní povahy.

Pokud bychom chtěli jmenovat myslitele, který hraje v Agambenově zralém myšlení patrně tu nejpodstatnější úlohu, pak by to byl Michel Foucault. Agamben tu a tam připomíná rozvrhem svých analýz Heideggera, velice často se nechává inspirovat Carlem Schmittem, Hannah Arendtovou nebo Walterem Benjaminem, ale jsou to právě Foucaultem nastolené koncepce a problémy, jež prostupují většinu jeho textů a určují jejich základní orientaci. Agamben ovšem není nějakým tuctovým foucaultiánem věrně rozvíjejícím jeho myšlenkový odkaz. Ten totiž podstupuje v Agambenových textech podstatnou transformaci, která zasazuje Foucaultovy závěry do výrazně odlišné půdy. Nuže, touto půdou je Agambenův projekt Homo sacer, který v současné době čítá čtyři zdaleka neuzavřené řady dohromady o sedmi dílech. To první, jež nese název celého projektu, spatřilo světlo světa v polovině devadesátých let a hned vyvolalo ohlas a debatu, která si na autorovi vynutila další pokračování.

Opuštěný život

Východiskem Agambenovy archeologie politické moci je historická skutečnost koncentračních táborů. Ty ovšem, na rozdíl od mnoha jiných filosofů, politologů či historiků, nechápe jako specifický produkt totalitarismu 20. století, nýbrž jako ukazatel něčeho mnohem hlubšího, co se dotýká samotných kořenů evropského či západního politického myšlení. Právě sem patří enigmatická figura homo sacer, jejíž genezi Agamben stopuje až k římskému právu. Jako „sacer“ (posvátný) je v něm označován ten, kdo sice nemůže být obětován, ale jehož případné zabití není možné kvalifikovat jako vraždu. Ten, kdo je takto označen, se tedy nachází ve velice zvláštní, a řekněme rovnou, dosti prekérní situaci. Nenáleží totiž ani do posvátné, ani do profánní sféry. Jeho místo je vně obou řádů, ale toto vně se zde prezentuje stále jako zde přítomné – homo sacer není vyloučen z jednoho řádu proto, aby zaujal místo v řádu jiném, ale ocitá se na hranici řádu jako takového. Tato paradoxní logika nám zároveň říká o jeho extrémní pozici cosi zásadního: zde neplatí běžné dichotomie jako soukromý/veřejný, sakrální/profánní, pravidlo/výjimka a podobně. Neplatí jednoduše proto, že je zde nelze odlišit.

Tato skutečnost nás přivádí k dalšímu klíčovému bodu Agambenovy koncepce: homo sacer je limitní figura, která se nachází ve velice specifickém prostoru. Agamben se v této chvíli uchyluje ke Carlu Schmittovi a jeho pojetí suveréna, aby ukázal, jak je ona „posvátnost“ produkována rozhodnutím suveréna, který dle slavné Schmittovy formulace nemá monopol na moc, ale na „rozhodnutí o výjimce“. Ani zde však Agamben nezůstává jen u pouhé recepce a Schmittovy pojmy výrazně proměňuje a značně zobecňuje. Ono „rozhodnutí o výjimce“ zde totiž ztrácí poslední zbytky charakteru individuálního aktu a stává se původní strukturou a základním předpokladem vztahu mezi zákonem a životem. Agamben zde žene do krajnosti Schmittovu kritiku právního pozitivismu, v němž je výše zmíněný vztah chápán jako pouhá aplikace jednoho na druhé. Vztah výjimky, jímž je v posledku podmíněna platnost veškerého pozitivního řádu, tedy není podle Agambena aplikací, ale opuštěním, vyloučením toho, k čemu se může právo vztáhnout až následně, tedy života. Tento opuštěný život však není právem ponechán svému osudu, ale naopak vystaven na jeho hranici, kde rozdíly mezi pravidlem a výjimkou, životem a normou nehrají žádnou roli a kde je možné doslova úplně všechno. Tímto holým či pouhým životem, který je chycen v této pasti, pak není nikdo jiný než právě homo sacer. Stručně řečeno, život je zde zproštěn jakékoliv formy, je dekvalifikován a redukován na holou existenci. Přesně v tom spočívá podle Agambena podstata toho, co nazval Foucault biopolitikou, respektive biomocí.

Výjimečný stav pravidlem

Oním specifickým prostorem, v němž zmíněné probíhá, je tábor. Právě v táboře může být vyloučený člověk zabit, aniž by za to byl kdokoliv zodpovědný. Žádný regulérní právní řád zde neplatí – ani nemůže, jde o výjimečný prostor – a jeho osazenstvo je tedy odkázáno na libovůli jeho strážců a na předpisy vydávané ad hoc jeho zřizovateli. Pro Agambena ale není důležitá jen analýza podstatných rysů struktury tohoto prostoru, ale i jeho rozsah. Dějiny homo sacer a výjimečného stavu tak zdaleka přesahují prostou existenci koncentračních lágrů, které, dodejme mimochodem, nejsou vůbec vynálezem nacistického Německa. Týkají se všech příbuzných prostorů – utečeneckých táborů, zajateckých táborů s výjimečným statusem (Guantánamo, Abú Ghraib), chudinských ghett, ale například i nemocničních oddělení, kde leží pacienti v kómatu, tj. ve stavu mezi životem a smrtí. Pokud je v tomto ohledu 20. století něčím zvláštní, pak především extrémním nárůstem těchto institucí. Podle Agambena se tak potvrzuje slavné Benjaminovo dictum o výjimečném stavu, který se stal pravidlem. Tábory, a ještě více to platí pro současná ghetta, zdaleka nejsou jen produktem totalitarismu, jak s oblibou tvrdí někteří zastánci této koncepce, ale dědictvím celé naší moderní politické praxe, jejímž plodem jsou jak tzv. demokratické, tak i autoritativní režimy.

Agambenovým obecnějším záměrem je ale především proměna našeho myšlení o politice. Ta se prosadí, pokud si uvědomíme, že konstitutivními elementy našeho politického prostoru není stát, ale tábor, nikoli občan, ale pouhý (či holý) život, nikoliv právní řád, ale výjimečný stav. V této perspektivě se podle Agambena ukazuje, že naše společnosti nejsou založené na společenském poutu či smlouvě, ale na aktu vyloučení jakožto limitní formě vztahu. Nové formy společenství, které se budou vymykat této logice, pak budou možné pouze tehdy, budou-li se chápat „bez díla“, tedy nebudou se vztahovat k žádnému konkrétnímu pojmu, který by je definoval, či způsobu příslušnosti. Pokud nebude možné zbavit život jeho formy a přetvořit jej na život holý, jejž lze beztrestně likvidovat.

Autor je filosof.