Jsem na straně toho, o kom píšu

Narodil jste se v padesátých letech v malém městečku u Düsseldorfu. Jaké máte vzpomínky na dobu svého mládí?

Z padesátých let si nic nepamatuju, ale konec šedesátých let jsem prožíval dost intenzivně. Chodil jsem na velmi konzervativní školu a všechny ty demonstrace a rebelie ztělesňovaly naději na něco lepšího. V sedmdesátých letech mě hodně ovlivnil kancléř Willy ­Brandt a jeho „Neue Ostpolitik“, kterou se snažil o zlep­­­­šení vztahů s východním Německem, Polskem a Sovětským svazem. To byly velmi důležité sbližovací kroky, které je třeba vnímat v kontextu historické role Německa. Jako dospívajícího mě to politicky hodně ovlivnilo.

Byla to doba velkých ideálů, které ovšem někteří poté zradili a stali se bezostyšnými kapitalisty. A právě o těch často píšete.

Ano, ale já nezastupuji pravicová ani levicová stanoviska, nýbrž příběhy svých postav. Pokaž­dé jsem na straně toho, o kom píšu, protože ten věří tomu, že to, co dělá, je dobré a bude to fungovat.

Ve vašem loňském románu Lepší život a také ve scénáři k filmu Pod tebou město je znatelná fascinace světem vrcholných manažerů. Do kontrastu ke kapitalistickým úspěchům ale stavíte jejich osamělost a snad i jisté pohrdání všemi těmi úspěchy. Jak sbíráte informace o těchto lidech?

Prostě se s nimi sejdu a povídáme si. Nebývá problém se s nimi sejít, protože já nebo produkční firma jim vysvětlíme, že nám nejde o to odhalit praktiky, pomocí kterých docílili uzavření nějakého velkého obchodu, ale o to, jak se žije člověku, který má takto významnou vlivnou pozici: jaký život takový člověk žije, jestli má přátele… Zkrátka obyčejné věci. Je ovšem nutné jim sdělit, že mým cílem není je ztrapnit, ale hovořit s nimi, dozvědět se, jak žijí. Není to tak, že bych zcela stál na jejich straně, ale rozhodně mě zajímají. Když takového člověka vidíte dvakrát třikrát a dvě hodiny spolu mluvíte, otevře se vám a začnete se dostávat k jádru věci.

Vyprávíte o topmanažerovi Jochenu Brockmannovi, jehož firma se ocitá v krizi, a o investorovi Lee Flemingovi, který zprostředkovává riskantní obchody. Jejich osudy se protínají a zase vzdalují. Jak jste toho docílil?

Je to směs plánování a intuice. Neustále jsem bojoval proti tomu, co jsem si v osnově naplánoval. Nejtěžší bylo koordinovat, jakým způsobem se tito dva hrdinové od sebe liší – především proto, že to vyvstává v nuancích a mezi řádky.

Který z nich je vám bližší?

Určitě Brockmann, protože je zhruba stejně starý, pochází ze stejného města, což jsem zvolil, abych si ulehčil rešerše. A Fleming je člověk, který mě fascinuje a jímž bych rád byl. Mocný agent.

Co vás na tom přitahuje?

Ta omnipotence.

Obdivujete ho?

Ne, to ne, ale fascinuje mě to. Moc, kterou agenti mají, je mámivá. A samozřejmě spousta peněz. Nemusí se o nic starat, kupovat si včas letenky, nosit zavazadla, o všechno je postaráno. Naprosto pohodlný život.

Není to ale trochu prázdný život?

Je to velmi pohodlné. „Prázdný život“ je argument prostých lidí, kteří říkají: máme těžký život, ale jsme šťastní.

Sázíte?

Tak dvakrát za rok, vždycky když je vysoký jackpot.

V jedné kritice vám bylo vyčítáno, že ve svých knihách kladete spousty otázek, ale všechny zůstávají nezodpovězené.

Ano, je to tak. Já ale nehledám řešení, já se opravdu jenom ptám. Nejsem prorok, který světu řekne, co bude a proč. Na to si musí odpovědět každý sám.

Je svět, který líčíte, o hodně jiný než svět, který nám zprostředkovával třeba Joyce?

Ano, určitě. Naše společnost je mnohem bohatší než ta před sto lety, přesto mnoho lidí žije v nuzných podmínkách. Propast mezi hospodářským bohatstvím a sociální nejistotou je poměrně hluboká. Žádné přerozdělování neexistuje, jen bohatí jsou ještě bohatšími. Velkou změnou jsou technologie, o kterých se lidem před sto lety ani nesnilo. Ty ale samozřejmě mění i naše vnímání a soustředěnost. Jsme fascinováni pohyblivými obrázky, je to až určitá posedlost, uvádí to člověka do určitého transu.

Věříte, že se morálka lidí během staletí mění k lepšímu?

Musím. V tomhle jsem spíše optimista.

Jsme tedy lepší než lidé, kteří tu žili před tisíci lety?

Ano, určitě. Žijeme bezpečněji, dodržujeme právo. Jenže nikdo neví, jak hluboko je v nás tahle morálka zakotvená. Může se stát, že jakmile přijde krize, všechno půjde stranou a zachováme se zle a zbaběle. Ale obecně si myslím, že se spousta věcí zlepšuje. Pamatuju si léta, kdy učitelé při hodinách děti mlátili. Nebo doby, kdy žena zůstala sama s dítětem a všichni se na ni dívali skrz prsty jako na něco podřadného. To by se dnes už nestalo.

Jakou roli zaujímá v dnešní pluralistické kultuře literatura?

Literatura se stává něčím archeologickým. V dnešní záplavě médií už není prostředkem politické či estetické osvěty, neslouží jako významný zdroj představ o světě, jako tomu bylo dříve. Literaturu je těžké konzumovat, zatímco filmy, videohry, internet jsou nenáročná zábava. Četba knihy na člověka klade vyšší nároky.

Myslíte, že lidé tedy v důsledku používání všech těch nových médií hloupnou?

Nehloupnou, ale mají omezenější rozhled, horizont zájmu. Ale já vlastně tohle konzervativní lamentování nemám rád, protože si sám uvědomuju, jak multimédia mění i moji soustředěnost. Sám pořád něco mačkám a vnímám, jak se mi nechce číst a zapnout hlavu naplno.

Jak se díváte na současnou politiku? V Česku dochází k paradoxní situaci – německá kancléřka je mnohými považována za téměř levicovou političku…

Myslím, že v dnešní době pojmy jako levice a pravice přestávají fungovat. Žádnou skutečně levicovou stranu už nemáme, a rozhodně jí není SPD. Angelu Merkelovou nyní poprvé za celá léta kritizuje i její vlastní strana, ale neměli bychom zapomenout na to, že ona vždycky říkala: „Moje politika je bez alternativy.“ Její politika je neoliberálního charakteru. Privatizace, deregulace, krácení sociálních dávek, to je přece pravicová agenda. Opravdu levicových politiků je čím dál méně, formují se naopak extremisté jako Alternativa pro Německo nebo Pegida.

Mohou tady literatura a umění nějak pomoci?

Ne, umění nesmí být didaktické. Každý si musí pomoci sám.