Tuto odvážnou akci, která trvá až do konce července v divadle Husa na provázku v Brně, pořádá tamější kulturní agentura Větrné mlýny. V českém kontextu se jedná o největší přehlídku literatury, která jde od spisovatele rovnou ke čtenáři, respektive od předčítajícího k naslouchajícímu. Festival se během sedmi let svého trvání neustále vyvíjí a poslední dva roky se ho účastní i autoři ze zahraničí.
Minulý rok byli čestným hostem Slováci, tento rok jsou to Berlíňané, kteří s sebou mimo jiné přivážejí i německou literární realitu, která se od té české podstatně liší. Mnozí autoři z německé metropole se věnují pouze či především psaní a činnostem příbuzným, třeba výuce tvůrčího psaní, žurnalistice nebo germanistice. Počet těch, kteří pracují jako spisovatelé na volné noze, je ve srovnání s českými autory mnohem větší. Nutno dodat, že o německé literáty je v jejich zemi lépe postaráno – formou nesčetných literárních soutěží, stipendií a cen. Jiná literární realita vládne i v autorských čteních. V Německu mají dlouhou tradici, a jak v diskusi po čtení ze svého románu Voda, ve které spíme (Wasser, in dem wir schlafen) poznamenala autorka Rabea Edelová, čtení se v Berlíně konají každý den na mnoha místech. Může se zdát, že v Česku neprobíhají tak často proto, že o ně zkrátka není zájem. Co tedy způsobilo rekordní návštěvnost minulého ročníku tohoto brněnského literárního festivalu? Zčásti to, že vstupné je dobrovolné, pořád pršelo a televize v létě nudí víc než v zimě, ale hlavně program tehdy nabízel hned tři linie autorských čtení.
Dramaturgie festivalu letos netrvala na německé národnosti předčítajících, ale na prostém faktu, že žijí v Berlíně. Jinak by nevystoupila Rakušanka Kathrin Röggla, Yadé Kara, pocházející z Turecka, nebo Milena Oda. Kathrin Röggla předčítala ze své divadelní hry My nespíme (Wir schlafen nicht), popisující tvrdý svět manažerů se všemi detaily. „Dokumentárnímu“ typu psaní se věnuje i Wolfgang Benz, který se zabývá židovskými biografiemi a předčítal z textu o Juliu Wolfenhautovi, částečně situovaného do Brna. Velkým zážitkem bylo setkání s Inkou Parei, nositelkou Ceny Ingeborg Bachmannové. Čtení z románu Co bylo temnotou (Was Dunkelheit war) podkreslovala živá experimentální hudba Henryho Maxe. Autorka sugestivně popisovala každý záchvěv duše i těla svého hrdiny, jenž reflektuje svoji válečnou minulost a cítí, že jeho život se chýlí ke konci. Vyslovila konečně i to, co mělo zaznít: autoři jsou „šneci“ a ve vnímání přítomnosti jsou pomalí a neautentičtí, proto se ohlížejí dozadu. O Ince Parei stejně jako Marcusi Braunovi ještě rozhodně uslyšíme. Bezesporu povšimnutíhodný byl text Boda Morshäusera, zachycující vznik, trvání a zánik jednoho vztahu v prostředí „továrny na televizní soap-opery“. Morshäuser v diskusi odmítl označení „cynický moralista“, ale možná tomu nevěřil ani on sám. Autorské čtení miláčka německého publika Thomase Brussiga v Brně nemělo očekávanou návštěvnost. Autor četl z nové knihy Jak se třpytí (Wie es leuchtet), kterou považuje za svoji nejlepší. Jde o tlustý román plný hrdinů prožívajících roky 1989 a 1990.
Dramaturgie českých čtení je podstatně jiná: prezentují se mnohem starší autoři. Bude to zřejmě i tím, že naše nakladatelství se až na výjimky o opravdu mladé autory příliš nezajímají a proud „pop-literatury“ zde nemá příliš mnoho zástupců. Mezi předčítajícími jsou autoři představující špičku naší současné literatury (Nosková, Hájíček, Steigerwald, Balabán, Viewegh, Kuběna ad.). Je třeba zmínit i autogramiádu Václava Havla, zařazenou do doprovodného programu, jejž tvoří další čtení, koncerty a vernisáže.