Fe-mail

Hluk jako adekvátní hudbu pro dynamické dvacáté století hlásali futuristé, především Luigi Russolo, autor manifestu Umění hluku a stavitel „hudebních nástrojů“ intunarumori. Od konec čtyřicátých let se o „rozbití harmonie“ a pozvednutí ruchů na úroveň rovnocenného elementu hudební tvorby postarali autoři konkrétní a elektroakustické hudby. Na neakademické půdě se o něco později experimenty s „hlukovým“ využitím nástrojů zabýval malíř Jean Dubuffet a skupina The Nihilist Spasm Band – v obou případech šlo, zjednodušeně řečeno, o hravé provokace.

Dějiny hluku

Hudební žánr noise je dítětem punkové revoluce a jí těsně předcházejícího zjevení indus­triálu. Ve svém zlatém období se dělil na dvě kategorie. Kytarový noise, vzešlý z hardcoru, operoval v klasickém rockovém obsazení především s možnostmi kytarových vazeb. Nejslavnějším zástupcem tohoto pojetí jsou američtí Sonic Youth, v českých zemích lze tento přístup znát třeba od Michael’s Uncle.

Noise, vzešlý z kořenů industriálu, se začal do popředí drát s rozmachem elektronických nástrojů, vytlačujících původní kovový arzenál, a pracoval zejména s cáry zkreslených zvuků a manipulovaného hlasu. Většinou se jedná o improvizovanou hudbu, i když vysoce cenění českoslovenští Einleitungszeit obohatili noise scénu opravdu atmosférickou proaranžovaností skladeb. Nejvýraznější jména scény elektronického noise najdeme v Japonsku, jedná se o projekty Hijokaidan, Masonna či Merzbow. Posledně jmenovaný poukazuje na subjektivní vnímání hranic hluku, když říká, že pokud je hluk něčím, co našim uším nezní příjemně, pak v jeho případě se jedná o pop music.

Kytarový i elektronický noise osmdesátých let beze zbytku akcentoval existenciální témata civilizačního zmaru, psychické deprivace a sexuální perverze a opíral se o pocit exkluzivity v rámci extrémního zacházení se zvukem. Laptopová generace přelomu tisíciletí ve svých Macintoshích ovšem disponovala stejnými zvukovými prostředky, i když přetavenými do formy sinusových frekvencí, click & cuts a glitchů, a neváhala pro svou tvorbu sáhnout po označení noise. Už ne trouby bořící brány Jericha, ale zkrátka anglické slovo hluk – zvukový prostředek vyjadřující civilismus nálad tvůrců, tzv. urban electronics. Nad noisem se rozednilo.

Ropuchy nálad

Norská dívčí dvojice Fe-Mail (Maja Ratkje – hlas, elektronika, Hild Tafjord – lesní roh, elektronika) je polovinou improvizační čtyřky Spunk a její hudební východiska, jen v mnohem elektroničtější a v hravě provokativnější formě, používá i pro projekt, který označuje za noiseový. Dvojalbum Blixter Toad je třetím vydaným titulem „skupiny“ a už obalem naznačuje, že k fenoménu hluku přikročí z lehčí stránky – protagonistky změněné pomocí roláků a brýlí v ropuchy se spokojeně vyskytují v popředí vegetace, motýlků a ze země rostoucích instrumentů. Počítačové stopy a zkreslený hlas Maji Ratkje plně zapadají do kategorie urban electronics, všudy­přítomným prvkem je humor. Mezi erupcemi hluku prosvitne kratičký motivek harmoniky, basové frekvence doplní bučení lesního rohu, Majin pěvecký projev se od škrundání přenese elegantním harmonizovaným obloukem až ke žvatlání dítěte, které si myslí, že je samo. Rozbíjení nálad častými změnami není zcela svévolné a ukazuje skladatelskou erudici obou autorek. Posluchač může na dvou rozmáchlých skladbách Samba Furore a Rockabilly hledat trosky zmíněných žánrů. Nejlépe ale vyznívá dvojice lehce melancholických písní After The Rain a Ballad – ve druhé z nich se místo obvyklého kočkování horny, hlasu a glitchů dostaví krásná čtvrthodinová symbióza.

Autor je zástupce šéfrédaktora časopisu HIS Voice.