Park je skvělý prostor pro galerii. Hlavně v létě se v něm dobře baví a dobře čte. Galerii či spíše prostor pro současné umění „36” otevřela v tomto roce Lenka Vítková, redaktorka časopisu Umělec, v Olomouci. „Třicetšestka” má ambice přinést do bývalého moravského centra aktuální umění a projekty, které reagují na situaci této vizuální zdrobněliny kunsthale. Ta má charakter jak výstavní vitríny, tak oranžerie, neboť jednou celou prosklenou stěnou je součástí vegetace Smetanových sadů a architektury Flóry Olomouc. Obyčejný výstavní stánek ve funkcionalistickém převleku neobyčejných výstavních kvalit. Nejpodstatnější je, že si ho Lenka Vítková vůbec všimla, protože tam takhle stojí už možná dobrých třicet let.
Po duelových výstavách Vladimíra Havlíka a Davida Jedličky (Olomouc), Jana Nálevky a Pavla Ryšky (Praha), Martina Horáka a Michala Kalhouse (Olomouc) a skupiny Record (Ostrava) věnovala kurátorka letní termín sólové performanci Luďka Rathouského (1975), dlouhodobého aktivního člena skupiny Rafani.
Přemýšlím, mám-li hovořit spíše o malbě, či performanci, neboť výstava Vernisáž (1. 7. – 5. 8. 2006) má neobvyklou a převrácenou strukturu. Přímočarý titul výstavy má i přímočaré řešení. Jak všichni tuší, jedná se o malbu vernisáže. Spojitost s plenérem, kterou naznačil Luděk Rathouský, vyvstane v momentě, kdy si prosklenou stěnu stánku zaměníme za zrcadlo. Malba probíhající na plátně nataženém přes celou zadní pohledovou stěnu je odrazem světa vně stavby v době vernisáže, autorsky svérázným. Jedná se tedy o převrácený plenér. Ne umělec, ale divák je vykázán do krajiny, ze které pozoruje vznik obrazu, nové reality, v prostoru galerie. Reality, jíž sám je aktivním objektem. Jakási primitivní forma virtuální hry se štětcem a spreji na straně jedné a pivem na straně druhé. Umělec představuje na vernisáži dílo, které ještě nevzniklo. Není to ani performance, neboť ve výsledku jde skutečně o obraz, a ne o akt samotný; ani malba, neboť bez kontextu neobstojí, ani akční malba, neboť fyzický prožitek procesu není natolik dominantní. Je to Rathouského hybridní přístup k vlastním stěžejním projevům – malbě a kresbě. Umělec již delší dobu zkoumá možné přesahy těchto médií a svými pokusy tak přispívá k problematice možností a funkce dnešního obrazu a prověřuje jeho dokumentární schopnosti.
Malbu a performanci autor propojil již na výstavě Důvod v Galerii ETC v loňském roce. Na velkých plátnech malířsky (v nejlepším slova smyslu) zaznamenal akce Rafanů a dalších uměleckých přátel. Performance jako důvod k malbě se tak ukázala být prvoplánově vtipným a zároveň přínosným konceptem. Výstava podtrhla fakt, že běžné prostředky záznamu akcí (fotografie, video, film či slovo) mají své limity i přednosti vyjádření právě tak jako tradiční malba.
Na rozdíl od Důvodu zachytil Rathouský ve Vernisáži vlastní performanci, i když opět bez sebe samého. Prchavý akt vernisáže (významný pro alternativní „in“ galerie, na vernisážích návštěvnicky závislé) zhmotnil do permanentní atmosféry uměleckého díla, jako důkaz o jedné z nich, ve stánku „36“. A kdo zná osvětové aktivity Rafanů, ví, jak je tento dokumentární moment pro Luďka Rathouského podstatný.