Causu Arthur Ransome, zahrnující i česká vydání kdysi oblíbených dobrodružných knih anglického autora (1884–1967), zpracoval pro Reflex č. 25/2006 Lukáš Kašpar.
O nedávno objevené listinné pozůstalosti dramatika a prozaika Maxe Zweiga (1892–1992), uložené v Muzeu Prostějovska v Prostějově, informovala v 21. svazku vlastivědné revue Střední Morava (2005) Marie Dokoupilová. Do české literatury uvedl Maxe Zweiga, bratrance Stefana Zweiga, Otto F. Babler překladem povídky Láska Joffreye z Peritonu (příl. Tribuny Nedělní besídka z 6. 1. 1923).
Výbor ze studií Reného Welleka Koncepty literární vědy (ed. Vladimír Papoušek, H & H 2005) recenzoval v Tvaru č. 13/2006 Aleš Haman.
Medailon Karla Brušáka podal v 1. čísle druhého ročníku Slova a smyslu Robert B. Pynsent.
Vzpomínku na setkání s Egonem Hostovským v Norsku v roce 1949 publikoval v časopise Slovenská literatúra č. 2/2006 Ľubomír Ďurovič.
Viktora Fischla jako básníka přiblížil medailon Jana Šimsy v Křesťanské revui č. 3/2006.
Do češtiny dosud nepřeloženému románu Milana Kundery z roku 2000 L‘ignorance věnovala pozornost Tereza Brdečková ve své úvaze o přítomnosti Kundery v české literatuře (Respekt č. 29/2006).
Eva Švankmajerová je ústřední téma Analogonu č. 46 (2006).
Jako „uvážlivého konzervativce“ charakterizoval v Hostu č. 6/2006 nedávného sedmdesátníka Pavla Švandu Jaroslav Med. – Pozornost Jaroslavu Medovi jubilant oplatil v témže čísle Hosta recenzí jeho knihy studií Od skepse k naději (Trinitas 2006).
Do Literárních novin č. 30/2006 s titulkem Osmdesátiny morousovitého svědomí k jubileu Ludvíka Vaculíka přispěli Alexandr Kliment, Jaroslav Šabata, Milan Jungmann, Jakub Patočka, Václav Havel, Adam Michnik, Martin M. Šimečka, Vladimír Merta (na téma Vaculík a písňový folklor), Jan Trefulka, Jiřina Šiklová a Břetislav Rychlík. – Po svém se k Vaculíkovu jubileu 23. 7. t. r. postavili v Haló novinách: přetiskli z Lidových novin 18. 7. jeho fejeton Naši bastardi, vyvolaný anglickým pojmenováním holešovické tržnice.
Naší rodině se podařilo získat rozhovor s Evou Kantůrkovou (č. 25/2006), v Instinktu č. 25/2006 usedl k rozhovoru Josef Rauvolf s Janem Pelcem.
Za péči o původní českou detektivku pochválil Pavel Mandys v Týdnu č. 28/2006 jen zřídka chválené brněnské nakladatelství MoBa. (Za vydání románu Evy KačírkovéDívka v zrcadle.)
František Knopp
Španělsko
Před sedmdesáti lety, 18. července v pět hodin odpoledne povstali v severoafrických španělských državách tradicionalisticky a pravicově orientovaní generálové a vypukla občanská válka. O tomto „prologu“ k druhé světové válce už se popsalo hodně papíru, a přesto nejde o historii definitivně uzavřenou a nové a nové práce se snaží vnést světlo do nejtemnějšího období novodobých španělských dějin. Podnětné příspěvky představují výpovědi přímých účastníků války, jež se řadí do dnes tak oblíbeného proudu tzv. orální historie. Deník El País přinesl 16. 7. rozhovor s britským historikem Ronaldem Fraserem, jehož Blood of Spain (Krev Španělska; ve Španělsku vyšlo pod názvem Recuérdalo tú y recuérdalo a los otros, tedy Připomeň si to ty a připomeň to ostatním) je to nejzajímavější, co se na tomto poli napsalo. Fraser od sedmdesátých let – tedy ještě za Frankovy éry – vyzpovídal více než tři sta lidí, kteří válku viděli „zevnitř“. Jedním z nejpozoruhodnějších zjištění, říká v rozhovoru Fraser, bylo, že nikdo ze zpovídaných nepřipustil, že by někoho zabil. „Paměť je konstrukce, kterou si každý vytváří, aby ospravedlnil svůj současný postoj, a zkušenosti, jež nyní prožívá, proměňují jeho pohled na minulost. O některých věcech se prostě nemluví. Když se tedy dělá orální historie, nemůže se v ní mluvit o objektivní pravdě. Nefunguje v rámci takovýchto souřadnic, jde o něco jiného. Podstatné je dopídit se pravdy té osoby, s níž mluvíš, nikoli pravdy o sobě. To, čeho jsem chtěl ve své knize dosáhnout, bylo nalézt odpovědi na konkrétní otázky. Chtěl jsem napsat historii společnosti odspoda, vyprávět, co se dělo s těmi nejchudšími, s anonymními lidmi. Takže když jsem s nimi mluvil, nezamýšlel jsem je někam dostat, netlačil jsem na ně. Nechal jsem je mluvit a oni vyprávěli prefabrikovanou, očištěnou historii, v níž nebyla jediná skulinka. Jakmile skončili, začal jsem se jich ptát na podrobnosti, konkrétní věci a tehdy jsme se dostali dál,“ objasňuje svou metodu britský historik. Další z knih, kterou Frazer napsal o španělské válce, se jmenuje Escondido. El calvario de Manuel Cortés (Skrytý. Kalvárie Manuela Cortése). Zaznamenává výpověď jednoho z nejznámějších španělských „krtků“ (španělsky topo, tak se nazývají lidé z řad poražených, kteří se po občanské válce museli dlouhá léta před režimem skrývat), socialistického starosty andaluského města Mijas, který třicet let žil zavřený doma, aby ho frankisté nezastřelili. Nezbývá než si přát, aby španělský přístup byl podnětem pro místní historiky a ti se pokusili orálně zpracovat obdobně bolavé údobí českých dějin, poválečné Sudety, a to nejen z pohledu poražených, nýbrž hlavně z pohledu vítězů.
Jiří Holub