Dnešní potíže sociálního státu jsou důsledkem souběhu řady okolností. Na jedné straně jde o proces stárnutí populace a zhoršování jejího zdravotního stavu. K tomu se připojuje narůstající křehkost rodiny, v jejímž důsledku přibývá sociálně slabých domácností, především matek samoživitelek. Pak zde máme pokles solidarity mezi jednotlivými sociálními kategoriemi společnosti, který sám o sobě má řadu příčin a nemůže být vysvětlován jen jakýmsi nárůstem individuálního sobectví. Závažnými proměnami prochází také trh práce, na němž nejprudčeji narůstají méně hodnotné pracovní příležitosti. Všechny tyto procesy se navíc sbíhají v situaci, kdy tlaky ekonomické globalizace výrazně zužují vládám formálně suverénních zemí prostor k manévrování.
Prohlubující se potíže sociálního státu bývají neprávem redukovány na otázku nedostatku peněz, plýtvavosti veřejného sektoru či rostoucího zadlužování země. Nejedná se primárně o otázku finanční, ale politickou.
Sociální stát totiž vznikl jako forma pojištění pro všechny ty, kdo nejsou dostatečně chráněni svým soukromým majetkem. Sociální práva, která stát svým občanům přiznal, se stala zvláštní formou majetku nemajetných.
Vyvlastnění občanů
Domnívám se, že nemají pravdu ti, kdo tvrdí, že sociální práva (včetně práva na práci a na garanci minimální mzdy za ni) omezují svobodu. Právě naopak, určitá míra sociálních práv je elementárním předpokladem pro realizaci osobní svobody. Bez sociálních práv se člověk nemajetný stává nevolníkem trhu, neboť nemá možnost odmítnout nabídky na trhu práce ani v případě, že všechny jsou pro něho nevýhodné. Tuším, že Anatole France je autorem ironického výroku, podle něhož v kapitalismu má chudák i milionář naprosto stejnou svobodu spávat pod mostem.
Dnešní snahy zredukovat až na kost sociální stát nejsou ničím jiným než snahou o vyvlastnění občanů od jejich sociálních práv. Tato forma vyvlastnění či spíše krádeže by neměla být vydávána za „modernizaci“.
Regresivní modernizace
Historický rozměr problému je spjat právě s proměnami takzvané modernizace. Je dobré si uvědomit, že za poslední půl století prošla Evropa hned dvěma vlnami modernizace. Ta první se odehrála během dvaceti až třiceti let po druhé světové válce. Modernizovat tehdy znamenalo budovat silný sociální stát, usilovat o společnost středních vrstev, které s tímto státem žijí v symbióze, podporovat vznik široce dostupného veřejného sektoru, regulovat trh podle sociálních potřeb, dát lidem zaměstnání, které bude garantovat růst příjmů a perspektivu do budoucna. Jedním slovem, modernizace znamenala další rozšiřování sociálních práv.
Dnes to vypadá, že cílem druhé vlny modernizace je rozbít vše to, co bylo ještě před nedávnem považováno za vyvrcholení modernizačního úsilí.
Modernizace dnes znamená výraznou redukci sociálního státu a veřejného sektoru, absolutní deregulaci trhu, tvorbu takových zaměstnání, která toho příliš negarantují. Modernizace v prvé řadě znamená odstraňování dříve přiznaných sociálních práv.
Je to absurdní situace. Vždy v minulosti sloužily sociální reformy ke zlepšení poměrů, a to zvláště těch chudších. Dnes proto sociologové stále častěji mluví o „regresivní modernizaci“, která lidem jejich postavení naopak zhoršuje. Regresivní modernizace probíhá ve dvou krocích. Tím prvým je snižování přiznaných sociálních nároků a práv. Tím druhým pak důsledný přenos financování zbytku práv na střední a nižší vrstvy.
Útok na nižší a střední vrstvy
Právě tento krok modernizace může mít závažné důsledky v rovině sociální. Přenos financování zbylých sociálních práv především na střední vrstvy s vysokou pravděpodobností postihne zvláště citelně takzvané zprostředkující profese. Jsou to například zaměstnanci veřejného sektoru (zdravotnictví, školství aj.), kteří nemají řídící pozice, vykonávají však zodpovědnou a kvalifikovanou práci.
V první vlně modernizace po druhé světové válce byli tito lidé horkými favority na vstup do plnohodnotných středních vrstev. Právě jejich vzestup se měl uskutečnit v symbióze se sociálním státem. Dnes s velkou pravděpodobností zrovna oni zažijí největší otřes. Jednoduše proto, že těm pod nimi není co vzít a ti nad nimi si nic vzít nenechají. Právě střední a nižší střední vrstvy budou proto připravovány o nárok na sociální služby, které vylepšovaly jejich životní standard a odlehčovaly jejich domácím rozpočtům. Zároveň se po nich bude požadovat, aby po vzoru úspěšných platili stále větší část vzdělání pro své potomky, rostoucí část zdravotní péče, velkou část svého penzijního zajištění. Nebudou se přitom moci spoléhat na to, že se jim výrazněji sníží daňová zátěž, protože na rozdíl od bohatých nemohou vyhrožovat, že odejdou tam, kde daně platit nebudou.
Pokles solidarity
Nalézt řešení této situace nebude nijak jednoduché. Hodně se hovoří o tom, že takové řešení lze nalézt jen na půdorysu sjednocené Evropy. Nic proti tomu. Nejprve bychom však museli zjistit, jak posilovat celoevropskou solidaritu, jestliže jsme naopak svědky toho, že v rámci jednotlivých národních států solidarita neustále klesá. Klesá mezi jednotlivými vrstvami obyvatelstva, ale také mezi generacemi, mezi zdravými a nemocnými, mezi těmi, kdo mají práci, a těmi, kdo ji nemají apod. Pokud se nepodaří vyřešit tyto problémy v rámci jednotlivých zemí, zůstává záhadou, jak by mohly být řešeny v rámci celoevropském.
Dnes to vypadá, že sociální stát na Západě byl jen záležitostí na jedno použití, neboť posloužil jen jedné generaci. Vydělali na něm ti, kdo se stihli narodit ve druhé polovině třicátých a ve čtyřicátých letech 20. století. V zemích, které označujeme jako vyspělé, se dostalo právě této generaci jako vůbec první v mládí podpory při zakládání rodiny, dětských přídavků a placené mateřské dovolené. Tato generace získala od poloviny padesátých let v nebývalé míře vysokoškolské vzdělání, což jí umožnilo obsadit lukrativní řídící pozice. Otevřel se pro ni prostor ve veřejném sektoru velkoryse budovaného sociálního státu a v plné síle prožila i „zlatou dekádu” mezi léty 1965 a 1975, kdy veřejný i soukromý sektor vzkvétal. Zároveň se jedná o poslední generaci, která se může těšit ze slušného a s jistotou zajištěného důchodu.
Dnešní mladí nic z těchto výhod mít nebudou. Měli by se hodně učit v situaci, kdy vysokoškolský diplom toho zajišťuje stále méně. Stěží budou hledat uplatnění v zeštíhlovaném veřejném sektoru redukovaného sociálního státu. Ani soukromý sektor je nebude moci, kvůli zachování své konkurenceschopnosti, nijak rozmazlovat. Modernizátoři je naopak vybídnou, aby si zavčas začali spořit na aspoň trochu důstojné stáří. Protože si budou muset zároveň odkládat na financování studií svých dětí, na připlácení za lékařskou péči a na kratší či delší období nezaměstnanosti, nebude to spoření nijak jednoduché.
Pokud by se ukázalo, že sociální stát byl skutečně jen věcí na jedno použití, mohla by se velice brzy vynořit jiná otázka – nakolik trvanlivou záležitostí je vlastně demokracie?
Autor je sociolog.