Cena Adelberta von Chamisso bývá každoročně udělována autorům, kteří píší německy, ačkoli němčina není jejich mateřským jazykem anebo nevyrůstali v německém kulturním prostředí. Pro někoho je tato literatura výrazem mnohotvaré globálnosti, pro jiného výzvou k ostrému myšlení. Každopádně vede k otázce, do jaké míry je koncept takzvané migrantské literatury udržitelný.
Čteme-li dobrou knihu, bývá nám jedno, odkud její autor je a jestli je nebo není „migrantem“. Literární provoz ale rád kolonkuje, proto se díla spisovatelů pocházejících odjinud označují za migrantskou literaturu.
Poslední dobou se může zdát, že svět se dal do pohybu a děje se něco, co tu nikdy nebylo. To si ovšem může myslet pouze ten, kdo se neponoří do historie. Ať už nuceně či dobrovolně, z Německa i do Německa se migrovalo. I sami Němci migrovali. Zaměřímeli se na události posledních sta let, po druhé světové válce došlo k vysídlení kolem 12,5 milionu Němců z oblastí střední a východní Evropy, kteří se v Německu zničeném válkou zpočátku potýkali s hroznými životními podmínkami. Po válce se Německo poměrně rychle hospodářsky postavilo na nohy; do země byly na základě úmluv mezi konkrétními státy pozvány pracovní síly – především z Itálie, Španělska, Jugoslávie, Řecka a Turecka. Během sedmdesátých let byl koncept „gastarbeiterství“ označen jako utopie, protože cizinci se v rámci přirozené integrace v Německu většinou zabydleli. Původně zamýšlený rotační princip (přijet do Německa, pracovat, vrátit se do země původu) nefungoval. Navíc do Německa zavítali v průběhu let i „nepozvaní“ migranti, kteří neputovali primárně za prací, ale utíkali před nebezpečím nebo prostě ze země svého původu odešli za lepším životem.
Chamisso-literatura
Od roku 1985 se spisovatelům, kteří píší německy, ale jejich mateřštinou není němčina, uděluje Cena Adelberta von Chamisso. Nese jméno básníka a vědce, který koncem 18. století v devíti letech s rodinou utekl z Francie před revolučními vojsky a zakotvil v Berlíně. Tvořil v jazyce země, v níž našel nový domov. Hned v roce 1986 získal hlavní cenu český emigrant Ota Filip, žijící v Bavorsku, v roce 1991 pak Libuše Moníková, která roku 1998 zemřela v Berlíně, a v roce 2012 Michael Stavarič, jenž od svých sedmi let žije v Rakousku.
Migrantům většinou jde o to zapadnout, odborně řečeno integrovat se, takže je tato cena od počátku kritizována za škatulkování a díla jejích držitelů jsou pak označována za „Chamissoliteraturu“. Na mnichovské univerzitě od roku 2014 dokonce existuje Mezinárodní vědecké centrum zaměřené především na zkoumání aspektu „mnohotvaré globálnosti“ Chamissoliteratury.
Největším kritikem tohoto fenoménu je Maxim Biller, spisovatel a literární kritik s mnohdy za každou cenu provokativními názory. Nutno poznamenat, že jako někdejší migrant není nositelem Ceny Adelberta von Chamisso ani žádné z velkých cen pro „opravdové Němce“. Biller, původem ruský Žid, německé literatuře (za jejíž součást se však považuje) dlouhodobě vyčítá, že je nudná a schází jí „ostré myšlení“. Po smrti „rušitelů klidu“ Petera Weisse, Eliase Canettiho a Marcela ReichRanického podle něj německé literatuře chybí reflexe, „přesné cítění a kosmopolitní životní styl“. Biller kritizuje současnou literární produkci a vinu přisuzuje mimo jiné lipskému Literárnímu institutu, jednomu z německých literárních učilišť – prý je tam vyučován „socrealistický formalismus“.
Pohlednice ze staré vlasti
Velký rozruch způsobil Billerův esej Proč je současná německá literatura tak neuvěřitelně nudná?, který vyšel u příležitosti vydání nového románu Saši Stanišiċe Před oslavou (2014, česky 2016). Tento román se na rozdíl od autorovy debutové prózy Jak voják opravuje gramofon (2006, česky 2011) neodehrává v jeho rodné Jugoslávii, ale ve východoněmecké vesnici, o níž Stanišiċ ví stejně málo „jako jeho kritici o jugoslávské občanské válce“. Biller tvrdí, že právě spisovatelémigranti jako Stanišiċ by mohli nahradit vymřelé „ostré myšlení“, jenže migranti jsou raději vděční, poslušní a přizpůsobují se místní převládající nudné tvorbě, jejíž otěže pevně drží „vnuci nacistické generace“.
Biller autory vyzval, aby využili svobodu své multilingválnosti a pohled zvenčí, který je jim stále vlastní: „Musíme přestat přemýšlet, jak psát a jednat, abychom se dočkali potlesku, už nikdy se nesmíme bát shitstormu německé lidové kulturní fronty, musíme vždycky těmi nejprostšími slovy, která známe, hovořit o lidech, jací opravdu jsou, ať už jejich prarodiče pocházejí z Antalye, Moskvy nebo Pforzheimu, a pokud má někdo z nás dobrý nápad, jak vypravěčsky a esejisticky narušit ten mdlý německý konsenzus ve stylu ‚hlavně nevyčnívat‘, rozhodně to nebude na škodu. Neboť pravda je jiné slovo pro poezii a teprve bolest, vyvolaná v autorovi a ve čtenářích, mění slova v literaturu.“
Kritika toho, co a jak se zrovna píše a kdo a proč to vydává, pokaždé nějak souvisí s egem a viděním světa pisatele. Každý z nás do knihkupectví vchází s jinými očekáváními, která se jen málokdy protnou s tím, co někdo nedávno napsal a co teď vyšlo. V české kotlině jsme něco podobného nedávno zažili v reflexi literární kritičky Evy Klíčové v Právu. S Billerem lze v lecčems nesouhlasit, ale některé aspekty stávající situace pojmenovává velmi trefně. Je jen málo románů z pera migrantů, které by byly kritické, ať už k Německu či obecně. Ale takových lze najít jen velmi málo i z pera rodilých Němců. Možná není doba velkých románů, v nichž naši tekutou současnost plnou rozporů lze popsat. Možná na současné dění aktuálně dokážou lépe reagovat filmy (Biller chválí díla filmaře tureckého původu Fatiha Akina), seriály, rap či slam poetry. Literatura se totiž obecně stala něčím velmi staromódním – asi jako háčkování.
Billerem tematizovaná černobílost děl se bohužel netýká pouze migrantské literatury. Trh je přesycen reportážními prózami, které by zazářily zkrácené na třetinu či pětinu, introspektivními texty („Innerlichkeitsprosa“) či jazykově nebo obsahově zaumnými eposy. Jako by už nešlo o to „vyprávět“, ale prostě „sepisovat, zaznamenat“, jako by cílem bylo čtenáři vystavit protokol. Evidentní je láskyplný, až sentimentální cit pro bizarnost a spontaneitu někdejší domoviny, která je ovšem nazírána prizmatem domova nového, kde je vše lépe uspořádané a regulované. Biller shrnuje, že se jedná o laskavé, většinou smutné pohlednice s textem: „Zdravím z dovolené ve staré vlasti. Počasí je hezké, ale vlaky bohužel nejezdí přesně.“ Mezi tématy převládá definování domova či domoviny, vykořeněnost národní identity, která se odráží ve zmatenosti mezilidských vztahů, hledání kořenů.
Komentáře, reportáže, rešerše
Někteří píšící migranti se dokázali etablovat a vymanit z kolonky migrantské literatury, tedy něčeho podřadného. Bosňan Saša Stanišiċ, Bulhar Ilija Trojanov, Turek Feridun Zaimoglu nebo Čech Michael Stavarič jsou angažovaní spisovatelé, kteří komentují současné společenské dění a dostávají ocenění bez ohledu na to, zda jsou určena pro migranty či ne.
Sevřené prózy, zajímavé především strhujícím vyprávěním, pak představují romány Plavec (2002, česky 2005) nebo Die hellen Tage (Světlé dny, 2013) Zsuzsy Bánkové, spisovatelky maďarského původu, brennt (hoří, 2010) íránské autorky Sudabeh Mohafezové nebo Etüden im Schnee (Etudy ve sněhu, 2014) Japonky Yōko Tawady. Vnitřní monolog je v nich řeka, která je strhující a uklidňující zároveň. Jiní „migranti“ zůstanou spíš u reportážního zachycování reality, součástí procesu psaní jsou pro ně rozsáhlé rešerše ve staré vlasti a vyprávění prarodičů, které se cítí povoláni zaznamenat – zmiňme prózy Vielleicht Esther (Možná Esther, 2015) Ukrajinky Kati Petrovské, Die vielen Tode unseres Opas Jurek (Spousta smrtí našeho dědy Jurka, 2015) Poláka Matthiase Nawrata, Das primäre Gefühl der Schuldlosigkeit (Primární pocit nevinnosti, 2015) Rumunky Dany Grigorcey nebo Das achte Leben (Osmý život, 2014) Gruzínky Nino Haratišviliové.
Román Olgy Grjasnowy Der Russe ist einer, der Birken liebt (Rus je ten, který miluje břízy, 2012) [viz ukázka na s. 22] je deníkem jednoho boje o identitu. S hrdinkou svého debutu Mášou toho má autorka očividně hodně společného: v jedenácti letech opustila s rodinou rodné Baku, kde byla svědkem krvavých pogromů, v Německu přijala roli slušné, pilné žákyně, ale něco v ní zůstalo nedořešené. Mášin přítel Elias, „opravdový Němec“, nečekaně zemře a ona se vydává do Izraele objevit své židovské kořeny. Nejpoutavější na tomto románu je hrdinčina rozporuplnost: Máša neustále žije na hraně zoufalství a vitality, utíká před svými traumaty a touhami a hlavně sama před sebou.
K migrantské literatuře bývají někdy řazeni i autoři, kteří se narodili ve východní Evropě v rodině náležící k německé menšině. Jmenujme alespoň dvě autorky skvostných novel: nositelku Nobelovy ceny Hertu Müllerovou, která vyrůstala v rumunském Banátu, nebo Teréziu Moru, pocházející z Maďarska, jež se sama podivila, když dostala Cenu Adelberta von Chamisso, protože jako migrantka se v Německu rozhodně necítí. To dokazuje, že ne každý migrant chce být jako migrant dlouhodobě vnímán. Migrace není jen změnou bydliště, ale znamená především otevření se jiné kultuře, životnímu prostoru a novým myšlenkám. Téma jako dělané pro literaturu.
Autorka je překladatelka.