Návrat Uranie

Vargas Llosa je u nás známý především jako autor mimořádně vtipné satiry Pantaleón a jeho ženská rota a částečně autobiografického vyprávění Tetička Julie a zneuznaný génius s postavou autora nekonečných rozhlasových seriálů Pedra Camacha. Obojí napsal v sedmdesátých letech. Své čtenáře našel i překlad jeho románu Vypravěč, který obsahuje mimo jiné vyprávění legend mačigengských indiánů. V románu Kozlova slavnost se autor nečekaně vrací nejen k vážnému tématu jako ve starších knihách (Rozhovor v katedrále, 1969; Válka na konci světa, 1989), navíc se přímo pouští do náčrtu jedné kruté politické diktatury.

Méně viditelné oběti

Protagonistka Kozlovy slavnosti Urania Cabralová přijíždí po pětatřiceti letech strávených ve Spojených státech do rodné Dominikánské republiky. Chce se setkat s otcem a dalšími příbuznými a její současnost se protíná s příběhy, jež se udály v její zemi v roce 1961. V tom roce byl zastřelen i na latinoamerické poměry mimořádně krutý diktátor Rafael Leonidas Trujillo, přezdívaný kozel. Ten rok se stal osudným i pro tehdy čtrnáctiletou románovou Uranii, a „velké“ dějiny se tak srazily s těmi „malými“. Dříve než k tomuto nárazu – tedy k vyvrcholení příběhu – dojde, rozprostře se před čtenářem plastický obraz dominikánské společnosti pod knutou velkého „dobrodince“, odehrají se osudy diktátora a jeho rodiny, atentátníků, režimních katanů a vysokých funkcionářů, mezi něž patří i Uraniin otec. Osobní výpověď hrdinky se střídá s jakoby neutrální vypravěčskou perspektivou, která zatahuje čtenáře do napínavého politického dramatu a zároveň přináší svědectví o učebnicově čisté totalitě, jako kdyby v Orwellově Farmě zvířat nevystupovala prasata, ale lidé. Z tohoto spojení vytěžil Vargas Llosa maximum. Osudy atentátníků, mimochodem těch, kteří sami byli předtím součástí totalitní elity, jsou skvěle vyfabulované, po opatrném vyčkávání přichází zmatený útěk, dopadení a mučení – zase jako u Orwella: v románu 1984 . I tyto akční pasáže se souladně prostupují s existenciálními úvahami Uranie Cabralové.

Literární lapidárium jedné diktatury zaplňují i další historické postavy, jako například šéf tajných služeb Johny Abbes García, Trujillův syn Ramfis a dominikánský prezident a literát Joaquín Balaguer. Vargas Llosa vykreslil jejich psychologii tak přesvědčivě, že vytvořil iluzi dokumentu, i když se velmi často pustil do historických spekulací a interpretací.

Vargasův román je opět kompozicí vystavěnou podle přesného plánu. Zatímco atentátníci prchají, jsou pronásledováni, zavražděni a politici se snaží ve větru diktatury i po vraždě tyrana manévrovat, vypráví Urania svým příbuzným svůj strašlivý příběh o tom, jak se stala jedinou účastnicí kozlovy slavnosti. Čtenář začíná postupně tušit, proč úspěšná právnička neodepsala vlastnímu otci třicet pět let na jediný dopis a co ji přimělo k rozhodnutí najednou po tak dlouhé době do rodného města z New Yorku přiletět. Vargas Llosa sám v jednom rozhovoru odhalil, že ženská perspektiva není jen prostředek k ozvláštnění textu, ale především vyznáním a satisfakcí ženám, které se stávají v širším smyslu první obětí podobných diktatur.

Univerzální tyran

Není příliš důležité, že diktátor Trujillo vystupuje v románu nejen jako protagonista velkých dějin, ale jako odpor vyvolávající živý tvor, který žije uprostřed iluzí o sobě samém a nutnosti těmto iluzím podřídit celý svět. Především z románu vychází jako diktátor naprosto univerzálního typu, Vargas Llosa v jeho chování a celém systému, v jehož centru stojí, nespatřuje nic svébytně hispánského, v tom smyslu, jak s úspěchem zmytizovali archetyp latinoamerického diktátora – patriarchy – jeho literární předchůdci a učinili ho s typickým latinoamerickým fatalismem součástí své vlastní, nejen kulturní identity. „Diktátoři vládnoucí celé zemi a regionální kasikové budou v pozdější literatuře předmětem sociální obžaloby, avšak v dobrých románech zůstávají klíčem k pochopení celé společnosti,“ shrnuje například hispanistka a literární teoretička Anna Housková ve své knize Imaginace Hispánské Ameriky (s. 166). Mariův syn Álvaro Vargas Llosa se spoluautory C. A. Montanerem a P. A. Mendozou v knize Příručka dokonalého latinoamerického idiota také poukazuje na tento kulturní konstrukt a na nedůslednost, s níž Hispanoameričané tomuto mýtu podléhají, respektive ho považují za konstantu svých dějin i současnosti.

Rozšířenou představu o archetypálním význa­mu latinoamerického diktátora Mario Vargas Llosa v podstatě popírá. Trujilla vylíčil zbaveného jakékoliv magie, historické ukotvenosti a „latinoamerické specifičnosti“. Jeho chování, myšlení, metody, jak je autor literárně ztvárnil, spíš než nějakého mytického kasika nebo patriarchu připomínají klasického moderního diktátora, který se vyhříval nebo vyhřívá na terase svého paláce od Minsku přes Bukurešť a Ašchabad až po Barmu. Avantýry jeho nezdařeného syna Ramfise jsou téměř totožné s výstřelky Miloševićova syna Marka, osud jeho matky zase připomíná příběh a vystupování Slobodanovy manželky.

Vargas Llosa nabízí, ač nepřímo, zcela jiné pojetí latinoamerické diktatury než jeho předchůdci Domingo F. Sarmiento, Alejo Carpentier nebo Gabriel García Márquez. Ilustruje, podobně jako například zmiňovaný George Orwell, že moderní diktátor je archetyp zcela univerzální, že Latinoameričané nemají větší tendenci žít pod knutou než Východoevropané, obyvatelé jihovýchodní Asie, Blízkého východu, ačkoliv jinak žádnou společnou historickou zkušenost nesdílejí. Vargas Llosa zbavuje v postavě Leonidase Trujilla latinoamerický cudillismus posledních známek magična. Odstřihuje svého diktátora od zbytku společnosti, jako se evropské národy snad odstřihly od dědictví moderních diktatur. Zlo je v autorově pojetí univerzální, nepůvodní a odkoukané.

Popření tohoto romantického mýtu však nesnižuje jeho literární hodnotu. Spíš poukazuje na určitý historický vývoj, kterým Latinská Amerika nebo alespoň některé její části prošly. Ve společenském vědomí jsou ale mýtus vůdce a jeho jakási danost stále hluboko zakořeněné. Tímto faktem inspirovaný Vargas Llosa napsal především mimořádně čtivý text. Použil nejrůznější vypravěčské postupy, aby čtenáři předložil obraz moderní diktatury a aby znovu upozornil na drastické, třebas na první pohled i nenápadné instrumenty a projevy jednoho druhu moci.

Autor je literární redaktor časopisu Reflex.