Román o tom, jak se dělá román

Ačkoli Vladimir Nabokov vyzkoušel snad všechny myslitelné žánry, za trvalý čtenářský ohlas a bezpečné postavení mezi předními spisovateli 20. století přece jen vděčí hlavně svému zásadnímu, bezmála dvacet románů a více než šedesát povídek zahrnujícímu vkladu do moderní světové prózy. Značnou část jeho knih máme dnes k dispozici i v češtině, drobné prózy od předloňska vlastně všechny. U románů nejeden vážný dluh sice ještě přetrvává, ale také tady se situace poměrně rychle zlepšuje.

Cesta k umělecké seberealizaci

Patrně nejvýmluvněji to dokládá nedávné české vydání románu Dar (Dar, 1938). Jeho originál vznikl v letech 1933 až 1938 jako poslední a zřejmě nejvýznamnější z Nabokovových děl napsaných rusky a publikovaných pod pseudonymem Vladimir Sirin. Odehrává se v Berlíně druhé poloviny dvacátých let minulého století, především v poněkud bizarním prostředí tamní tehdy téměř dvě stě tisíc duší čítající ruské emigrantské enklávy. K ní patří i hlavní aktér románu – „chudý mladý Rus vyprodávající přebytky panského vychování a ve volném čase píšící verše“ Fjodor Konstantinovič Godunov-Čerdyacev. Bez ohledu ne svůj nevalný sociální status se vyznačuje nadosobně intencionálními postoji, bytostnou potřebou životního kladu a spontánní otevřeností každé kráse. Svou laskavě lačnou zvídavostí, schopností rozklenout nad suchopárem banální reality mnohobarevnou duhu osvobodivé fikce dokonce vážně zpochybňuje paušální obviňování Nabokova z estétského chladu, do sebe zakukleného artismu, nelásky k člověku a k pravdě.

Však také polský znalec Nabokova Leszek Engelking charakterizuje Dar jako „knihu o šťastném člověku“. A v románu se vskutku líčí nelehká, nicméně nakonec úspěšná cesta Fjodora Konstantinoviče k osobní a zejména umělecké seberealizaci. Nabokovova zkušená ruka rozdělila obraz této cesty do pěti přibližně stejně dlouhých kapitol. Čtyři z nich ve víceméně chronologickém pořadí zachycují a s příznačně nabokovovskou ironií komentují jak Teodorovy existenční nejistoty a spíše rozpačité než srdečné kontakty s emigrantským společenstvím, tak jeho okouzlené toulky po berlínském okolí, vřele opětovanou lásku k přítelkyni Zině a hlavně chvíle zasvěcené tvorbě. V nich se zrodily nejen Fjodorovy kultivované lyrické básně osobně intimního i obecněji úvahového ladění, ale jejich plodem jsou také dvě delší prózy tíhnoucí k životopisně dokumentárnímu žánru.

První z nich – velkoryse založený pokus o oslavný portrét vlastního otce – Fjodor po delším vnitřním boji vzdal ve stadiu slibně rozepsaných náčrtů a svědomitě shromážděných podkladů. Druhou prózu – rozsáhlou biografii N. G. Černyševského – nejenže dovedl do konce, ale pojal ji jako samostatnou knihu v knize a zabral pro ni celou čtvrtou kapitolu. Autora románu Co dělat v ní podrobil neúprosně drsné kritice jako krajně amúzického doktrináře a podivína, což vzbudilo mezi tehdejší emigrantskou veřejností tak silnou nevoli, že i Nabokovovi nakloněný pařížský žurnál Sovremennyje zapiski, když Dar v letech 1937 až 1938 uveřejňoval na pokračování, čtvrtou kapitolu vynechal.

Mezi skutečností a snem

Polemika s Černyševským a jeho mytizací není ani zdaleka jediné literární téma, s nímž se v Daru setkáváme. Obzvlášť velké pozornosti se v něm těší Puškin jako příklad nad vřavu světa povzneseného a hlubokou stopu v dalším domácím literárním vývoji zanechavšího umělce. Občas dochází – a to ne vždy v kladných konotacích – také na jiné autory, výjimečně se probírají i speciálnější otázky – např. vzájemná přitažlivost určitých tematických okruhů a určitých prozodických systémů. Zejména v souvislosti s vlastním Fjodorovým psaním jsme podrobně zasvěcováni do tajů spisovatelského řemesla, máme možnost zblízka sledovat vznik literárního díla od iniciačního okamžiku přes hledání nejvhodnějších postupů až po konečnou práci na textu. Takže: již jednou citovaný Leszek Engelking měl zřejmě pravdu, když ve své monografii tvrdil, že Dar je „román o tom, jak se dělá román“.

Ostatně i na samotném Daru nejvíce hodné pozoru je to, jak je udělán. Odvíjí se v několika narativních a časových navzájem se různě protínajících rovinách. Nejčastějším vypravěčem je samozřejmě Fjodor, občas ale svůj hlas propůjčuje také jiným románovým postavám. Přitom se tu běžně – a to zhusta bez zjevných příčin a uvnitř téhož odstavce – přechází z první gramatické osoby do osoby třetí s tím, že někdy si slovo nadále podržuje Fjodor, někdy se ho ujímá obligátní neutrálně referující autor. Hlavním časem Daru je přítomnost; jenomže zas nikoli jakákoli, ale taková, která je schopna do sebe vstřebávat budoucnost i minulost.

Ustavičná oscilace mezi skutečností v obvyklém slova smyslu a skutečností snu, výmyslu, uměleckého výtvoru je pro Dar velice příznačná. Díky ní se v něm hojně vyskytují vícevrstevné texty, u nichž zpravidla až dodatečně zjistíme, že nejsou tím, zač se vydávaly – například že k oběma klíčovým rozhovorům mezi Fjodorem a jeho básnickým antipodem Končejevem došlo pouze ve Fjodorově fantazii a nikoli ve skutečnosti. Z týchž důvodů tu běžně máme co činit s náhodami, jež de facto fungují jako pevná součást přesně promyšleného autorského záměru, narážíme na absurdity, jež v širším románovém kontextu nabývají logického smyslu, potýkáme se s omyly, jež z dlouhodobého hlediska předznamenávají pravdu. Nabokov zde vůbec rozehrává vysoce rafinovanou hru, během níž dává čtenářům zažít nejedno překvapení, zavádí je na klamné, avšak lákavé stopy, mate je i okouzluje přívalem nejrozmanitějších narážek, přímých i nepřímých citací, odkazů a průhledných i dokonale zašifrovaných náznaků.

Dar estetického blaha

Snad nejsilnější stránkou Daru je suverenita Nabokovovy práce se slovem a bohatá obraznost jeho projevu. Nejenže tu nikde nenajdeme otřepaný výraz nebo levné klišé. Nabokovovi je zcela cizí i jakákoli povšechnost, velice naopak dbá o to, aby se vyjadřoval co nejvěcněji a přitom s nadhledem a názorně, způsobem, jenž prokazuje jeho vynikající pozorovatelskou schopnost a mimořádný, až entomologicky přesný smysl pro detail. Zároveň si je dobře vědom potenciální nejednoznačnosti většiny slov a evidentní existence druhých a třetích plánů všeho bytí, takže jeho jazyk je otevřen sémantické pluralitě a v jeho přirovnáních a metaforách reálie různého řá­du znamenitě spolupracují.

Záviděníhodná rovnováha mezi talentem a erudicí se odráží také v tom, jak přiléhavé přívlastky Nabokov ve svých charakteristikách volí, jak elegantně zvládá konstrukce svých enormně rozvitých a mnoha vložkami a odbočkami protkaných souvětí. Koneckonců i v tom, jak dovede využívat parodických poloh, případně těžit z kontrastů mezi parodií a tzv. vážnou poezií. Nemluvě o vysoké úrovni jeho podmanivých líčení přírody, či o jejich opaku: do kruté grotesky vyhrocených záběrech velkoměstského neladu a šosácké malodušnosti.

Nic než chválu si zaslouží rovněž překlad Daru. Korunní překladatel Nabokova do češtiny Pavel Dominik učinil dobře, když – ač především anglista – svůj překlad opřel o původní ruskou podobu knihy (při trvají­cím přihlížení k pozdější anglické verzi). Stálo ho to, jak sám přiznává, rok a několik měsíců tuhé, zároveň však radostně tvůrčí práce a výsledkem je text vzhledem k originálu nejen zcela adekvátní, ale vskutku kongeniální. Nejenže nabízí češtinu, nad níž zakoušíme onen žádoucí pocit estetického blaha, v němž Nabokov spatřuje nejvlastnější smysl umění. Svými kvalitami nás takřka vyzývá, abychom ho soustavně porovnávali s předlohou, zkoumali, jak vynalézavě si dokázal poradit s Nabokovovým brilantním stylem, brali si jej za vzor v tom, že k originálu přistupuje s maximálním respektem, ale nekopíruje ho, zmocňuje se ho po svém, v souladu se zákonitostmi a potřebami češtiny. A připočteme-li k tomu výtečný, zasvěceně obeznámený a s citem pro specifičnost Nabokovovy osobnosti a tvorby napsaný doslov Kamily Chlupáčové, chápeme, proč se český Dar v čtenářské anketě Kniha roku 2007 umístil na druhém místě. I když knih u nás nyní vychází dost, takových jako Dar jen málo.

Autor je rusista.