O umweltech a mouchovitosti pavouka

Editoři sborníku Umwelt, koncepce žitého světa Jakoba von Uexkülla zvolili vhodnou strategii, která spočívala v překladu jednoho z menších, ale zásadních Uexküllových textů – „Bedeutungslehre“ („Nauka o významu“). K němu bylo připojeno šest příspěvků, které okolo tématu krouží v různé vzdálenosti a také s různou motivací. Přistupují k hlavnímu textu z pozic konceptuálně-kritických až polemických (Alice Kliková, Anton Markoš), filosofických (Petr Kouba, Jan Havlíček), biologických (Günther Witzany) nebo historicko-politických (Marco Stella a Karel Kleisner). I přes tuto různost perspektiv přitom sborník neztrácí na konzistenci. Všechny příspěvky se totiž vyrovnávají s nejdůležitější Uexküllovou konceptuální inovací – „umweltem“. Editoři přitom záměrně a správně nepřekládají tento termín do češtiny, neboť jeho možné české ekvivalenty – prostředí či okolí – jsou spíše zavádějící.

Partitura přírody

Největší přínos vědecké dráhy německého biologa narozeného v Estonsku spočívá nepochybně ve snaze o změnu pohledu na oblast „živé přírody“. Uexküll se pokusil rozejít s koncepcemi přírody, které jí vnucují mechanicko-kauzalistický výkladový rámec. Na živé jsoucno je v tomto pojetí pohlíženo jako na objekt, u něhož se pozorují a měří mechanické reakce na určité vnější podněty či předměty. Uexküll chtěl ale chápat živou entitu jako subjekt aktivně utvářející své okolí – „umwelt“. Předměty, které se v těchto „umweltech“ vyskytují, představují pro Uexkülla „nositele významu“, a nikoliv nějaké objekty se stabilními vlastnostmi. Životní role zvířete a rostliny spočívá ve „zhodnocování nositelů významu“ podle subjektivního stavebního plánu. Plán, jímž se řídí tvorba těla živé bytosti, je nepochybně naprosto odlišný od tvorby mechanismu stroje. Tělo je utvářeno centrifugálně (jeho orgány jsou generovány postupně ze zárodku), mechanismus naopak centripetálně (díly stroje jsou nejdříve zhotoveny a pak dány dohromady). Tento plán, či podle Uexkülla partitura, nemusí a leckdy ani nemá nic společného s nějakým smyslovým poznatkem. To dosvědčuje i slavný příklad s pavoukem a mouchou. Pavouk nestaví svou síť podle nabytých znalostí o rozměrech mouchy. Stavba těla mouchy je již „nějak“ obsažena v prvotní partituře pavouka. Právě v tomto smyslu mluví Uexküll o „mouchovitosti“ pavouka. Pojem pavouka již v sobě nutně obsahuje mouchu jakožto svůj kontrapunkt. Na takovémto kontrapunktickém vztahu pak funguje celá příroda.

Oba póly ve významovém vztahu (zvíře a jeho živel, predátor a jeho kořist) jsou spolu pevně svázány a tvoří harmonickou jednotu. Vše podléhá mistrné taktovce samotné Přírody. Není zde místo pro žádný nadbytek, nedostatek ani jakýkoliv cizí element. Těžko si lze představit větší protiklad vůči Darwinově konfliktuálně laděné evoluční koncepci. Uexküll mluví o Darwinově teorii přirozeného výběru jako o pouhé spekulaci, jeho vlastní tvrzení však mohou někteří označit za romantizující blouznění o „harmonické skladbě přírody“, „melodii objímající život i smrt“ či „cílesměrnosti při vzniku živočichů“.

Mnohé z „tónů“ Uexküllovy koncepce harmonické přírody, ale i některé epistemologické předpoklady jeho teorie významu kritizuje Alice Kliková. Především pak Uexküllovu naivní představu o možnosti úplného, neperspektivního poznání jednotlivých „umweltů“ a tím i celé harmonické skladby přírody. Kliková se pokouší ukázat, že v celém tomto poznávání a mapování „umweltů“ není zahrnut „umwelt“ samotného badatele. Uexküll se tak podle Klikové ocitá v blízkosti karteziánského zpředmětňujícího postoje. Opěrný bod pro svůj vědecký postoj ale nachází již ne jako Descartes v jistotě boží existence, ale v jistotě existence dokonalé, harmonické přírody. Autorka statě se ovšem snaží celou koncepci „umweltu“ také obohatit o vlastní pojetí situace jako souboru sil či možností, které člověka transcendují, ale kterému rovněž dovolují překročit meze jeho vlastního „umweltu“. V podobně kritickém, ovšem mnohem osobnějším stylu je napsána krátká reflexe Antona Markoše, v níž se vtipně trefuje především do Uexküllových hudebních metafor plných řádu, harmonie a předem daných partitur, aniž by ovšem umenšoval relevanci jeho myšlenek pro současnou „hermeneutiku a sémiotiku živého“.

Již v příspěvku Alice Klikové můžeme cítit silný vliv dvou francouzských filosofů – Gillese Deleuze (především) a Felixe Guattariho. Tento vliv je patrný (a hojně přiznávaný) i v dalších příspěvcích. Tak Petru Koubovi poskytlo Uexküllovo dílo prostor pro konfrontaci dvou (či vlastně tří) velkých filosofických „interpretů“ – Martina Heideggera a již zmiňované dvojice Deleuze-Guattari. Spor o otázku, zda „umwelt“ jako svět v silném, heideggerovském slova smyslu coby „bytí k otevřenosti“ náleží pouze lidskému (Heidegger) nebo i zvířecímu světu (Deleuze-Guattari, Uexküll), rozhodl Kouba ve prospěch druhých dvou (tří) jmenovaných. Jan Havlíček zase v hravém stylu rozvinul variace na některé deleuzovsko-guattariovské pojmy („ritornel“, „teritorium“, „rizoma“).

Odstranění parazitů

Zcela odlišnou perspektivu v heuristicky velmi solidně podložené studii zvolili Marco Stella a Karel Kleisner. Ve svém textu odkryli některé velmi nelichotivé stránky koncepce „umweltu“ a vůbec Uexküllova díla a jeho „druhého“ politického života. Jak sami autoři zdůrazňují, sám Uexküll nebyl nacistou, nicméně jeho dílo nese nepřehlédnutelné stopy kryptorasistických teorií, oděné v hávu „vědeckého“ biologického jazyka. Není divu, že mnoho z pojmosloví Uexküllovy „Staatsbilogie“ („tělo národa/státu“, „lékař národa/lidu“, „umwelt státu“, pasáže odstraňování parazitů etc.), vydané v roce 1933, bylo bez rozpaků akceptováno nacistickou ideologickou a vědeckou špičkou.

Jediným příspěvkem, který některé Uexküllových pojmů vřazuje do současné biosémiotiky, je text rakouského filosofa Günthera Witzanyho. Witzany se nespokojuje s popisem komunikace mezi zvířaty a rostlinami a obdobné procesy připisuje i „nejjednodušším“ jednobuněčným organismům, u nichž nachází překvapivě vyspělé komunikační schopnosti. Celý tento exkurs mu slouží k nastínění koncepce živé přírody jako „globálního komunikačního společenství“.

Povedený sborník pak ve svém souhrnu českému publiku představuje z různých perspektiv místy inovátorského, místy zpátečnického myslitele, který vypustil do světa pojem „umwelt“. Kariéra tohoto pojmu se zdaleka nezdá být u konce. I přes jeho neblahé politické (zne)užívání, které je třeba mít stále na paměti, a které nepochybně zbrzdilo recepci celého díla jeho původce, se před ním nově odkrývají bohaté možnosti především v biologii, biosémiotice, teorii komunikace a filosofii.

Autor je doktorand na FHS UK.