První inscenace her Elfriede Jelinekové se u nás objevily v roce 2004. Nemoc aneb Moderní ženy (prem. 1987) režírovala Viktorie Čermáková v Činoherním studiu v Ústí nad Labem a pražští diváci ji mohli vidět díky úzké spolupráci severočeského divadla s pražským Divadlem Komedie, které si Jelinekovou vybralo hned vzápětí – na konci roku se zde začala dávat Klára S. (prem. 1982) v režii Davida Jařaba. Titul je, snad díky stále se zvyšující autorčině popularitě, na repertoáru dodnes. Jako třetí v pořadí se pro Jelinekovou rozhodl režisér David Czesany, jenž novější hru On není jako on (prem. 1998) připravil na stagioně A studia Rubín. Poslední Jelineková – Sportštyk (prem. 1998) – se objevila téměř na sklonku této sezony opět v Komedii, režírovalo ji trio Jan Nebeský, David Jařab a Dušan Pařízek a dá se předpokládat, že i ta se na repertoáru udrží delší dobu. Všechny čtyři inscenace byly uvedeny v divadlech, které mají promyšlenou dramaturgii, případě jako zcela nezávislý projekt (v Rubínu). Jaká je Jelineková pohledem českých režisérů?
Především bychom měli říct – režisérů a režisérek, respektive režisérky, protože k nám ji uvedla, což je v naší krajině nezvyklé, žena. Viktorie Čermáková se ze všech inscenátorů snad nejvíc držela originální textové předlohy, snažíc se z inteligentního a provokujícího textu vytěžit maximum. Podíváme-li se na zbylé inscenace, je evidentní, že původní hra tvůrcům posloužila jako odrazový můstek pro vlastní asociační a tvůrčí řetězce. To, co se nám dostává v jevištním tvaru, je tedy jakási variace na téma Jelineková, akcent určitých motivů, ale zároveň dokonalé popření atributů jiných, či implementace tématu libovolně vlastního. „Česká“ Jelineková je málokdy provokující a nervy drásající, jak by člověk očekával z pouhého přečtení hry. Jako by tvůrci po její nejostřejší hraně ani nechtěli jít. „Nejvěrnější“ inscenace Viktorie Čermákové takový náběh měla, ale – snad ze záliby v divadelních tradicích – skutečný šok nakonec vymazala: Nemoc končila spíláním publiku, nadávkami do maloměšťáků a (verbálním) vyhazováním z divadla. Herci však svou roli (podle mého názoru: v duchu autorky) nedohráli a po jadrných invektivách se přišli způsobně poděkovat. Všichni si oddechli – to nebylo na nás, to bylo jen divadlo.
A Jelinekové hry jsou divadlem, výsostným divadlem, respektive mohou být, nabízejí k tomu totiž otevřený materiál, který naprosto nutně potřebuje jasnou interpretaci. Tyto texty jsou komplikované motivicky, strukturně, co do identity postav a jejich vzájemných vztahů a tak dál. Proto není možné její hru vzít a „prostě ji nějak udělat“ (jako se to děje například nebohému Shakespearovi) – protože pak inscenace těžko drží pohromadě, snadno se na povrch dostane didaktičnost či ideová transparetnost textu. Najde-li režisér jasný interpretační rámec, hru „zkázní“ a sevře, otevírá se před námi možnost zažít dobrodružství vzrušující a skličující zároveň. Pokud ovšem, a to je, zdá se, klíčový moment českého inscenování rakouské autorky, k tomu režisér sebere odvahu. Respektive když režisér souzní s jejími názory. A to se u nás podle mě – s výjimkou Čermákové – nestalo. A proto jsou interpretační možnosti her Elfriede Jelinekové u nás stále otevřené, a proto se můžeme těšit na další její hry – až se u nás najde inscenátorka nebo inscenátor, kteří její poselství přeloží do jazyka divadla s pochopením a pokorou k této složité spisovatelce, čeká nás opravdové maso. Měšťáku, třes se!
