Čtenář, který si neodpustí pokušení podívat se, jak vlastně jeho oblíbený spisovatel vypadá, má až do 27. září 2006 jedinečnou příležitost. V Cervantesově institutu v Praze vystavuje argentinský fotograf Daniel Mordzinski (1960), který již téměř třicet let portrétuje latinoamerické a španělské spisovatele. Borges, Márquez, Sabato, Vargas Llosa, Octavio Paz – i z těch největších hvězd chybí v kolekcích citlivého portrétisty jen málokdo.
Jak jste se vlastně k portrétování slavných španělsky píšících autorů dostal?
Na začátku byla určitě moje záliba ve čtení. Když jsme se jako děti bavili o tom, čím by kdo chtěl být, až bude dospělý, jestli pilotem letadla nebo kosmonautem, já jsem vůbec nevěděl, jaké povolání bych chtěl vykonávat, ale představoval jsem si s jistotou, že bych chtěl žít v Paříži. Věděl jsem, že tam žije spisovatel Julio Cortázar a že tam napsal román Rayuela (1963; česky s názvem Nebe, peklo, ráj, 1972, 2001 – pozn. red.).
Do Paříže jste tenkrát také odjel. Fotografovat Julia Cortázara?
Bylo mi něco přes osmnáct a fotografii jsem se už nějaký čas věnoval. Měl jsem obrovské štěstí, protože mi tam uspořádali malou výstavku takových skutečně juvenilních záležitostí. Sehnal jsem někde číslo na Cortázara a zavolal mu. Když se ozval záznamník, okamžitě jsem položil telefon. Až napodruhé jsem mu namluvil vzkaz, něco ve smyslu: „Tady Daniel, určitě mě neznáte, ale mám zítra výstavu a byl bych moc šťastný, kdybyste přišel.”
Julio Cortázar přišel. Jeho přítomnost na mě zapůsobila tak silně, že jsem se rozhodl jako fotograf portrétovat spisovatele.
Ještě předtím jste ale portrétoval v Argentině Jorgeho Luise Borgese.
To byla vlastně jedna z mých prvních sérií, kterou jsem nafotil v roce 1978 v době, kdy jsem pracoval u filmu. Mnoho let jsem ale žádnou z těch fotografií nikde nepublikoval ani nevystavoval. Třeba na jedné mi strašně vadilo světlo v levém rohu a ruka, kterou mi tam někdo omylem strčil. Po dvaceti letech jsem si ji naopak velmi zamiloval. Magické světlo a právě tu ruku, která na něj ukazuje. Lidé se mění a ty obrázky zůstávají.
Jak se vám se spisovateli pracuje?
Vždycky to jsou pro mě velká setkání. Susan Sontagová jednou řekla, že fotografie je něco jako cestovní pas. Ta definice má něco do sebe. Mně moje práce umožnila cestovat, poznávat, objevovat. Velmi si vážím toho, že jsem mohl fotografovat ikony španělsky psané literatury, když ještě mnohdy nebyly tak známé. Ernesta Sabata jsem portrétoval snad čtyřicetkrát. Mnohokrát jsem si povídal s jeho první ženou Matilde, o které sám hodně mluví.
Ale také vím, že to má svá úskalí, oddělit ikonografickou a dokumentární hodnotu od hodnoty samotného obrázku. Jsem přesvědčen, že se moje snímky mnohdy lidem líbí jen kvůli tomu, že mají rádi portrétovaného spisovatele. Líbí se jim například Borges a už se nezabývají tím, jaká je ta fotografie. Ale pro mne je stejnou výzvou a potěšením fotografovat nositele Nobelovy ceny jako neznámého, začínajícího autora.
A jak konkrétně postupujete? Máte nějaký předem daný koncept?
Většinou žádný koncept nemám. Spisovatele, kteří nejsou ještě příliš známí, často oslovuji sám. Ti ostatní mě nezřídka vyhledávají, protože jim o mé práci řekl některý jejich kolega.
Fotografování se většinou vyvine na základě dialogu. Povídáme si a mě vlastně víc baví fotit to, co slyším, než to, co vidím. Rád lidem naslouchám.
Mnoho autorů jste už vyfotografoval, jaké máte plány do budoucna?
Připravujeme nyní společně s Luisem Sepúlvedou knihu nazvanou Últimas Historias del Sur (Poslední příběhy z jihu), což by mělo být jakési shrnutí a zaznamenání mnoha našich společných cest pod čtyřicátou druhou rovnoběžku – na jih Chile a Argentiny, do Ohňové země.
Potom bych také rád dokončil cyklus fotografií, který se pracovně jmenuje Cuartos de Escritura (Pokoje slovesnosti), což jsou portréty spisovatelů v hotelových pokojích. Který spisovatel nenapsal ani jednu kapitolu románu nebo povídku, která se odehrává v hotelovém pokoji? Která lidská bytost se nikdy na podobném místě neocitla? Hotel je pro mě také metaforou života. I v hotelu jsme jako v životě jen na skok.
Chtěl bych tak dokončit a vydat asi čtyřicet fotografií spisovatelů z celého světa a měly by je doprovázet texty spisovatele Josého Saramaga, který bude takovým kmotrem knihy i celého projektu.