Wellekův knižní návrat do zemí českých

Roman Jakobson přišel do Prahy již jako hotový vědec s originálním konceptem literatury, René Wellek sem přicestoval z Vídně studovat (1922–26) a začít svoji profesní dráhu. Jakobson setrval takřka do konce třicátých let a byl českým prostředím relativně uznán jako spolutvůrce literárního strukturalismu, Wellek po pětiletém působení jako soukromý docent odešel v roce 1935 do Anglie a jeho strukturalistická „stopa“ byla naší optikou viděna až zpětně, z jeho děl publikovaných v USA. Oba se výrazně etablovali v americkém akademickém prostředí (Jakobson na Harvardově univerzitě, Wellek na Yaleské univerzitě) a založili svoji „školu“, oba se stali i terčem negativního vymezování se v generacích jejich následovníků.

Zatímco Jakobsonův vliv na české prostředí byl především pro červenkovskou strukturalistickou generaci nesporný, Wellek byl dlouhá léta vnímán sice jako hlavní autor slavné Teorie literatury (1949, spolu s Austinem Warrenem), ale jinak byl ponechán stranou jako metodologicky mnohem hůře srozumitelný teoretik, navíc preferující spíše anglofonní než slovanský materiál. Z oficiálního hlediska mohly hrát jistou roli i emblematické redukce obou teoretiků v povědomí odborné veřejnosti: Jakobson byl vnímán jako aktivní souputník nejen Mukařovského, ale také Nezvala, Vančury atd., zatímco Wellek se jevil sice jako nadějný žák Viléma Mathesia, ale přece jen byl svým zájmem o německou idealistickou filosofii poněkud izolován v dobovém čase i prostoru.

A značnou roli asi hrála i podoba vědeckého díla obou protagonistů. Jakobson se dočkal projektu svých sebraných spisů, Wellekovo dílo je také publikováno knižně; zatímco ale Jakobsonův typ psaní je ideální na překladové výbory, protože jeho primárním žánrem je studie, Wellek se realizuje ve velkých celcích. U Jakobsona se nabízí dílčí stať s výrazným zobecňujícím potenciálem, u Welleka jde o výklad celku v takřka všech kontextových ohledech. Jakobsonovo psaní vychází zevnitř metodologie, je psáno jakoby pro sebe; hledá si další a další důkazy pro správnost celého konceptu; proto je také ideálním autorem na jeden výbor, který už české prostředí v knize Poetická funkce má.

Opožděný vstup do českého kontextu

Wellekovo psaní má mnohem zřetelnější pragmatickou dimenzi: slouží komunitě k obeznámení s problémem, k představení tématu, které je zakotveno v historických i kulturních kontextech a jejich proměnách. Jde o psaní mnohem více „učebnicové“, výsledkové, ale zároveň publikované v plochách, které jakékoli školské použití překračují. Proto je Wellek naopak autorem pro jednosvazkový výbor takřka nepoužitelným.

A tudíž je jeho vstup do českého kontextu tak opožděný a „problematický“. Jeho (a Austinova) Teorie literatury vyšla česky v roce 1996, tedy v době, kdy už nutně sloužila jen jako velice zajímavý historický dokument, jako sumarizace formalistně-novokritického pojetí literatury. Jeho soubor studií Essays on Czech Literature (1963) je sice koncentrován na českou literaturu, ale překlad by nabízel spíše svědectví o tom, jak lze zprostředkovávat povědomí o české literatuře v cizím kulturním kontextu; jde o studie přehledové a tento rámec překračují pouze materiálově vydatné komparativní stati Čechy v anglické literatuře a Mácha a anglická literatura. A za Wellekovo opus magnum lze bezesporu označit velkolepý šestisvazkový soubor A History of Modern Criticism: 1750–1950 (1955–1986), který ale je natolik rozsáhlý, že jeho studiu se bude věnovat jen specializovaný badatel, a takový si jistě poradí i s angličtinou originálu.

Je proto celkem logické, že editor českého výboru z díla Reného Welleka Vladimír Papoušek sáhl po teoretických studiích z Wellekových svazků esejů. Z pěti knih (Essays on Czech Literature, 1963; Concepts of Crit­icism, 1963; Confrontations: Studies in the Intellectual and Literary Relations Between Germany, England, and the United States during the Nineteenth Century, 1965; Discrimina­tions: More Concepts of Criticism, 1970; The Attack on Literature and Other Essays, 1982) vybral svazek druhý a čtvrtý a uspořádal je do výboru Koncepty literární vědy. Vybral z nich studie, které prezentují Welleka jako vědce „tradičního“ typu, jenž odkazuje ke škále dosavadní literatury o problému, snaží se řešení vybavit veškerým definičním podložím a metodologicky ho dovést do stadia evidentních závěrů. A to ať už jde o pojmy klasicismus, romantismus, realismus či symbolismus v myšlení o literatuře, či o vymezení odvětví a úkolů literární teorie, historie, kritiky nebo srovnávací literatury.

Vývoj literatury jako příběh

Wellekovo přemýšlení o literatuře zde vyznívá jako činnost podložená nepřebernými kvanty primárního i sekundárního materiálu, činnost očišťující dosavadní koncepty a pojmy, místo aby kumulovala pojmy nové. Je to myšlení zpřesňující a upozorňující, čím vším jsou námi užívané pojmy již zatíženy a co vše o nich ještě netušíme; myšlení pro dnešní dobu příjemně staromilské: věda se zde ještě rodí v knihovně a archivu, a nikoli u prázdného psacího stolu, jen s pár příručkami a dobově stěžejními texty. Je to myšlení, které se programově brání dosud ne zcela tušeným rozběhům k poststrukturálnímu myšlení, jež začne v americkém prostoru nabírat dech od konce šedesátých let. Wellek jako by opakovaně říkal: jak vůbec můžete používat výraz realismus, když nevíte o existenci tohoto (odkaz a viz) článku z roku 1851?

Jeho myšlení je dějinné, historizující; díky tomu, že valnou část života zasvětil vývoji angloamerického uvažování o literatuře, vidí vše jako příběh, který se jeho výkladem syntetizuje a ozřejmuje, aniž by bylo potřeba produkovat nové pojmy či nové metodologie. Wellek je historik myšlení o literatuře, historik takřka pozitivistický, který nás informuje, kde kdy co v literárním uvažování bylo. Jeho vlastní výkon spočívá ve skládání informací do celku a étos tohoto výkonu je ve vědění, v heuristické erudici. Wellek věří ve „skutečnou literární vědu“, v „hodnoty a kvality“. Za úkol literární vědy považuje „popis, interpretaci a zhodnocení nějakého díla nebo skupiny děl“. Kritický prvek je mu tím, co garantuje lidskost literárně­vědného činění. Literatura je příslibem dosažitelné celistvosti, z níž vědcovým výkonem vytanou významy a hodnoty.

Výsek, který stačí

Jistě by bylo svým způsobem věrnější prezentovat celé původní knihy, a dodržet tedy Wellekovu představu celistvosti vědcova výkonu. Nicméně i jeho soubory jsou komponovány z esejí publikovaných původně samostatně, v časopisech a sbornících od let čtyřicátých. Navíc obsahují i stati vyloženě reagující na dobové debaty a otázky amerického akademického prostředí, které by si opět žádaly wellekovské zasvěcení do kontextu, v němž daný text vznikl. Wellekova potřeba traktovat příležitostná témata je nám sice blízká například díky duchu šaldovskému, ale zároveň je dalším důvodem, proč postačí, když celek jeho psaní zůstane přístupný jen badatelům v originálech. Je to možná trochu paradoxní, ale co se dá dělat: knihu kvitujeme s velkým povděkem, ale další snad už ani netřeba.

Je velice dobře, že výbor Koncepty literární vědy byl v kvalitních překladech a se jmenným rejstříkem vydán. Českému prostředí poslouží i jako obohacení studijních zdrojů pro uvedení do problematiky uvažování o literatuře, především při vysokoškolské výuce. Nejde nikterak o záležitost pietní, kdy se krajan po smrti vrací svým dílem domů. Zároveň ale takovýto výbor, myslím, docela stačí: funguje jako ilustrace metodologického přístupu i jako „učebnice“ pro jisté typy pojmů, které myšlení o literatuře vyžaduje.

Je i dokladem, proč se poststrukturální uvažování vydalo úplně jinými směry, byť třeba z lenosti či nedostatku času a energie na materiálové studium. Zbytek Wellekova díla je k dispozici v anglických originálech i překladech do jiných jazyků, třeba v Národní knihovně ČR. Tak jako i zbytek díla Jakobsonova.

Autor je ředitel Ústavu české literatury a literární vědy FF UK.