Dobrá investice?

Dějiny moderní společnosti jsou neodlučně spjaty s konflikty, v nichž masa utlačovaných bojuje za své zrovnoprávnění proti hegemonii vládnoucí třídy. Velká legitimizační vyprávění, ospravedlňující mj. centralizaci státu a rozvoj vědy a techniky, jsou vždy v moderních dějinách „zavěšena“ na utopii egalitární společnosti. Tato utopie tvrdí, že členové společnosti jsou si navzájem rovni minimálně co do výchozích podmínek jejich životních drah. Demokracie (a boj za ni) čerpá svůj smysl právě z toho, že je nedokonalou, leč ideálu nejvíce se blížící realizací takové utopie. Ruší stará privilegia vyvolených elit, odvolává se na „obecnou vůli“ a vládu svěřuje lidu.

Tak trochu jiná teorie demokracie

Vedle této klasické teorie, kladoucí svůj vzor do vzdáleného, a proto i snadno idealizovatelného antického Řecka, však existuje i jiná teorie demokracie, někdy nazývaná realistická. Jejím původcem je rakouský a americký ekonom Joseph A. Schumpeter, který ve slavné knize Kapitalismus, socialismus a demokracie (první vydání je z roku 1942) napsal: „Strany a politický aparát jsou prostě jen reakcí na to, že masa voličů neumí jednat jinak než pod vlivem masové horečky. Snaží se regulovat politickou konkurenci podobně, jako se to děje v obchodních sdruženích. Psychologické techniky vedení strany, její reklama, slogany a pochodové písně nejsou jen doplňky. Jsou základem politiky stejně, jako jí je politický vůdce.“ A na jiném místě čteme: „Vůle lidu pak není hnací silou politického procesu, ale jeho produktem.“

Smyslem Schumpeterovy antiutopie není odsouzení demokracie, ač by k němu v oné době demagogických vůdců mas existovaly dobré důvody. Jak ukazuje snad nejvýznamnější současný schumpeterovec Ian Shapiro, nikoliv důraz na hledání nějaké obecné vůle, ale představa demokracie jako konkurenčního boje o moc je právě ten „ideál“, který nás ochrání před jejími negativními důsledky. Učí nás totiž realistickému pohledu. Moc není v politice všechno, je ale všude. To, čím pak ji a její lákadlo můžeme opravdu účinně korigovat, není sebeušlechtilejší ideál ani sebepevnější morálka, ale jen institucionálně zakotvená protiváha – nějaká jiná moc.

Rozšiřme tento náhled za hranice politiky v úzkém slova smyslu. Jak víme od Karla Marxe a nověji třeba Alana Touraina, lidské společnosti jsou vytvářeny dialektikou dvou typů kolektivních aktérů, kteří zápasí o „kontrolu dějinnosti“: vládnoucí třídy, které jde o udržení statusu quo, a konkurující třídy ovládaných, jež usiluje o změnu.

Pokračování na s. 20

V rámci této sociologické tradice lze chápat demokracii jako systém, který efektivně umožňuje reprezentaci onoho základního mocenského konfliktu. Dokáže reagovat na vždy znovu se rodící kritiku a snahu o inovaci tím, že nositele protestu kooptuje, přizve ke spolupráci, pojme do standardizovaného provozu. Systém však netrvá na úplnosti této kooptace, jsa si vědom, že bez určité míry antisystémovosti a nekonstruktivnosti by kritika ztratila svoji skutečnou váhu a důvěryhodnost.

V samotném jádru demokracie spočívá paradox, který je stopou utopičnosti v její realitě. Lze říci, že demokracie institucionalizuje svoji neinstitucionalizovatelnost a monopolizuje moc tak, že se tohoto monopolu zároveň vzdává, když vyklízí ve svém prostoru území potenciální negativity, moci často i prudce neloajální, jež je reálnou připomínkou nerealizovatelnosti demokratického ideálu.

Skutečná demokracie je tak demokracie vědomě se odkládající: ta, která ví, že není svým „zítřejším“ ideálem, a proto se tomuto ideálu již dnes může maximálně přibližovat. Ví, že její legitimita nikdy není úplná, a pouze tímto vědomím a přiznáním se legitimuje.

Postdemokracie

Politolog Colin Crouch líčí v paradigmatické knize Postdemokracie: témata pro 21. století (Polity Press 2004) parlamentní politický systém podobně jako Schumpeter, totiž jako velký spektákl, v němž apatické masy voličů poslušně reagují jen na ta témata, která jsou jim předložena politickými profesionály i s přibaleným návodem k použití. Za závojem svobodných voleb, v nichž hlasujeme toliko o výměně hráčů, ne však o pravidlech hry, se skutečná rozhodnutí přijímají zákulisně na základě zájmů převážně obchodních elit. „Tento model, stejně jako maximální ideál (dokonalé demokracie – pozn. M. Š.), je nadsazený, v dnešní politice lze však rozeznat dostatek jeho prvků na to, aby mělo smysl se ptát, kde se na škále mezi ním a modelem maximální demokracie právě nachází náš politický život; a zejména pak odhadnout, kterým směrem se bude vyvíjet. Moje teze je ta, že se čím dál tím víc přibližujeme postdemokratickému pólu,“ píše Crouch.

Dejme si jeho myšlenku do kontextu našich úvah o konfliktu konstituujícím moderní společnost. Můžeme pak vyvodit následující závěr: postdemokracie je stav politického života, v němž institucionální rámec současné (zastupitelské, národní) demokracie již nedokáže reprezentovat základní sociální konflikt mezi privilegovanou a neprivilegovanou třídou, a tento konflikt se proto přenáší jinam.

Tradiční kritikové jsou dnes v rámci parlamentárních institucí již natolik kooptováni, že nemají téměř žádný podstatný inovační potenciál a pouze ospravedlňují status quo vylepšováním jeho image. Máme třeba zákon na podporu obnovitelné energie, prosazuje ho však vláda, která zároveň obnovuje těžbu hnědého uhlí atd.

Skutečný konflikt je v takové politice jen předstírán. Tím ale nemizí. Potlačen, vynořuje se podle Archimédova zákona jinde: v onom prostoru potenciální negativity, který ještě v současné demokracii zůstal a který se nazývá občanská společnost. Jakoby za zády oficiálních politických institucí, v tak trochu neloajálním území „bez mandátu“ se pro třídu neprivilegovaných otevírá možnost vést svůj boj s vládci společnosti a jimi hájeným statusem quo.

Občanská společnost je víc než „bohulibé aktivity“ nepolitických spolků. Má především potenciál otřásat hegemonií obchodně politických elit. To je to, co na ní některým kritikům vadí, když ji demagogicky obviňují z toho, nač je ona ve skutečnosti až reakcí a konstruktivní odpovědí – tedy z postdemokracie ve smyslu ohrožení svobody.

Skluzavky jako veřejná investice

Pokusím se oprávněnost výše citovaných Crouchových obav, že náš politický život se na škále mezi utopií demokracie a antiutopií skryté vlády elit sune k druhé možnosti, demonstrovat na dvou konkrétních kauzách. První z nich se týká města, v němž žiji, ačkoliv papírově nejsem jeho občanem. Nebudu laskavého čtenáře unavovat podrobnostmi a sáhodlouhými citacemi z dokumentů. Příběh je ve stručnosti následující.

Rada města Olomouce ve svém programovém prohlášení z února 2003 slíbila: „vytvoříme podmínky pro výstavbu aquaparku ve vhodné lokalitě“. Což o to. Aquapark není sám o sobě asi nic špatného, vodních atrakcí v Olomouci mnoho není, tak proč ne. Jenže…

Kámen úrazu je ve slovech „vytvoříme podmínky“. Tento výraz není nijak specifikován a může se za ním skrývat prakticky cokoliv – včetně podivného hybrida mezi komunálním socialismem a takzvaným kasinovým kapitalismem. Realita je totiž taková, že nejprve vznikl projekt, do nějž město hodlalo investovat úvěr 350 milionů korun, jednu z největších částek v historii rozpočtu města Olomouce. Celý projekt byl přitom v některých parametrech až několikanásobně dražší než podobná zařízení ve zbytku republiky a ekonomicky prokazatelně ztrátový. Občanská iniciativa Naše Olomouc to komentovala slovy: „Cena stavby aquaparku představuje zhruba 100 let financování všech olomouckých sociálních služeb neziskových organizací pomáhajících tisícům handicapovaným dětí, dospělých a seniorů (měřeno stávajícími výdaji z městského rozpočtu), které každoročně bojují o přežití a zejména na začátku roku propouštějí zaměstnance a omezují služby.“

Radnice nakonec tuto neudržitelnou cestu opustila. Pro aquapark byl sehnán silný soukromý investor, který bude mít majoritní podíl v plánované akciové společnosti. Projekt nicméně zůstává stejný. Proč do něj investor přesto jde? To si neumí věci spočítat?

Ale umí… Odpověď naznačuje zveřejněné memorandum o zářijové dohodě mezi ním a radnicí, z něhož vyplývá, že město časem svůj kapitálový podíl navýší a majoritní část převezme samo. Jakýmsi zázrakem má přitom dojít k tomu, že to všem přinese zisk. Zdá se, že ve skutečnosti bude touto cestou nalito z veřejných peněz do nesmyslné atrakce ještě víc než v původním návrhu. Nejhorlivějšími zastánci investice jsou přitom zastupitelé za ODS, stranu, která ve své volební kampani útočí na korupci, klientelismus a další praktiky.

Co je na těchto tragikomických událostech opravdu závažné, je míra neprůhlednosti politického rozhodování, kterou reprezentují. „Podmázl“ někdo olomoucké radní, nebo si sami chtějí přijít na své a balamutí veřejnost? Nebo je nakonec všechno v pořádku? Propojení ekonomických zájmů a politické moci je v takovýchto případech vždy spíše tušené než jednoznačně doložitelné a právně napadnutelné.

Jenže tušená špatnost se toleruje hůř než ta prokazatelná. Je zdrojem nejistoty a nedůvěry. Jistě, můžeme zažehnávat znepokojení tím, že občanům postavíme skluzavky či nové obchodní centrum. Jen jestli se pak vypasené konzumentské zadky do těch skluzavek vejdou.

Mimochodem, nedávno připravila olomoucká radnice svým občanům další pozoruhodný dáreček. V historicky a architektonicky cenném areálu zdejší botanické zahrady mají vyrůst nové… tenisové kurty. Znamená to zrušit rozárium. Jeden z radních prý ospravedlňoval záměr tím, že „tenisové kurty vnesou do areálu botanické zahrady život“.

Květinky asi rostou příliš pomalu a nudně, než aby jim pan radní přiznal status života. Je otázka, jestli tady neumřelo něco jiného.

Ekoteroristé znovu zaútočí!

Když labskoústečtí zastupitelé schválili na jaře loňského roku dostavbu dálnice D8, jednalo se pro české ekologi(sti)cké hnutí, zejména pak brněnské Děti Země, o významnou, byť – jak ukázal další právní vývoj – nikoliv definitivní porážku. Primátor Teplic Jaroslav Kubera tehdy s potěšením prohlásil: „Až se ekoteroristé oklepou, začnou možná znovu útočit. Myslím si ale, že už nebudou tolik zlobit. Tím, že z Brna chtějí řídit život lidem na severu Čech, se dostali do situace, kdy popudili proti sobě nejen zákonodárce, ale i veřejnost, která s nimi dosud sympatizovala.“ Argument o cizácích, kteří si odkudsi z Brna dovolují „řídit“ život lidem v severních Čechách, je už sám o sobě na delší komentář. Kauza, kterou chci zmínit, se však týká něčeho jiného.

Několik ekologicky angažovaných občanů se rozhodlo na pana primátora podat trestní oznámení kvůli šíření poplašné zprávy. Přirovnání zelených aktivistů k teroristům, kteří „znovu zaútočí“, prý může neoprávněně vystrašit obyvatelstvo. Pozoruhodné je, jak na tuto poněkud naivní žalobu odpověděl ústecký státní zástupce, když zdůvodňoval její neoprávněnost: „Označení ekoteroristé je v mediálních přestřelkách běžně užívané pejorativní označení ekologických aktivistů, které však není veřejností vnímáno tak, že by ekologové ohrožovali životy lidí. Označení „ekoteroristé“ spíše směřuje k oslabení podpory, jíž se ekologickým organizacím ze strany veřejnosti dostává.“ Výrok následně potvrdilo i vrchní státní zastupitelství.

Nebylo by znepokojující, kdyby pejorativní označení aktivistické části obyvatelstva užili odpůrci ekologů právě z řad obyvatelstva – třeba stavaři nebo nezaměstnaní. Pro voleného „zástupce lidu“ však tito lidé mají, jakkoliv s nimi nesouhlasí, představovat legitimního partnera pro jednání, využívajícího svá občanská práva a reprezentujícího jistou ideologickou výseč obyvatelstva, prosazující v otázkách rozvoje a prosperity jiné hodnoty než ty oficiální. Označí-li zastupitel takové občany za teroristy, dává najevo, že jejich jednání za legitimní nepovažuje, otevřeně je vlastně označuje za hrozbu etablované moci, a to je velmi závažný prohřešek ve sféře demokratického smýšlení, mentality, ctností.

To, co dělají Děti Země a další aktivisté, je legální – zákony zpravidla porušují spíš ti, kdo narychlo a bez zvážení všech souvislostí schvalují dálnice nebo průmyslové zóny, zastrašujíce občany hrozbou neúnosné kamionové dopravy (která živí naše nafouklé hypermarkety) nebo nezaměstnanosti (která je nutným důsledkem tlaku na efektivitu a flexibilitu produkce). Dosavadní demokratický rámec umožňuje klást takovým jevům legitimní odpor.

Myšlení těch, kdo reprezentují vládnoucí moc, už se ale posunulo za tento rámec a je vpravdě postdemokratické. Mám pesimistické, ale ne nereálné tušení, že slovní „válka proti (eko)terorismu“ předjímá daleko reálnější protiteroristická opatření budoucnosti, možná nepříliš vzdálené.

Mimo zákon

Všechny popsané případy by mne zdaleka tak nepobuřovaly, kdyby nebyly provázeny snahou zakotvit údajnou nelegitimitu jednání ekologů a dalších občanských sdružení v zákonech a tím připravit občanskou společnost o velmi podstatný způsob vyvažování postdemokratické mocenské asymetrie. Nástroje právního státu a zejména pak konkrétní soudní řízení jsou v podstatě jedinou účinnou zbraní proti diktatuře byznysu a zastupitelské politiky. Jenže podobně jako v USA, kde je především zásluhou republikánů v poslední době oklešťováno zákonodárství umožňující spotřebitelům, ekologům nebo odborářům „vyšlápnout si“ na velké korporace a přinutit je vyložit před veřejnou autoritou soudu karty, tak i naši postdemokratičtí poslanci a senátoři usilují o to, jak de facto i de iure postavit občanskou společnost v její klíčové mocenské roli mimo zákon. Slova o ekoteroristech pak dostávají velmi závažný rozměr.

Jeden z protagonistů těchto snah, sociální demokrat Vlastimil Aubrecht, dokonalý představitel starého typu levice, pro niž jsou výhradními symboly prosperity dálnice, průmyslové zóny a nákupní centra, je autorem novely stavebního zákona, která mimo jiné eliminuje dosavadní mechanismus stavebního řízení, v němž se mohla občanská sdružení vyjadřovat ke konkrétním návrhům. Jednomu znepokojenému občanovi na jeho námitky pan poslanec odpověděl (zveřejnily Britské listy 3. 11. 2005): „Naším cílem je naopak umožnit co nejširší přístup veřejnosti k informacím. Zlepšit možnost připomínkování a účasti na rozhodování ve fázi plánování tak, jak je to běžné v civilizovaných zemích. Ochrana přírody a krajiny musí být vyřešena již ve fázi územního řízení. Je zcela nesmyslný stav, kdy stavba projde územním řízením a následně ve fázi stavebního řízení jsou činěny obstrukce. To je živná půda pro možnost vydírání.“

Nemohu si pomoci, ale Aubrecht předvádí prohnaný rétorický trik. Ve fázi územního plánování dochází jen k určení obecných směrnic, o jejichž naplňování pak v konkrétních případech budou rozhodovat úředníci. Aubrechtem zmiňovaná možnost vydírání, jež vyplývá z dosavadní úpravy, se v konkrétních případech týká buď obstrukcí vůči obcházení ekologických předpisů a hlasu těch, kdo ekologické dědictví této země hájí, a to je zcela na místě; anebo toho (a tady už se dostáváme do oblasti nového zákona o vyvlastňování), že majitel pozemku stojícího v cestě „veřejně prospěšné“ stavbě jej odmítá prodat. V důsledku toho se cílem vydírání stává spíše tento občan, jak ukázaly brutální praktiky přesvědčování majitelů pozemků v nošovické kauze Hyundai.

Není ale ochrana hmotného soukromého vlastnictví jako něčeho, k čemu jednotlivce pojí nejen tržní, ale často i citový vztah, podstatou příslovečné lidské tváře kapitalismu? Neobětujeme zde ve snaze vyhýbat se obtížným kompromisům a někdy i zvýšeným nákladům toto humanistické jádro tržní ekonomiky na oltář čistě instrumentálního a anonymního, bezohledného kapitalismu okamžitých zisků a nesmyslného růstu jakýchsi křivek?

Podobnou novelu připravila skupina poslanců (opět včetně pana Aubrechta) i v případě zákona o ochraně přírody. Cíl je znovu v tom připravit představitele občanské společnosti o možnost jakkoliv podstatně ovlivnit konkrétní rozhodnutí. O všem budou rozhodovat úředníci. A kde je ODS se svými klišé o tom, že musíme zmenšovat prostor pro korupci?

Je až mrazivé, jak v této věci myšlení sociálního demokrata Aubrechta koresponduje se základními principy ekologické politiky Modré šance, kterou formuloval stínový ministr životního prostředí, dokonale kooptovaný Bedřich Moldan. Zelený je v jeho kapitole Modré knihy pouze nátěr. Podstata je tmavomodrá. Lze si představit výmluvnější doklad toho, že v dnešní politice již skutečný konflikt neprobíhá, že je to jen hra na souboj mezi zdánlivě protikladnými logy? Když v klíčové otázce role občanů v rozhodování o konkrétních problémech představitelé levice dokonale zapadají do „tmavomodrého světa“, můžeme ještě mluvit o skutečné levici?

Dobrá investice

Vstupní branou k porozumění těmto trendům je pojem „veřejný zájem“. Ponechejme stranou, co měl v dávném ideálu demokracie znamenat. Podstatné je, co reálně znamená dnes.

Žijeme ve věku takzvaného pozdního kapitalismu (jak jej popisují například Ernst Mandel nebo Jürgen Habermas, dnes Naomi Kleinová). Veškerý život společnosti je již zcela začleněn do tržního provozu, vše se změnilo ve zboží. To s sebou ale nese i skutečnost, že jakékoliv soukromé podnikání je v maximální míře závislé na velkém množstvím jiných aktivit, včetně těch, které si nedokáže samo obstarat, a je třeba je svěřit veřejné moci a veřejným financím (základní vzdělání a obecně disciplinace obyvatelstva, udržování sociálního smíru, infrastruktura, právní a monetární prostředí atd.). Současně se vybrané veřejné pravomoci přenášejí na soukromý sektor (kupříkladu zdravotní pojištění). Základní tendence kapitalistické ekonomiky je přitom ta, že co nejvíce socializuje příliš zatěžující náklady, zatímco zisky se maximálně privatizují. Toť klíč k pojmu „veřejný zájem“ v jeho dnešním, postdemokratickém významu.

Za „veřejný zájem“ prostě státní moc označí řešení problémů, které brání významnému investičnímu záměru a které sám investor nemůže překonat, aniž by přišel o zisk a zpravidla i fasádu legálnosti.

Zdánlivě při realizaci „veřejného zájmu“ skutečně dochází k něčemu veřejně prospěšnému. Například se vytvoří pracovní místa. Ale pracovní místa by se za takové množství veřejných peněz, o jaké se v těchto případech mnohdy jedná, dala vytvořit i jinak a efektivněji. Takto dochází spíš k „rozmazlování“ investorů, kteří příště budou žádat ještě luxusnější podmínky. O vztahu některých těchto investic ke skutečné dlouhodobé kvalitě života pak už ani nemluvě.

Nedejme si vnutit, že problémy dnešní doby pocházejí z nedostatku morálky v politice, z útoku na naše hodnoty, z duchovní krize lidstva nebo z dočasného ekonomického poklesu, jenž je nutnou podmínkou budoucího boomu. To, oč ve skutečnosti především běží, je boj o mocenskou rovnováhu, ba vůbec o možnost takového boje. Boj mezi třídou vládnoucích, která nám říká, jak máme rozumět historii, a třídou ovládaných, která té historii chce rozumět jinak. Naši „demokratičtí“ politici se z velké části, zpravidla ne vlastní vinou, dostali v absolutní většině na stranu těch prvních. Většina z nás náleží ale k té druhé třídě, i když si to neradi přiznáváme.

Na konci těchto zkratkovitých úvah mi nezbývá než konstatovat banalitu, která je nicméně pro velkou část české společnosti pořád ještě tabu. V této zemi se po roce 1989 málo četlo dílo Karla Marxe. Je to pochopitelné, ale je to chyba. Odpověď, kterou na palčivé rozpory kapitalismu Marx dal, je sama rozporná, pokud vůbec jaká. Diagnózu však vyslovil přesně. Tomu, co je hnací silou postdemokracie, porozumíme nejlépe právě z jeho tezí.

Podle jedné z nich se kapitál musí neustále zmnožovat úspěšnými investicemi, jinak mu hrozí něco podobného jako některým hvězdám: zhroutí se do svého vlastního jádra, jež je vlastně černou dírou…

Postdemokracie ve vší stručnosti znamená: politická moc je tu od toho, aby klestila co nejschůdnější cestu kapitálovým investicím; vše, co tuto cestu komplikuje, je delegitimováno a odzbrojeno. A bude tomu tak tím více, čím je „tvořivá destrukce“ (Schumpeter) kapitálu dynamičtější, méně ovladatelná a vedoucí k hysterii. Přitom není důležité, do čeho a za jakých podmínek se investuje. Vše je pouze zaměnitelným ztělesněním bytostně těkavého, odhmotněného kapitálu. Dobrá investice se neptá a sama nemá ráda námitky.

Na čem záleží kapitálu, už tedy víme. Je to ale totéž, na čem záleží i nám?

Autor vyučuje na katedře filozofie Univerzity Palackého v Olomouci.