Začátek příběhu je notoricky známý. Koncem sedmdesátých let se mladičká písničkářka Kate Bush odvážila zaklepat u dveří kytaristy Pink Floyd Davida Gilmoura a přehrát mu své skladby. Gilmour byl okouzlen a pomohl jí ke smlouvě s vydavatelským gigantem EMI, který jí dal čas na vytříbení talentu a až po několika letech vydal její debutové album. Zpěvaččin autorský styl, svébytné pěvectví, poetický manýrismus a divadelnost i druhoplánový sex-appeal zde vyzněly zcela naplno.
Diskografie Kate Bush se od té doby příliš nerozrostla, zpěvačka si čas na „vytříbení“ brala před každou kolekcí. Před tou nejnovější, dvojalbem Aerial, dokonce celých dvanáct let. Když otevřeme obal s krásným nápadem zakomponování zvukové vlny kosího zpěvu coby skal do fotografie sluncem zalité krajiny, objeví se typický anglický cihlový dům a divoké obrazce ověšených prádelních šňůr vlajících ve větru. Dualita „vysoké“ a „nízké“ (rozmáchlé a intimní) tematiky, kterou obal ukazuje, je do důsledku dovedena rozdělením nové kolekce do dvou disků – domácky křehkého A Sea Of Honey a rozmáchleji konceptuálního A Sky Of Honey.
Na obou discích je znát především ztišení, výměna bazaru pestrých rekvizit za několik působivějších předmětů a záměrné zmatnění chameleonského lesku v kompozici a aranžích. Dominantní roli pochopitelně hraje zpěvaččin vysoký, zastřený hlas, jehož klouzání a ozdůbky kolem základní melodické linky vytvářejí dojem vzdálené opernosti. Hudebnímu doprovodu dominuje klavír a podmalba elektrických kláves a smyčců. Kytara se ke slovu dostane v podobě několika tišších knopflerovských riffů a – v jednom případě – pseudorenesančních kudrlinek. Na pásmu propojených skladeb A Sky Of Honey hraje významnou roli sbor.
První z disků je dramaturgicky volnější sedmičkou skladeb, uvozených singlem King Of The Mountain, který na sbírce mýtů o stále žijícím Elvisovi asi nejvíc křísí vzpomínku na poprockovou Kate Bush minulého století. Následující π je žánrovým portrétem muže posedlého nekonečným dopočítáváním Ludolfova čísla, jehož číslice tvoří text slok písně. Třetí Bertie (jméno zpěvaččina syna) začíná sérii skladeb, v nichž se Kate Bush
ukazuje jako šťastná matka a manželka, milující a zkoumající všední domácký život stejně vroucně jako melancholické postavy svých vymyšlených hrdinů a jejich svérázné záliby (například návod na neviditelnost). Text Bertieho je natolik prostý a nemetaforický, že se až vkrádá podezření z kýče. To vír představ a asociací vytanuvších při praní prádla (Mrs. Bartolozzi) je magickým realismem par excellence, refrén opakující slovo „pračka“ pak dost možná úžasným „antipunkem“ – nebo v té krystalické procítěnosti nadsázka prostě není?
Mnohem kompaktnější druhé CD je poctou slunci a barvě nebes při jeho západu i v noci. Kate Bush se v první osobě množného čísla vydává na vrcholek hory, absolvuje nahé noční koupání v měsíčním světle a maže hranici mezi přírodou a malířstvím. Její příběh chyby, která přesně rozvrženému obrazu neplánovaně vdechne život, nebo deště, jenž kouzlí ze stékajících barev, jsou působivými vizemi zprostředkovávajícími letní horko a impresionistické chvění barevného vzduchu. Plynulý přechod z plátna vzhůru k srdci nebeských dějů je občas vracen na zem „obyčejnou“ větou stylu „je to můj nejoblíbenější obraz“ či odpovědí na hymnický pozdrav zapadajícímu slunci, které Bertieho hlasem zakuňká: „Dobrou, mami.“ Něco mi v těchto příbězích evokuje neokázalé vyprávěnky Laurie Anderson.
Kate Bush coby energií nabité Gumové dívce a laškovné Babušce již patrně odzvonilo. Zkusme se naladit na její zralejší, upřímnější i zranitelnější podobu.
Autor je hudební publicista.
Kate Bush: Aerial. Sony; 2005.