Na počátku kampaně před prezidentskými volbami v Mexiku vystoupil do popředí jeden muž. Mluví před tisícovými davy na náměstích a před radnicemi. Má tři zastávky denně a cestuje osm hodin na zadním sedadle dlouhé bílé dodávky v karavaně více než třiceti aut. Následují ho skrumáže novinářů a fotoreportérů z celostátního tisku.
Nechce hlasy a nepřijímá dary na vedení kampaně. Subcomandante Marcos, zakuklený partyzán a vzbouřenec, pobývající přes dvacet let v džungli, chce naslouchat. Po deseti letech od začátku ozbrojeného povstání, které paralyzovalo Chiapas a zaujalo miliony lidí po celém světě, se Zapatistická armáda národního osvobození (EZLN) ocitla znovu ve středu celostátní politiky se svou Jinou kampaní, pokusem mobilizovat miliony domorodých a pracujících lidí bez skutečné možnosti volby.
„Každé tři roky, každých šest let přijdou prodávat ty samé lži,“ řekl Marcos o velkých politických stranách. „Nemají nám co nabídnout a nebude pro nás nic užitečného na tom, když se nebudeme snažit o získání vlastní síly. Věci se změní jen zdola a zleva.“
Prvního ledna 2006 Marcos na motocyklu vedl tisíce maskovaných zapatistických vzbouřenců z vesnice La Garrucha do San Cristobal de las Casas, aby zahájil Jinou kampaň, politickou odyseu, která ho během následujících šesti měsíců zavede do jedenatřiceti států a federálního okrsku Mexiko City.
Jiná kampaň si zachovala mnohé ze starých politických rejdů po celé zemi – tlampače i nekonečné silniční cesty do maloměst, která se sotva kdo obtěžuje navštívit v dlouhých rocích mezi volbami. Ale médium a prostředek Jiné kampaně jsou antitezí tradičních politických kampaní. Antikandidát Marcos zahájí každou zastávku tím, že usedne, vyndá dýmku a tabák, papír a pero a naslouchá hodinám svědectví. Učitelé a zemědělští dělníci, studenti a důchodci se střídají u mikrofonu, aby oslovili maskované rebely, tisk a všudypřítomné vládní tajné, kteří si filmují a dělají poznámky. Když pak na konci mluví Marcos, sestaví jejich příběhy a stížnosti do hlasu, který odmítá sliby kandidátů a jejich stran a volá po vytvoření sociálního hnutí, jež by se stavělo proti korupci a vykořisťování vládnoucí politickou třídou.
Zatímco Jiná kampaň vytváří platformu, na níž může lid hlasitě vyjádřit své problémy i starosti a naslouchat návrhům světoznámého maskovaného rebela, povzbuzujícího je ke společenskému odporu a k sjednocení, stará kampaň rozdává krabice s rýží, olej, mýdlo a toaletní papír. „Poselstvím toho je, že existují dva způsoby, jak porozumět stejné politické realitě, v níž žijeme,“ řekl Gilberto Lopez y Riva, proslulý antropolog, novinář a bývalý poslanec, který cestoval prvních několik zastávek s Jinou kampaní. „A mělo by být jasné, že nejsou slučitelné.“ Marcos tím dal najevo, že ho nezajímá starý styl kampaní, že neusiluje o žádné křeslo ani o vytvoření nové politické strany. Jiná kampaň se snaží o podnícení sociální revoluce, která překročí rámec politických stran, revoluci, kde mikrofony nahradí ručnice.
Subcomandante Marcos je mediální magnet. Nemůže se ani zastavit u čerpací stanice, aby u toho nebyly tucty fotografů. Na periferii tohoto mediálního zájmu lze ovšem najít kameramana jiného druhu. Lze ho odlišit pomocí dvou charakteristik: při filmování stojí úplně strnule, v ostrém kontrastu k novinářským fotografům, kroutícím se jak ninjové, a nezaznamenává Marcose, ale lidi kolem něj. Několik z nich jsem se pokoušel konfrontovat. Vždycky říkají, že jsou „sympatizanti“ a že pracují pro nevládní organizaci. Tyto nevládní organizace nikdy nemají jméno, ačkoli jsou vždycky „socialistické“… V zemi, kde se rok co rok místní i federální úředníci zapojují do mučení, vražd a masového zabíjení komunitních aktivistů, má přítomnost policejních kamer trochu jinou váhu.
Prezident Vicente Fox a vůdci hlavních stran přitom veřejně Jinou kampaň uvítali – coby známku toho, že EZLN opouští ozbrojenou vzpouru a bude se podílet na demokratickém procesu. „Pro nás je případ EZLN součástí demokratické změny v Mexiku,“ uvedl Fox. „Přenáší nás to do nové fáze, nového stadia, v němž stát Chiapas bude prožívat značný klid. Nyní v Chiapasu existuje sociální smír.“
Tento Foxův komentář lze přičíst dvěma stavům mysli: zapírání nebo vůli klamat. Nejen že se v Chiapasu projevuje endemický rasismus a ekonomická nerovnost; tento stát se navíc stále otřásá ozbrojeným konfliktem. V únoru 2005 vydalo Centrum pro lidská práva zprávu nadepsanou „Genocidní politika v ozbrojeném konfliktu v Chiapasu“, dokumentující masakry a neustálé ozbrojené nepřátelství ze strany armády, státní policie a polovojenských sil. CAPISE, v San Christobalu sídlící think-tank, studující militarizaci Chiapasu, zdokumentoval přítomnost 111 vojenských základen či táborů a přinejmenším tří různých polovojenských skupin ve státě.
EZLN zase zorganizovala 29 autonomních municipalit, z nichž všechny jsou ve stavu občanského odporu vůči federální vládě. Zapatistické komunity byly schopny zorganizovat se ke stavbě a provozu svých vlastních škol, klinik, dělnických sdružení a vládních těles, známých jako rady pro dobré vládnutí.
Los Angeles Times popisují zapatistickou Jinou kampaň jako bizarní provinční cirkus. Překrucování přitom začíná již titulkem, který označuje Marcose za „maskovaného marxistu“. EZLN není marxistická armáda, je to zapatistická armáda. Zapatisté používají některé analytické nástroje marxismu, ale často v nemarxistickém směru s tím, jak se zaměřují na jiné hrozby: rasismus, ekonomické, kulturní a jazykové vyloučení, vyvlastnění půdy a vody, kterým čelí komunity v Chiapasu i v celém Mexiku. Reportér označil Marcose za marxistu, aby jej diskreditoval v hlavním proudu, aby tím řekl, že jeho myšlenky jsou zastaralé a nerealistické. Ještě horší ale je, že Los Angeles Times popisují Jinou kampaň jako „řečnické turné“. Celý smysl Jiné kampaně je přitom naslouchat zkušenostem ze sociálních bojů domorodých lidí a pracujících, marginalizovaných a vyloučených.
Sociální změna navržená Jinou kampaní posouvá hranice naší politické imaginace. Lze tedy očekávat skepsi. Ale skepse spočívá na pochybách, které vycházejí ze znalosti věci a její reflexe. Los Angeles Times takovou znalost a reflexi zcela postrádají.
Na náměstí v Oaxace strávil subcomandante Marcos hodiny poslechem svědectví rodinných příslušníků a spolupracovníků indiánských aktivistů, kteří byli uvězněni kvůli obvinění, že patří ke guerille EPR nebo že se podíleli na únosech a vraždách. Jediným důkazem však bylo podepsané přiznání, získané s použitím mučení.
Jak odhalila organizace Human Rights Watch, přes 40 % vězňů v Mexiku nebylo nikdy obviněno ze žádného zločinu. Mezi nejdramatičtější okamžiky Jiné kampaně patřily chvíle, kdy Marcos vstoupil do věznic, aby promluvil s politickými vězni. Připomeňme si, že Marcos nosí neustále černou kuklu a vede ozbrojené guerillové hnutí, které před dvanácti lety vyhlásilo válku mexické vládě. EZLN sice organizuje Jinou kampaň striktně nenásilně, což ale neznamená, že by složila zbraně v Chiapasu. Dost možná poprvé v dějinách moderního státu vstoupil maskovaný vzbouřenec do státních vězení, aby mluvil s vězni svědomí. Nebyl po něm ani žádán průkaz totožnosti a nemusel projít detektorem kovů. Vězni svými tichými, odhodlanými hlasy říkají, že nespáchali zločiny, z nichž byli obviněni. Zatímco věznění představitelé skupin za práva indiánů vyprávěli svůj příběh, kamery hlavních televizních stanic byly vypnuté a čekaly na filmování Marcosova odchodu z vězení.
Po návštěvě vězení a vyslechnutí svědectví vězňů vystoupil Marcos na náměstí v Oaxace a vyzval k vytvoření místní koalice, která by iniciovala celostátní hnutí za osvobození politických vězňů.
V době, kdy Jiná kampaň dorazila do města Pueblo, vyšel v deníku La Jordana přepis tajně odposlechnutých telefonních rozhovorů mezi maquilovým magnátem Kamelem Nacifem, guvernéry Puebla a Chiapasu a několika byznysmeny. V rozhovorech velmi hrubým jazykem oslavovali zatčení a plánované znásilnění nezávislé novinářky Lydie Cachové. Ta proslula provozováním centra pro ženy – oběti násilí v Cancúnu i knihou o gangu zabývajícím se dětskou prostitucí a pornografií, která přispěla ke stíhání vůdce gangu v Arizoně. Nacif, zmíněný v knize jako přítel onoho vůdce, zařídil, že byla Cachová na dvacet hodin zatčena. Plánovanému znásilnění zabránila na poslední chvíli vězeňská dozorkyně. Přepisy rozhovorů byly výmluvným svědectvím koroze mexické politické třídy. Se zaměstnankyněmi maquil, provozovaných lidmi jako Nacif, jsme se setkali v údolí Tehuacan u Puebla. Ženy vyrábějící vše od džín po fotbalové míče nám vyprávěly příběhy plné obtěžování a vysílení, týrání a násilí – všeho, co podstupují za méně než dolar denně. „Nutí nás pracovat přes osm hodin. Nutí nás pracovat o víkendech. Heslo firmy zní: Nemáte žádné osobní životy, nemáte právo onemocnět, a jestli jste rodiče, tak byste měli zapomenout na své děti.“
Maquily vznikaly při hranici s USA od šedesátých let, ale jejich boom nastal roku 1994 s podepsáním dohody NAFTA.
Ve stejném dni, kdy jsme si přečetli přepisy rozhovorů o Lydií Cachovou, byl přímo na zapatistickém shromáždění Martin Barrios varován, že na jeho hlavu je vypsána odměna. Martin Barrios je básník a rocker, který vystoupil spolu s Marcosem. „Maquila se stala genocidní politikou proti domorodému obyvatelstvu,“ řekl mimo jiné. „A že nikdo neshazuje bomby? Tohle je ekonomická bomba.“
Jedním z hlavních témat Jiné kampaně je migrace. Ani jeden mítink se neodehrál bez svědectví lidí o ekonomických a politických tlacích, které je vedou k vykořenění. „Zbyli u nás jen staří a děti,“ řekla jedna účastnice. „Přitom tam se jim nedaří dobře. Jsou pouhou levnou pracovní silou a diskriminují je. Mexiko se stává pouhými jeslemi pro ty, kteří odejdou pracovat do USA.“
Smyslem kampaně bylo zpochybnit posvátnost voleb a zároveň mít efekt sněhové koule – dostat malé boje zdola do celostátního politického kontextu. To však bylo tiskem, politickými stranami a většinou intelektuálů ignorováno. Kampaň byla pokládána jen za příležitost prezentovat Marcosovo enormní ego. Nepřekvapí, že politické strany se snažily Jinou kampaň delegitimizovat. Představovala totiž delegitimizaci jich samotných.
Autor je pracovník nevládní organizace Global Exchange, zaměřující se na lidská práva v Mexiku.
Text je sestaven z úryvků autorových reportáží psaných v průběhu Jiné kampaně a s jeho svolením publikován.
Ze ZNet (http://www.zmag.org) přeložil Ondřej Slačálek.