Důvodů, proč by Václav Klaus už napříště neměl kandidovat na českého prezidenta, je řada. Rozhodně ale mezi ně nepatří jeho neúspěšné působení na poli ekonomiky, které skončilo pověstnými ozdravnými balíčky a nutností předčasně ukončit činnost celé jeho vlády. Je totiž zřejmé, že v roli prezidenta nemůže prakticky nic pokazit na slibně se rozvíjející ekonomice země. Mnohem závažnější jsou jeho chyby politické, a to jak ve vnitrostátním, tak v mezinárodním pohledu.
Dlouhé měsíce trvající povolební politická agónie byla z velké části právě jeho dílem. Měl na ni našlápnuto už svým nekonečným oddalováním jmenování první vlády. Na druhý pokus nejmenoval premiérem předsedu druhé nejsilnější strany, i když právě takové řešení dříve, když se to hodilo, sám požadoval. Celá fraška skončila teprve z dopuštění dvou hodně podivných přeběhlíků. To nelze zrovna považovat za potvrzení Klausových slov o tom, že on nikdy nebude jmenovat vládu založenou na přeběhlících. Už když to sliboval, musel přece vědět, že něco takového vůbec, ale vůbec nebude záležet na něm.
To všechno jsou ovšem jen drobnosti oproti škodám, které Václav Klaus působí naší zemi v evropském kontextu. Neměli bychom si namlouvat, že svými výroky, které zpochybňují na evropském projektu prakticky všechno, vnáší snad čerstvý vzduch do evropských polemik. Nikdo s ním totiž nepolemizuje, evropští státníci nemají v podstatě o čem. Jsou zvyklí na debaty s protějšky, kteří jsou schopni vnímat argumenty druhé strany. Václav Klaus nikdy ani náznakem neprozradil, že by něčeho takového schopen byl. Slyší jenom sebe a hlasy těch, které stvořil k obrazu svému, aby ho provázeli smutným údolím jeho opuštěnosti.
Kdyby stál někdo tak zarputile a nekompromisně sebestředný a samolibý v čele nějaké velmoci, šla by z toho hrůza. Když stojí v čele státu, který svým počtem obyvatel nedosahuje počtu obyvatel světových velkoměst, budí u svých sousedů něco úplně jiného než pocity hrůzy. Bylo by to úsměvné, pokud by se nejednalo o zemi, na které nám všem záleží a které bychom přáli úctu sousedů.
Je otázka, co je horší: zda budit strach, anebo pobavení. Tady se ovšem už dostáváme na pole ekologie, které je specialitou Václava Klause. Je autorem mnoha výroků, jež bodovaly na předních místech soutěže O zelenou perlu. Jde o soutěž, která byla takto přejmenována z původní soutěže o nejpitomější výrok v oblasti ekologie. K přejmenování došlo mimo jiné proto, aby se její pravidelný laureát každoročně neurážel.
Jen před několika dny v rozhovoru pro Hospodářské noviny Václav Klaus na otázku „Nevěříte, že si ničíme svoji planetu?“ reagoval slovy: „To může říkat snad jen pan Al Gore, normální člověk těžko. Žádné ničení planety nevidím, nikdy v životě jsem neviděl a nemyslím, že nějaký vážný a rozumný člověk by to mohl říci.“
Takto hovoří čelný politik naší země ve dnech, kdy francouzský prezident Jacques Chirac vyzývá ke společným akcím na zmírnění klimatických změn, ve dnech, kdy německá kancléřka Merkelová hovoří na stejné téma tónem ještě naléhavějším. Oba dva přední evropští státníci nepatří tedy, alespoň podle Václava Klause, k rozumným lidem a neměli bychom je brát vážně, protože snad ani nejsou normální, podobně jako bývalý kandidát na funkci amerického prezidenta. Jak si vysvětlit, že jediný normální politik je ten, o němž se po Evropě soudí, že nás vede do naprosté izolace? Abych byl upřímný, bojím se dne, kdy by právě tento člověk měl určovat, co je a co není zdravý rozum. Asi by to nebylo nijak zvlášť nebezpečné. Bylo by to však hodně ponižující.
Autor je sociolog.