Londýn

Nešlo jenom o to neztratit se mezi dalšími osmi miliony lidí, prostorová orientace nakonec netrvala ani měsíc, chtěli jsme se alespoň trochu pokusit proniknout pod povrch. Zažité představy pochopitelně berou za své. Příliv levné pracovní síly z bývalých kolonií po druhé světové válce změnil nenávratně náladu města, spolu s útlumem průmyslové výroby v jeho hranicích zmizely i pověstné londýnské mlhy, bobíci mají nižší a o dost méně legrační helmy a po Temži se prohánějí výhradně turistické parníčky a lodě s odpadky. V chudinském Eeast Endu se prodávají domy za miliony liber a největší vnitrozemský přístav světa se mění na luxusní rezidenční a obchodní čtvrti. The Tower of London nestojí na kopci, ale v patnáctimetrovém ďolíku a nikdo pod čtyřicet nepije tradiční větráky bez pěny – „british ales“. Londýn už dokonce není ani nejdražší velkoměsto světa, až to člověku při stodvacetikorunovém lístku do metra přijde škoda. Nemluvě o tom, že ani po zevrubném pátrání se nám nepodařilo objevit Ministerstvo švihlé chůze a nikdy jsme nikoho neviděli v buřince a se špacírkou. Snad by se dalo říct, že se výstavní hlavní město bývalé koloniální velmoci dokázalo úspěšně přiblížit modernímu správnímu centru standardní demokratické země. Bachraté taxíky a červené telefonní budky Londýňané brání zuby nehty před zánikem, ale vy­drží-li na radnici Ken Livingston, mají namále stejně jako doubledeckery, které budou podle plánu do několika let nahrazeny designovými kloubovými ikarusy. Mýtus o roztomile starosvětských tradicích se při životě snaží gentlemansky udržet rozdělené kohoutky na teplou a studenou vodu, královnina garda, která se dnes a denně – pokud neprší – sveřepě střídá před Buckinghamským palácem, nebo stejně sveřepá jízda v protisměru. Otázka je, jak dlouho ještě.

Už dnes nabízejí sítě obchodů Vše za libru praktické scelovače kohoutků za tři libry – nastává plíživá revoluce zdola, z koupelen a kuchyní přistěhovalců zpoza Kanálu. Kontinentální delikatesy nenápadně vytlačují jedinečnost tradičního britského kulinářského umění. Nejen že je jenom málokdo ochoten čekat rok, než bude vánoční nákyp řádně uleželý (doba je rychlá všude), ale hlavně – ona je čerstvě pečená pita s šašlikem, salátem a chilli omáčkou přece jenom racionálnější volba než jehněčí koláč s bramborovou kaší a hnědou omáčkou. Pravda, hnědá omáčka dokázala jako jediný zástupce ostrovní kuchyně zaujmout místo v couvertech restaurací od bangladéšské až po mexickou, neřeknete si o ni však v mnoha případech anglicky a psána bývá málokdy latinkou. I v Londýně zůstávají čtvrti, kde jsou názvy ulic psány výhradně anglicky, ale se vzdáleností od centra jich ubývá. Další tradiční předpoklad, že do Londýna je nejlépe vyrazit se znalostí angličtiny, bere za své. Středoevropan si bohatě vystačí s polštinou. Sklep je polsky obchod – pro začátek. A polských sklepů je v Londýně spousta. Nalepená na přední sklo druhého patra doubledeckeru jezdí už jen rozjívená různobarevná mládež nebo zbloudilí turisté. Ani jeden z nás se za těch pár měsíců nedokázal toho pohledu nabažit.