Absolutní dveře

…šílenství je možná jediný stav, kdy lidská bytost zřejmě nepotřebuje žádné rady.

Reinaldo Arenas: Vrátný

Román Vrátný, který v českém překladu právě vydalo nakladatelství Garamond, je v jednom příznačný pro celé dílo Reinalda Arenase: ač odkrývá autorovu neuvěřitelnou představivost, hravost a zároveň naprostou intelektuální důslednost, nikdy se nemůže stát knihou kanonickou – a to ani ve vlastní jazykové oblasti. Na rozdíl od mnoha kolegů totiž kubánský autor píše nezaměnitelným stylem o věcech, o kterých chce málokdo slyšet. A přitom nejde o záležitosti ideologické.

Možná proto zná svět Reinalda Arenase šestnáct let po jeho smrti především jako ztřeštěného homosexuála, který svým do špičky vybroušeným jazykem marně bojoval s Castrovou totalitou i s lhostejností a arogancí kapitalistického světa. Vlastně se tak nezáměrně představil i ve své románové autobiografii Než se setmí (česky 1994), která se poté, co podle ní režisér Julian Schnabel s poctivou a možná až naivní snahou o věrnost předloze natočil stejnojmenný film, stala jeho nejznámějším dílem.

Pansexualismus jako klíč

Když v roce 2000 film uváděli na festivalu v Benátkách, Arenasův krajan, exilový spisovatel Guillermo Cabrera Infante, v „laudatiu“ pro deník El País napsal, že autor jde v uměleckém ztvárnění tématu homosexuality mnohem dál, než bývá obvyklé: „…mluví o sexu ve vězení (ne přímo, co se jeho týče), na svobodě, ve městě, na venkově, ve svém dětství, v dospělosti a sex se objevuje v jeho díle mezi dětmi, sex s chlapci, s dospělými, s domácími zvířaty, včetně těch tažných, se stromy, s jejich kmeny i plody, jedlými i nejedlými, s vodou, s deštěm, s řekami i se samotným mořem. Jeho pansexualismus je vždy homosexuální a všudypřítomný, ale na rozdíl od Geneta vyniká opravdovou poezií, která z něj činí venkovského kubánského Walta Whitmana prózy.“

Když Cabrera Infante píše o Arenasově pansexualismu, což zní samo o sobě dost humorně, poskytuje jeden z možných klíčů k celému jeho dílu. Reinaldo Arenas skutečně zobrazuje postavy svých knih, kladné i záporné, reálné i vymyšlené, zvířata, stromy, moře, písek, vítr jako svébytné entity, které mají uvnitř skrytou „pansexuální“ energii, a tuto energii, která je činí přístupnějšími, metaforicky ztotožňuje s lidskou touhou po svobodě a jakousi utajenou krásou.

Věnováno Lázarovi

S těmito postupy se setkáme i v románu Vrátný, který se ale od ostatních Arenasových knih v mnohém liší. Dopsal ho v roce 1988 v New Yorku, v době, kdy byl nakažený virem HIV, a současně s ním dokončoval i poslední verze dvou knih své velké pentalogie (Barva léta aneb Zahrada rozkoší a Přepadení). V posledním stadiu nemoci pak ještě stačil nadiktovat na magnetofon zmíněnou autobiografii Než se setmí.

Sám spisovatel uvádí, že při psaní Vrátného se inspiroval exilovými setkáními s Lázarem Carrilesem, Kubáncem, který byl jeho životní láskou, a později, už ženatý, něčím jako rodným bratrem. Carriles, který se s Arenasem seznámil v Havaně po jeho propuštění z vězení a stejně jako on z Kuby emigroval v roce 1980, později ve Spojených státech skutečně pracoval jako vrátný. Jeho osudem se autor inspiruje i v místech, kde se románový vrátný ocitá na psychiatrické klinice.

Alegorický příběh nevypráví hlavní hrdina, ale jakýsi chór složený ze zástupců ctihodné společnosti kubánských emigrantů, který v autorově podání občas sám sebe paroduje. Vrátný Juan, stejně geniální jako nemožný, otevírá dveře nájemníkům newyorské výškové budovy, Američanům i Kubáncům, kteří jsou posedlí nejrůznějšími mániemi a ve své výstřednosti velmi krutí. Vrátný s každým obyvatelem domu prožívá nějakou bizarní historku, snaží se s nimi sblížit a seznámit je se svou nejasnou ideou metafyzických absolutních dveří. Jednotlivá setkání vždy končí tragikomickým lapsem, zcela v intencích autorova (a možná obecně kubánského) smyslu pro absurditu.

Zvířecí sněm (rok 68)

Spolu s posedlými nájemníky obývají dům i jejich roztodivná domácí zvířata. Egyptská fena Kleopatra, jediný exemplář své rasy na světě, která na úplném konci první části knihy promluví na vrátného lidským hlasem a pozve ho na tajný zvířecí sněm.

Motivem mluvících zvířat se mohl Arenas inspirovat u svého učitele Virgilia Pińery. V jeho povídce Belisario se například objevuje mluvící tygr. Promluvy zvířat na tajném sněmu ve sklepě budovy, kde Juan hlídá, zabírají přes občasné vsuvky téměř celou druhou polovinu knihy. Tato dlouhá pasáž zpočátku připomíná jinou známou alegorii – Orwellovu Farmu zvířat, s tím, že Arenasova zvířata jsou metaforou diskutujícího kubánského exilu, který chce najít společný postoj nejen ke Castrově diktatuře. Velmi brzy je ale čtenáři zřejmé, že Arenas jde mnohem dál a právě v těchto místech rozjíždí své literární imaginace na plné obrátky.

Prostřednictvím „diskusních příspěvků“ jednotlivých zvířat totiž neuvěřitelně přesně paroduje evropskou intelektuální diskusi šedesátých let a některé proudy existenciální filosofie. U spisovatele ztýraného komunistickou totalitou, přezíraného a ponižovaného v osmdesátých letech v exilu západními vzdělanci, se toto zúčtování zdá velmi logické. Ostatně Arenas musel jistě pamatovat i legendární návštěvu Jeana-Paula Sartra u Castra a Che Guevary na Kubě. Forma, jíž si z celého západoevropského myšlenkového hnutí střílí, ale svědčí spíš o jeho smyslu pro humor než o aktu pomsty. Ostatně v celém textu se objevuje jediná přímá narážka, kdy egyptská fena Kleopatra rozsápe Sartrovu knihu Bytí a nicota, kterou vrátný právě čte. O pár stránek dál potom osvícená psice mluví o „ubrečených, domýšlivých chudácích, produkujících zamotané fráze“.

Ale zpátky na sněm: „Stěny světa jsou postaveny ze strachu. A nejsmutnější ze všeho je, že svět existuje, protože existuje strach…“ říká na zvířecím shromáždění králík a dodává: „Kdyby nebylo strachu, jaký by měl vrátný důvod k existenci? Ale vrátný existuje a já existuji (to je zřejmé, ne?), a jestliže existujeme, je to proto, že existuje strach.“

Na králíka navazuje vycvičený medvěd, který zase pochybuje o tom, jaký význam má svoboda pro „tělo ztýrané všemožnými epidemiemi a pohromami“.

Moucha, která přežívá ve sklepě jen díky medvědovu horkému dechu, zase pokládá řečnickou otázku, zda „něco, co ani nestojí za riziko, riziko smrti, může být nazýváno životem“.

Alegorické monology zvířat vypravěč prokládá humorným popisem gest a situací tohoto fantaskního shromáždění. Na skutečnosti, že různorodá zvířata mluví prakticky jen sama pro sebe a nemůžou se na ničem shodnout, Arenas hyperbolicky ilustruje nemožnost lidské komunikace, zvláště když je zatížená neochotou jednoho naslouchat druhému.

Svérázný sněm ukončuje opičák, který zřejmě pod vlivem revoluční teze studentů z pařížských barikád „Všechnu moc imaginaci“ prohlašuje, že „Jedinou mírou věcí je zkrátka hra.“

Pouť za vysněnou horou

Následuje makabrózní karneval exotických zvířat na zasněženém dvoře newyorského činžáku, karneval, který je dalším častým motivem Arenasových děl.

Arenasův asi nejlepší román Barva léta aneb Zahrada rozkoší, který je do cizího jazyka velmi obtížně přeložitelný, končí tím, že ostrov Kuba se odpoutává od mořského dna a jako karnevalová loď odplouvá pryč z karibských vod. Podobně v úplném závěru Vrátného putuje nekonečný průvod všech možných i nemožných zvířat v čele s vrátným po pobřeží Tichého oceánu nebo pluje v pobřežních vodách a hledá svoji vysněnou horu.

Reinaldo Arenas, autor osmi románů, divadelních her, esejů, několika básnických cyklů, patří mezi nejlepší světové spisovatele druhé poloviny dvacátého století. Román Vrátný sice stojí jaksi mimo střed jeho prozaické tvorby, přesto je to skvělá kniha, v níž autor opět překvapuje čtenáře svou urputnou představivostí a drsným humorem, kterému se lze někdy smát jen s jistými obtížemi.

Autor je novinář a překladatel.