Radikální islamistická organizace GSPC je často obviňována ze svého napojení na al-Káidu. Její pojetí džihádu se ale výrazně odlišuje v cílech i metodách. Obvinění bojůvky se spojení s al-Káidou tak spíše slouží státům v oblasti Sahary k tomu, aby mohly v boji s alžírskou guerillou těžit z výhod členství v mezinárodní protiteroristické alianci.
Převážná část západní veřejnosti se o existenci Saláfické skupiny pro kázání a boj (al-džamáa as-salafíja lid-daawa wa l-qitál, Groupe Salafiste pour la Prédication et le Combat, GSPC) dozvěděla na jaře 2003. Tehdy bylo v rozmezí několika týdnů na alžírské Sahaře uneseno 32 turistů, většinou původem ze zemí Evropské unie. S rukojmími bylo nakládáno relativně slušně a na konci léta byli všichni propuštěni výměnou za výkupné ve výši 5 milionů eur. Únos nepřežila jedna německá turistka, která zemřela na vyčerpání. Únosci sice nevystupovali ve jménu žádné organizace, bylo ovšem zřejmé, že se jedná o členy GSPC, která měla být údajně napojená na mezinárodní teroristickou síť al-Káidy.
Dějiny radikální organizace GSPC jsou ovšem podstatně delší, datují se již od roku 1998. Tehdy v severním Alžírsku vrcholily aktivity Ozbrojených islamistických skupin (GIA). Násilí GIA vůči civilnímu obyvatelstvu však dosahovalo takových rozměrů, že skupiny ztrácely sympatie i u značné části jinak velmi radikálních islamistů. Vraždění alžírských muslimských obyvatel v té době odsoudil samotný šéf al-Káidy Usáma bin Ládin a distancovat se od něho začaly i islamistické časopisy vycházející v Londýně. Bojůvky GIA, které takto ztratily důležitou ideologickou podporu, byly navíc v té době masakrovány alžírskou armádou a jednotkami domobrany zoufalých obyvatel.
Právě tehdy se od GIA a jejího apokalyptického džihádismu oddělila část jednotek pod vedením Hassana Hattába, bývalého výsadkáře alžírské armády. Jím založená organizace GSPC se svým názvem přihlásila k doktríně saláfického reformního islámu a zavrhla GIA i její vůdce, kteří údajně od tohoto učení odpadli. Zatímco cíl nové organizace zůstal stejný jako u GIA, tedy svržení „bezbožného“ a „odpadlického“ alžírského režimu a vybudování islámského státu, metody boje měly být zcela jiné. Hattábovi saláfisté jednoznačně odmítali vraždění jakýchkoliv civilních obyvatel, jediným jejich cílem měla být alžírská armáda. S tou se Hattábovi bojovníci střetávali zejména na severu země, stále více své aktivity ale přesouvali i na jih, směrem k Sahaře.
Podstatné ovšem bylo i to, že Hassan Hattáb nepovažoval na rozdíl od al-Káidy za nutné rozšiřovat boj i o činnost proti západním státům včetně USA. Alžírský islámský stát měl být podle Hattába vybojován výhradně na domácí frontě. Na druhé straně mezi členy alžírských islamistických skupin a jejich zahraničními kolegy vždy existovala ideologická a často i osobní spřízněnost. Mnoho Alžířanů bojovalo v osmdesátých letech v Afghánistánu, nemálo z nich prošlo výcvikovými tábory Usámy bin Ládina. Již od prvních let povstání proti režimu měli navíc alžírští islamističtí vůdci a ideologové své zázemí v západních zemích, zejména ve Francii a Velké Británii, kde se samozřejmě stýkali s islamisty i džihádisty z celého světa. I přes tyto nepopiratelně čilé kontakty a ideologickou spřízněnost se však GSPC nestala spojencem al-Káidy, byť se formálně ztotožňovala s jejím pojetím globálního džihádu. Jen deset dní po 11. září 2001 dokonce vůdce Hassan Hattáb vydal komuniké, ve kterém zdůraznil, že cílem GSPC je boj výhradně proti alžírské vládě.
Je ovšem zřejmé, že Hassan Hattáb byl ve svém přesvědčení stále více osamocen. Mnoho řadových bojovníků a zejména oblastních vůdců žádalo jednoznačné přihlášení se k Bin Ládinově „Frontě proti křižákům a sionistům“, které by dalo organizaci v očích domácích i zahraničních radikálů potřebnou legitimitu.
O mezinárodní legitimitu ovšem tou dobou usiloval i alžírský polovojenský autoritativní režim. Americké vyhlášení války proti terorismu a vzrůstající proládinovské tendence v rámci GSPC byly ideálním předpokladem pro to, aby se Alžírsko stalo důležitým americkým protiteroristickým spojencem. Silný zahraniční spojenec a jeho materiální a finanční podpora bylo přesně to, co nepříliš oblíbený režim potřeboval. GSPC v roce 2002 disponovala asi třemi stovkami bojovníků, a přestože se její proládinovská část radikalizovala, velká část bojovníků byla již připravena se vzdát. Jak ale napsal proarmádní list Le Matin: „Kdyby se jen začalo mluvit o vyjednávání s GSPC, mohli bychom zapomenout na veškeré výhody členství v protiteroristické alianci.“ Alžírská vláda prostě potřebovala udržet svého nepřítele při životě.
V americkém spojenectví spatřovaly výhody i ostatní státy Sahelu (jižní Sahary) – Mauretánie, Mali, Niger a Čad, které se jen předháněly v tvrzení, že právě u nich se radikální islamisté stávají největší hrozbou. Američané tak iniciovali vytvoření Pansahelské iniciativy (PSI), sdružení zmíněných států, které měly spolupracovat v boji proti terorismu. V oblasti začaly operovat i americké jednotky.
Přesun aktivity
Jižní Sahara nepatřila k tradičním destinacím alžírských radikálních islamistů. GSPC zde byla od přelomu tisíciletí zastupována jen málo početnou skupinou, kterou vedl veterán z Afghánistánu Mokhtar Belmokhtar. Význam saharské fronty však postupně rostl s tím, jak slábly aktivity radikálů na severu. Belmokhtar a další velitel, Abderrazek, nazývaný podle svého působení v alžírské armádě „Parašutista“, měli zpočátku poskytovat svým druhům bojujícím na severu materiální podporu, která spočívala zejména v obstarávání zbraní. Je potřeba si ale uvědomit, že Sahara vždy byla místem čilé obchodní výměny, což brzy pochopili i radikální islamisté. K pašování zbraní přibylo pašování cigaret, nafty, drog a později i uprchlíků. Do kapes džihádistů začaly plynout nemalé zisky. V pašeráckém řemesle vynikal zejména Belmokhtar, který se v saharské oblasti narodil.
Sahara se postupně stávala dominantním místem působení GSPC. Špatně hlídané hranice mezi Alžírskem, Mauretánií, Mali, Nigerem a Čadem umožňovaly volný pohyb jednotek a zejména pašování. Mokhtar Belmokhtar navíc dokázal nalézt společnou řeč s místními obyvateli, kočovnými Tuarégy, kteří vedli povstání proti nigerské i malijské vládě. Tuarégové se stali Belmokhtarovými obchodními partnery a někteří dokonce vstupovali do jednotek GSPC.
Když se tedy Američané rozhodli v roce 2003 otevřít v Sahelu novou frontu války proti terorismu, existovala zde guerilla, jejíž síla se počítala spíše v desítkách ozbrojenců. Její akční potenciál však nebylo možné podceňovat. To ukázal i zmíněný, jednoznačně finančně motivovaný únos turistů na jaře 2003. Peníze z výkupného a pašování zajistily GSPC dostatečné prostředky pro pokračování v boji. Rostoucí vojenská síla GSPC na Sahaře ovšem popuzovala další saharské státy, posílené navíc americkou podporou. Devátého března 2004 došlo k několikahodinové bitvě GPSC s čadskými a nigerskými jednotkami, na jejichž straně bojovali i příslušníci amerických zvláštních sil. V červnu 2005 zase přepadlo komando GSPC kasárna v mauretánském Lemgheity, přičemž bylo zabito 17 mauretánských vojáků. Nezdá se, že by byla GSPC těmito boji oslabena. Naopak, nadále rozšiřuje své aktivity v zemích Sahelu, přičemž pokračuje v podloudném obchodování se severem Alžírska. V květnu 2006 se například její konvoj střetl s hlídkou alžírské armády, jejíž všichni členové v bojích s islamisty podlehli.
Posunutí bojiště ze severu Alžírska do oblasti jižní Sahary mělo nesporně vliv i na ideologii GSPC. Svržení alžírského režimu sice stále zůstává hlavním cílem guerilly, ale vzhledem k tomu, že se saláfičtí bojovníci pohybují i daleko za hranicemi své země, řady nepřátel uváděných v oficiálních komuniké se značně rozšířily. Svrženy mají být všechny zdejší „proamerické“ režimy, má dojít ke zničení amerických vojenských základen a k vypuzení „sionistických“ nadnárodních společností. Posun způsobuje jistě i to, že v řadách bojovníků GSPC už nepůsobí jen Alžířané, ale i občané dalších států Sahelu, případně jiných muslimských zemí. Protiládinovský vůdce a zakladatel organizace Hassan Hattab je v alžírském vězení a nové vedení včetně Mokhtara Belmokhtara se hlásí k Bin Ládinově „Frontě proti křižákům a sionistům.“
Spojení s Bin Ládinovou al-Káidou má ovšem čistě ideologickou povahu. Tato dříve silná teroristická síť je od roku 2002 spíše „obchodní značkou“ než čímkoliv jiným. O napojení na al-Káidu v organizačním smyslu tak vlastně nikdy nebylo u GSPC možné hovořit. Tento fakt neunikl některým francouzským komentátorům, kteří tvrdí, že boj proti terorismu v Sahelu byl pro Američany pouze záminkou pro posílení vojenského a obchodního vlivu ve zdejších bývalých francouzských koloniích.
GSPC se sice hlásí ke globálnímu džihádu al-Káidy, není však jejím spojencem ani pokračovatelem. Týká se to nejenom cílů, ale i metod boje. Na rozdíl od al-Káidy se alžírští saláfisté stále drží své doktríny boje výhradně proti vojenským cílům. GSPC ale má, podobně jako al-Káida, nadnárodní charakter. Operuje ve více afrických zemích, její členové odcházejí bojovat do Iráku a v Evropě má buňky, které jejím bojovníkům zajišťují logistickou podporu. Podezření, že by alžírští saláfisté z GSPC plánovali útok proti nemuslimskému civilnímu obyvatelstvu, se však zatím nepotvrdilo.
Autor působí v Ústavu Blízkého východu a Afriky FF UK.