Česká identita? Padesátá léta

Před časem běžel na veřejnoprávní televizi vynikající dokument o dějinách německého filmu. Zatímco v podobném Vachlerově projektu jsme viděli typickou českou rozpravu na kádrovém oddělení a poslouchali všelijaká předčítání ze svodky, ve zmíněném dokumentu tvůrci použili úžasnou metodu: do každé promluvy prostřihávali obličej tvůrce, který je promluvou konfrontován, a který byl natáčen při jejím sledování. Tím dokument zobrazil německý film v rozporném, dramatickém celku. V jedné chvíli, na pozadí očí Leni Riefenstahlové, jeden z tvůrců vlny šedesátých let prozradil zvláštní mystérium o identitě filmaře: Každý filmař musí navazovat na tradici své země. Film je podivuhodně neautonomním tvůrčím aktem. Natolik neautonomním, že vlastně nelze natočit nic an sich, bez dědictví těch přede mnou. Tahle zákonitost – mysteriózní na rovině tvorby – pak spolehlivě a již celkem logicky funguje i na rovině percepce. Ten, kdo se vymkne z historického těla filmové tradice své země, nenalezne většinou diváka. Nemůže ho nalézt. Nejen proto, že plátno a obrazovka jsou scénou veskrze rituál­ní, obsedantní, kde divák vyžaduje opakováním vnášet do svého dekontextualizovaného industriálního života jistotu. Ale i proto, že tradice v podstatě rozhoduje o základní definici jevů: když divák nad nějakým odvážným experimentem prohlásí „to není film“, má na to plné právo. Film (a cokoli jiného) je totiž jen to, co je zvykem pod tím pojmem chápat.

V naší éře tahle zákonitost platí jako kdykoli jindy a čeští tvůrci s ní zápolí, jak mohou. Krásným příkladem jsou Snowboarďáci. Základní úkol autorů byl jasný: vyrobit „American pie“, nadnárodní produkt teenagerovské komedie, s jasně definovaným stylem humoru, vizáží hrdinů, typem postav, typem zápletky. Hlubinným citem filmaře však tvůrci cítili, že natočí-li pouze české „prci, prci“, mohla by se jejich marketingová bárka zle rozbít o skaliska výše uvedeného mystéria. A proto zcela programově postavili svou kampaň k filmu na „lokalizační“ strategii, popírající „globalizační“ podstatu produktu, na expozici reálně pochybné, leč pro diváka životně důležité návaznosti na české „horské“ komedie předešlých dekád: Anděl na horách, Homolka a tobolka, S tebou mě baví svět, Sněženky a machři. Došlo k podivuhodné mutaci lokálního a globálního, mutaci, kterou budeme vídat stále více, a úspěšnost této hybridizační strategie bude napříště zásadním způsobem rozhodovat o úspěchu kulturních projektů. A zdaleka nejen u nás.

Zmíněný německý tvůrce tehdy v dokumentu o dějinách filmu své země vyprávěl, jak byla jeho generace zcela zoufalá. Její příslušníci se cítili vykořenění, bez pevné půdy pod nohama. Neměli na co navázat. Německý zvukový film dosud nabízel jen ufácké konverzačky s divami, které prošly bez výjimky ložnicemi vrcholných nacistů, anebo čistou propagandu podbarvenou Horst Wessel songem. Na to nešlo navazovat. Někteří tvůrci tak pociťovali tajemný blok, téměř neschopnost vůbec točit. Zmíněný autor nakonec tuto krizi vyřešil tím, že se vrátil pro inspiraci k němému upírskému hororu. Natočil z jakýchsi terapeutických důvodů remake těchto filmových prascén a přervaná tepna tak byla napojena na funkční transplantát, krev začala proudit. Čeští elitní filmoví tvůrci polistopadové éry za jediný posvěcený čas českého filmu vyhlásili šedesátá léta. Sveřepě se snaží přimknout k jejich poetice, ačkoli doba, v níž žijí, se atmosféře sixties doslova vzpírá (Indiánské léto, Ene bene, Výlet, Nuda v Brně, Co chytneš v žitě, Mistři, Štěstí, Návrat idio­ta, Šeptej, Záhrada, Divoké včely, Ještě žiju s věšákem, plácačkou a čepicí...). Avšak český film přece nejsou jen šedesátá léta. Navázat na skvělou tradici konverzačních komedií třicátých a čtyřicátých let si nikdo dosud netroufl. Nebylo by to zřejmě uměním. Natočit výsostnou pohádku ve stylu padesátých let by bylo považováno za perverzi, Troškovy pokusy v tomto smyslu jsou hystericky označovány za kýče. Natočit klasickou českou komedii ve stylu sedmdesátých či osmdesátých let (Lipského rukopis) jest rovněž hříchem. Přitom jakmile se o tuto živoucí tradici jen otřel Hřebejk svými Pelíšky, vysloužil si okamžitě zařazení do zlatého fondu a nesmírnou přízeň diváků. I Koljovi odpustili diváci neskutečnou jalovost, jen když jim aspoň trochu připomněl „normální český film“. Tento pojem z pavlače považuji za klíčový terminus technicus, o němž by měli na FAMU pořádat semináře.

Točit pro diváka dnes není košer. Tvůrci raději natočí sto přiblblých reklam, než by se podepsali pod jednu lidovou komedii, jíž by si vydělali na tři další filmy. To raději počkají pět let na nějaký ten grant a natočí úmorný dušezpyt, do něhož stejně musí nacpat logo benzinky, k níž si jde vnitřními dilematy zmítaný hrdina jakoby náhodou natankovat... Dějiny českého filmu nabízejí bezpočet tepen, jimiž může k dnešku proudit životodárná míza, ale většina z nich je podvázána. To, že skvělá macourkovská tradice sci-fi veseloher skončila Akumulátorem, můžeme pochopit, na tyhle trikové srandičky už asi nebudou peníze nikdy. To, že nikdo nikdy už nezaplatí ani Jana Husa, ani Markétu Lazarovou, je také pravděpodobné. Ale proč nikdo netočí nové Vrchní, prchni, Jáchyme, hoď ho do stroje, Vesničko má středisková, Zítra to roztočíme, drahoušku, Můj brácha má prima bráchu, Indiány z Větrova, Kulový blesk, Marečku, podejte mi pero, Jak vytrhnout velrybě stoličku, Pod jezevčí skálou, Fešáka Huberta, Botu jménem Melichar, Co je vám, doktore, Fandy, ó Fandy, Krakonoše a lyžníky, Pozor, vizita, Sestřičky, Ten svetr si nesvlíkej...? Co bylo na těch filmech zrádného? Opravdu se zpod nich linul Horst Wessel song? Lhaly opravdu o světě více než Notting Hill, Nevěsta na útěku, Policajt z Beverly Hills? Anebo tu zradil spíš někdo jiný? A to svého diváka? Filmovou tradici své země? Jak to, že se najdou peníze na parodii zombie filmů, které u nás nikdo nikdy neviděl, a nenajdou se na „normální českou komedii“?

Otázka peněz to, zdá se, opravdu není, ale tvůrci nepochopili, co je kultura a duše národa. A také zajisté, co je ona záhadná identita. Čeští filmaři jsou bohužel naočkováni jakousi zvláštní definicí kultury, která je mutací definice obrozenecké a definice intelektuálské. Pravá definice se přitom, jako vždy, dere zdola. „Kultura je, když“ se lidé jednoho kmene sejdou u společného ohniště a v čemsi se utvrdí. To může být docela dobře lež (ba zákonitě snad i být musí). Českým ohništěm je vánoční televize. Program českých televizí o Vánocích a Silvestru je posvátnou vatrou našeho kmene, která nám dává to, co se nazývá identita, a co je koneckonců vždy jisté zapojení do mýtu. Buďme za tuto vatru vděčni, všichni ji k dispozici nemají. Když se podíváme na programovou nabídku slovenské komerční televize Markíza na konci roku, zjistíme, že „slovenské Vánoce“ tvoří Hollywood a Barrandov. Americké romantické komedie a česká klasika. Zní jen čeština nebo slovenský dabing. Tenhle rozdíl mezi Slovenskem a Českem si málokdo uvědomuje. V jeho světle je také pochopitelnější, proč Slovenská národní strana získává 10 procent hlasů ve volbách. Aniž bych chtěl nějak hájit jakýkoli projev nacionalismu, při bližším pohledu je zřejmé, že slovenský nacionalismus je reakcí na mimořádný tlak kulturního imperialismu. Češi tento tlak nepociťují. Našli si modus vivendi s globalizačním popem. Vyrobili si vlastní telenovely, natočili nové Nemocnice na kraji města a o Vánocích pak santaclausovské dojáky rituálně zavrhnou tancem nad národním pokladem. Co v něm je? Lásky jedné plavovlásky? Kdepak. Vrchní, prchni? S odře­nýma ušima. Programové týdeníky z konce roku, které v poslední letech schraňuji, hovoří nemilosrdně: Češi svou identitu nacházejí v padesátých letech. Tehdy vznikly filmy, které vyřkly něco podstatného o české duši, u nichž Češi nalézají rituálně znovu sami sebe a utvrzují se ve své kolektivní identitě. Rejžkovská hrůza z tohoto faktu je buď aktivistická nebo elitářská. Padesátá léta, tato éra „krize kultury“, zplodila chtě nechtě český pohádkový filmový totem: Pyšná princezna, Princezna se zlatou hvězdou, Byl jednou jeden král, Dařbuján a Pandrhola, Hrátky s čertem, Obušku, z pytle ven... Jistě, řeknete si: no jo, pohádky. Ale pohled do programů ukazuje, že nejde jen o pohádky: Cesta do pravěku, Dobrý voják Švejk, Poslušně hlásím, Cirkus bude, Dovolená s Andělem, Anděl na horách, Císařův pekař a pekařův císař, Hudba z Marsu. V těch filmech je něco, bez čeho nejsme národem, ať se to komu líbí či nelíbí.

Film je uměním sjednocování. Od svého počátku. Začátek století v Americe, to byl jeden veliký chaos. Vřící kotel, jak říkají sociologové. Do velkých měst na pobřeží se přivalily hordy imigrantů z celého světa. Neměli společnou řeč, neměli společné zvyky, morálku, mentalitu, tradice... Až přišel němý film a udělal z nich svou univerzální a elementární řečí jedno publikum, dal jim společnou kulturu moderního velkoměsta, udělal z nich americký národ. Film může být jistě nástrojem analýzy, ale tehdy se jen fanfarónsky bouří proti svému původnímu smyslu. Film je elektronickým ohništěm, u něhož se scházejí v moderní civilizaci roztříštěné masy, aby se staly národy a občany technosvěta. Filmové vyjádření směřující jakýmkoli jiným směrem má naprosté právo na existenci, jen jediná pochybnost je legitimní: zda takový projev vlastně nazývat filmem.

Buďme upřímní: co z produkce devadesátých let minulého a prvního desetiletí našeho století vstoupí do totemu? Co zahřeje za dvacet let ve vánoční a silvestrovské vatře? Snad ony Pelíšky. Je legitimní si položit otázku, vznikl-li v této éře vůbec jiný český film. Jistě jich formálně vznikly desítky a je to ve srovnání s okolními zeměmi téměř zázrak. Ale zatím se většina z nich bouřila proti podstatě filmu jakožto média, i proti půdě, z níž vyrůstá. Český film ožívá v takových dílech jako Jak se krotí krokodýli či Rafťáci. Když se moji intelektuální přátelé zhrozili vlny teenagerovských komedií spíchnutých po­dle marketingových vzorců, nesdílel jsem s nimi jejich obavy. Živil jsem v sobě naopak plamínek naděje: Možná se tímto způsobem pod hollywoodským pláštíkem dere znovu na svět „normální český film“. Sněženky totiž ty prcičky vždy porazí, v našich diváckých duších zcela jistě. Jde jen o to, aby si čeští tvůrci uvědomili, že i oni mají ve svých duších celé záhony takových sněženek. A začali je šlechtit. Pak možná nebudou potřebovat ani tři procenta z výnosů videpůjčoven.

Autor publikoval knihu Média, psychoanalýza a jiné perverze.