Manikury básníků

Nápad fotografovat ruce není sám o sobě nijak mimořádný, zvláště máme-li fotoaparát (ten zajistil Robert Portel) a dostatek ochotných modelů (koncepci, výběr a práci s modelem v ateliéru obstaral Viktor Karlík). S rukama to jde pravděpodobně snáze než s hlavou, která je jaksi „složitější“, neboť je na ní umístěn obličej, který se tváří každou chvíli jinak, je plný nepravidelností a výčnělků, které vrhají různé stíny, a vůbec je to problematická část těla. Kdo to neumí, většinou hlavu dobře nevyfotí, a když náhodou ano, nenapadne ho vydávat to knižně. Navíc fotografovaných hlav je plno, v novinách, na výstávach, v knihách, v občanských průkazech. Viktor Karlík v předmluvě dokonce odhaluje lstivou povahu obličeje, neboť s jeho „vizuální podobou“ lze „dnes“ manipulovat, zatímco ruce „nejsou u klientely plastických chirurgů v centru zájmu“, a mohou tedy o svém nositeli „říci možná víc, než by se zdálo“. Bylo by ostatně zajímavé zjistit, kolik českých básníků navštěvuje plastického chirurga. A s jakými výsledky...

Chceme-li být trochu originální a přitom jaksi zůstat seriózní a umělecky závažní, je tedy ruka tím nejlepším řešením. Noha, uši, břicho, hruď, záda, natož zadnice etc. by přinesly možná výraznější umělecký i společenský efekt, ale mnohem obtížněji bychom záměr svým modelům vysvětlovali a zdůvodňovali, i když nelze vyloučit, že i tak bychom objekty našli. Ruka je však ideální: je ze své podstaty seriózní, nepodléhá tolik náladám, je bezelstná a dobře se ovládá, pokud člověk ovšem nemá třesavku nebo silné revma. Zajímavé rovněž je, že bývá obvykle „nahá“ (fotit ruce v rukavicích nemá valnou cenu), a přitom nemáme pocit, že by byla obnažená, provokativní či snad neslušná: srovnání v tom opět snese jen s hlavou: fotit třeba chodidla působí podivně a výstředně, ať již s ponožkami nebo bez nich.

Někdo bude cudně snímat ruce krásných dívek, jiný se zodpovědně zaměří na sedřené ruce starců. Viktor Karlík si tedy vybral „ruce básníků“. Básníka nepotkáme na každém rohu, navíc se přece jen musíme trochu
vyznat – ne sice bezpodmínečně v poezii, avšak alespoň v osobách, jež slovo básník unesou. Zásluhy Viktora Karlíka, výtvarníka, zakladatele a dlouholetého redaktora Revolver Revue, jsou toho druhu, že zaručují ochotu řady významných uměleckých osobností, především těch, kteří publikovali v Revolver Revue, podniknout s ním takovou proceduru. Básník přijde do ateliéru, položí dlaně na stůl potažený černou látkou, trochu rozevře prsty (Karlík se v předmluvě přiznává, že básníkům „na ruce sahal, aby kompozice byla naplněna“), nejdřív jsou sejmuty dlaně směřující dolů, cvak, pak se obrátí směrem nahoru (Karlík možná znovu roztahuje prsty), znovu cvak, je hotovo. Vyfografovaný exemplář si dá s fotografem kávu, a je-li kuřák, použije před chvílí portrétované prsty k držení cigarety. Může to být příjemné a nenáročné setkání, a pokud snad je cítit ve vzduchu jakési trapno, netřeba o něm mluvit. O nic vlastně nejde, proč by se tedy nemělo vyhovět v tak prosté a jednoduché věci, a navíc tak milému člověku, jakým Viktor Karlík bezesporu je. Fotografie se ostatně povedly, všechny jsou ostré, ruce nejsou ani zpřeházené, jen některé, myslím, hůř nasvícené (ruce J. H. Krchovského, ale to bude tmavou košili s dlouhými rukávy – hle, napadne interpreta: souvislost s funerální tematikou jeho básní!).

V podobném rozmarném duchu bychom mohli pokračovat. Jenomže po praktické části snímání dlaní a prstů přichází druhá fáze: fáze interpretační. Nastupuje analýza toho, co se tím vlastně chtělo říci a co z toho je možné vyvodit. Přichází chvíle pro správné ideové zhodnocení, chvíle pro Michaela Špirita. Album fotografií už není jen poněkud kuriózní sbírkou suvenýrů, vzpomínek na chvíle prožité s básníky, lidmi, kteří se většinou s Viktorem Karlíkem znají či znali osobně, v některých případech se s ním důvěrně přátelili. Fotografie už pak nejsou ani jakýmsi nevinným „fetišem“ pro tu nijak rozsáhlou obec lidí, kteří si oněch básníků skutečně váží, znají jejich práci, mají k nim jistý vztah, a možná tedy i upřímně ocení, že vidí, jaké pracky má Jirous, jak vypadaly ruce Josefa Hiršala, Jiřího Koláře, Ivana Diviše, dojemné lopaty Andreje Stankoviče, voyeursky si prohlédnou konec horních končetin J. H. Krchovského nebo Ivana Wernische a dalších. Ano, to skutečně může mít svou zdůvěrňovací hodnotu, která – a to má Viktor Karlík pravdu – získává zvláštní cenu poté, co ti lidé odejdou z tohoto světa.

Ale o to už přestává jít v knižním vydání v prvé řadě: fotografie rukou se změní v „projekt“, jak to nazývá Michael Špirit. Do té chvíle spíše soukromě-sběratelská činnost se přemění v anatomicko-moralistní manifest, který z nebohých rukou básníků učiní něco na způsob demonstrace čisté výlučnosti. Viktor Karlík si v úvodu spíš jen tak vágně zameditoval nad tím, že „básně jsou psány rukama“, ale rozumně se nerozepisoval, proč vybral ruce toho a ne jiného (nedozvíme se ani, zda mu někdo odmítl, což je trochu škoda), Špiritův výklad už nenechá na pochybách, jak věc uchopit a naproti komu ji napřít: „Prvotní nápad tohoto druhu by jiným umělcům s výhodnými styky vystačil na okázalou výstavu, přidaly by se fotografie ruček prezidenta, předsedy vlády a několika televizních hvězdiček – a grantové podpory, stipendia a návštěvníci by se jen hrnuli.“ Nejde jen o zjevný nesmysl, který by s trochou
rozvahy a chladného rozumu člověk neměl vypouštět na papír, ale především o pokryteckou figuru, v níž se Špirit potřebuje vymezit proti dávnému „projektu“ rozpůlených obličejů („Skryté podoby“) Jiřího Davida, který v něčem Karlíkovy fotografie skutečně připomíná, ale v jiném ohledu šlo o něco napros­to jiného. Špirit přitom nedefinuje podstatu toho rozdílu, ale podpásově, protože pod slovy, denuncuje jiného výtvarníka, o němž naznačuje, jak si užíval grantů a stipendií.

Špiritem interpretovaný Karlík naproti tomu „zůstal u lidí, kteří svýma rukama zaznamenali zdánlivě nejzbytečnější věc na světě – poezii“. Chudák Karlík, chudáci básníci, takoví skromní mučedníci poezie v nevděčném světě! Kdo to ale tvrdí, že je poezie nejzbytečnější věc na světě? Tvrdí to sám Špirit, aby mohl tvrdit, že to tvrdí jiní. To je pak vzdor a odvaha! V této kuráži není divu, že je schopen nabubřele napsat zjevný nesmysl, že sejmuté „ruce básníků“ zapsaly „básnické dílo ve zřejmě posledním století, kdy literatura měla v lidské (sic!) společnosti větší vliv a váhu než mocenské prostředky mediální, adminitrativní nebo vojenské“. Lámu si nad tímto tvrzením hlavu i ruce, ale na žádné takové století, v němž vládla literatura, nemohu přijít. Špirit má štěstí, že v něm žil. Poslední mohykán.

V textu se dále zamýšlí nad nestálostí lidských charakterů: „Někteří z básníků byli fotografováni v době, kdy svou aktuální tvorbou jako by neutralizovali hodnoty, kvůli nimž je Karlík uznával, jiní měli proměnu své umělecké osobnosti směrem k profánnosti před sebou a je otázka, zda by je autor k fotografování dnes vůbec vyzýval…“ Špirit jmenovitě neuvádí, jaké zrádce má na mysli, nestojí mu ani za to konkretizovat, v čem ta „neutralizace“ a směřování k „profánnosti“ spočívala, ale pro podezřelé to zní vskutku zlověstně. Každý, kromě nebožtíků – ale možná i oni stihli udělat něco nepěkného –, se musí začít klepat strachy: ach, myslí tím mne? Člověk by se nedivil, kdyby některý z objektů uvažoval o amputaci těch kdysi poctěných rukou, neboť si možná dovolil podniknout něco, co se Špiritovi nezamlouvalo. Napsal třeba z nízkých důvodů článek do novin nebo vystoupil v televizi v nějaké profánní diskusi, odvážil se dát rozhovor, no prostě cokoli, co se ekluje kritikovým vysokým morálním kritériím.

Jaká úleva, když se Špirit pustí do přemítání nad vztahem mezi tvarem prstů J. H. Krchovského a jeho daktylem, chybějícím článkem palce Jiřího Koláře a perzekucí básníků v padesátých letech, či mezi okousanými nehty a autenticitou: dle libosti. Komično tu má jedinou vadu, že je pravděpodobně míněno smrtelně vážně. Michael Špirit to ani jinak neumí. Naše úvahy nepůjdou dál než ke konstatování, že co člověk, to jiná ruka, a pán­bůh za to zaplať.

Ruce poskytli:

Egon Bondy, Ivan Diviš, Miloš Doležal, Bohumila Grögerová, Petr Halmay, Jiřina Hauková, Zbyněk Hejda, Josef Hiršal, Ivan Jelínek, Ivan M. Jirous, Jiří Kolář, Pavel Kolmačka, Vít Kremlička, J. H. Krchovský, Luděk Marks, Ladislav Novák, Petr Placák, Naděžda Plíšková, Andrej Stankovič, Jáchym Topol, Josef Topol, Ivo Vodseďálek, Ivan Wernisch, Jaromír Zelenka.