Gugging a další ateliéry

Rakouské kulturní fórum v Praze přibližuje díla pacientů z nejznámějšího ústavu choro­myslných v Guggingu u Vídně, ale i z mnoha dalších regionálních léčeben, například z ARTeliéru Lebenshilfe v Lustenau (země Vorarlberg), z Umělecko-řemeslné dílny De la Tour (Korutany), z Kunstgruppe Retz (Dolní Ra­kous­ko), Institutu Hartheim (Horní Rakousko) ad. Z této informace vyplývá, že v Rakousku již delší dobu existuje síť odborných pracovišť, která svůj zájem cílí k systematickému podchycení a zpracování klinicky sledovaných artbrutových výstupů.

Protože v Galerii hlavního města Prahy paralelně probíhá velká přehlídka z kolekce soukromého francouzského sběratele Art brut – Sbírka abcd s menší odnoží ve Francouzském institutu, nelze se vyhnout srovnání. Rakušané dali přednost – vzhledem k prostorovým možnostem, které kulturní fórum nabízí – instalačně čisté prezentaci, čítající pouhých 37 kreseb a maleb. Žádný prostorový objekt ani jiný artefakt není přítomen. Díla byla sekundárním výběrem z velké putovní výstavy, kterou chce kurátorka Angelica Bäumerová osvětově působit právě za hranicemi své země. Co se týká samotných výstupů, je Sbírka abcd diferencovanější a pestřejší, což je dáno rozsahem i širším záběrem sběratele, jdoucího za oblast arteterapeutického vedení a léčby a zahrnujícího do svého zájmu i práce autorů mediumních, spiritistů ad.

Terapeutický kontext

Instalace výstavy je vložena do kompozičních skrumáží. Jednotlivé kresby jsou mozaikově uspořádány po pěti až šesti kusech. Je to osvědčený princip, jak zvýšit atraktivitu prací, neboť spolu navazují asociace a vytvářejí společně jakési komiksové útvary. Místy se ovšem nelze ubránit dojmu, že jde o příliš odbornou, exaktní, rozuměj lékařskou prezentaci. Divák se ocitá před „nástěnkou“ nejlepších klientů (analogie ať si čtenář doplní sám). Chybějí už jen legendy s popisem onemocnění pacienta a analýzou jeho chování. Věcem je ponecháno málo místa pro osobní vizuální výpověď. Jsou to zbytečná omezení, z kterých je cítit silný vliv lékařské institucio­nální praxe s její praktickou, distanční a racio­nální mentalitou. Na druhé straně, proč ne. Je to možnost, jak uchopit část art brut (klinickou) v jeho přirozeném kontextu.

Pokud bychom měli charakterizovat vystavené práce z dílčího uměnovědného hlediska, pak tu jsou tři akcentované výrazové roviny – dekorativní, expresivní a insitní. Dekorativní kresby se koncentrují na formu a detail. Typické jsou pro ně preciznost a zdlouhavost provedení (Christoph Eder). Obsedantní kupení detailů, z kterých je „vyšíván“ celek (Laila). Expresivní výraz je přirozeně napojen na automatismus. Výsledkem jsou gestické záznamy plné pudovosti – afektu, hysterie či agrese (Rita Frichová). Jde o emoce provázané s formou, zpravidla vložené do zobrazení jedné „ikony“, což ale nemusí být pravidlem (Christian Pichler). Častá je podivná, racionálně těžko interpretovatelná osobní mytologie tvůrců, většinou paranoiků a schizofreniků. Napří­klad Arnold Schmid rozlišuje své postavy po­dle toho, co jim umístí na hlavu. Jsou to zpravidla buď rohy nebo kříže. Práce insitní povahy většinou vyprávějí nějaký osobní příběh pacienta. Bývají tu textové doplňky ke kresbě, autorské značky, jak sdělení číst, návody, šifry, piktogramy apod. (Johann Korec). Charakteristické je zapojování konkrétních atributů do kontextu kresby. Jde o díla s jednoznačně nejbezprostřednější vazbou na realitu, i když zjevně posunutou. Východisko bývá v reálné situaci, zbytek je diagnóza.

Výstava přes svou střídmost a sterilní až „hygienickou“ instalaci (proč tu pro názornost nevisí na stěně ještě bílé pláště?), přináší důležité aktuální informace o rakouské produkci uměleckých outsiderů, zoufalců a bláznů. A není to poprvé. Před pár lety o výstavě autorů z Domu umění v Guggingu psala Alena Nádvorníková, jedna z předních odbornic na téma art brut v ČR.