Od prvních cvičení na škole vznikal můj soubor o lidech z okolí Šléglova. Skoro každý víkend jsem zvětšovala fotografie a nosila jim je. Strávila jsem množství času povídáním a vyzvídáním, odkud kdo přišel, jaké měl mládí a jak se sem z toho Slovenska nebo Rumunska vlastně dostal. Před sudetskými Němci jsem měla velký respekt, možná proto, že dodnes mezi sebou mluví německy a jsou z nich cítit kořeny. Vztah ke krajině. Jesenický soubor není odrazem reality, je zpětným hledáním obrazu mého dětství. Dost z toho, co jsem nafotila, už neexistuje.
Narodila jsem se počátkem osmdesátých let a dětství jsem prožila jako nejmladší ze čtyř sourozenců ve vesnici jménem Šléglov. V té době čítala, podobně jako dnes, kolem dvaceti obyvatel. Naše máma tehdy pracovala jako agronomka na státním statku a otec, umělecký kovář, pracoval doma. Když nekoval, zabýval se spravováním motorek. Můj čas byl naplněn buď potulkami krajinou nebo nějakou domácí prací. Většina rodinných výletů pak směřovala na motocyklové závody, kde jsme se poflakovali mezi motorkami nebo u naší Avie. To hlavně ve chvíli, kdy oba rodiče vyjeli na trať (tehdy ještě jezdila i naše maminka).
Bylo to podivné období. Vesnici, ve které ještě před několika desítkami let žilo na tři sta obyvatel, opět ovládla příroda. V jejím nitru zdomácněla dvoumetrová lebeda, ze které vyčnívaly staré ovocné stromy. Zakrývala polorozpadlá stavení, o jejichž osudu rozhodovala pevnost střech. Sem tam stály osamocené kamenné stěny a sklepení.
Dohromady bylo v celé vesnici asi šest dětí (o prázdninách samozřejmě víc). Protože mě rodiče jako poslední dítě nejvíce rozmazlovali, sourozenci mi to zase druhou stranou vraceli. Občas jsem si musela vystačit sama. Největším svátkem pro mě byla role pacienta ve hře na sestřičky a doktory, nebo když mě přibrali na expedici na všechny ty obrovské lípy a javory. Tehdy mne zarážely rezavé železné tyče, zatlučené do kmenů jako schůdky. Nechápala jsem, kdo a proč je tam zabil. Celý horní konec vesnice jsme měli najednou jako na dlani. Bydleli jsme v něm jen my, babka Bejdáková, Juřičkovi a v posledním domě, jediné dřevěnici, ještě stará Stöhrová. Kolem domu měla kouzelnou zahrádku se stromy stejně starými jako ona sama a uvnitř to dýchalo devatenáctým stoletím. Chodili jsme jí pro vodu do studánky a ti nejstarší s ní hráli karty. Za odměnu od ní dostali zvětralé bonbóny. Skutečným zážitkem byl příjezd pojízdné prodejny o víkendu, kdy se kolem ní slezli všichni lidé z vesnice. Jindy se vlastně moc nenavštěvovali.
Největším dobrodružstvím však bylo překonávání krajiny a pronikání dále od domu na vzdálenosti, které mi dnes připadají směšné. Vyplašenější jsem byla o to víc, když jsem narazila na nafouknutou chcíplou krávu nebo klubko zmijí. Nezapomenutelným zážitkem pro mne byla pátrací akce po paní Kučerové z Branné. Tehdy zmizela v bunkrech kdesi nad Šléglovem. Přidala jsem se k rojnici, která s voláním procházela loukami až do nedaleké osady Kronfelzov. Odtud se neúspěšná výprava vracela jinou cestou domů. Otočila jsem se, že se vrátím sama. Naskytl se mi však pohled na tři úplně stejná, po sobě jdoucí zrekultivovaná pole a lesíky. Strašně jsem se lekla, protože jsem se najednou sama ztratila.
To, že se tu někdo ztratí, oběsí, pod vlivem alkoholu umrzne nebo k tomu nemá daleko, není dodnes nic zvláštního.
K fotografii jsem se dostala díky jednomu dětskému přání, které mi tatínek splnil v jesenické drogerii. Byla to ruská Smena 8M, se kterou jsem nafotila své první dva filmy. Vyvolal mi je náš známý sochař Bohouš, který u nás v té době pobýval. Na základě snímků z těch dvou vyvolaných filmů a talentových zkoušek mě přijali na brněnskou šuřku (škola uměleckých řemesel). U pohovoru jsem jim tehdy tvrdila, že lidi fotografovat nikdy nebudu – dodnes se jich v podstatě bojím. K přijímačkám mě tehdy přihlásila starší sestra Kateřina, která mi večer před odevzdáním proškrtala přihlášku. Nestala jsem se účetní.
Marie Zachovalová (1981) pochází z Jesenicka, studovala na ŠUŘ Brno (1999), absolvovala FAMU v ateliéru prof. Pavla Diase (2005). Pravidelně se účastní závodů historických motocyklů, které dnes i fotografuje. Zajímá ji také krajinářská fotografie. Výstavy: 1997–2002 – účast na školních a skupinových výstavách v Praze, Brně, Litoměřicích, Brann, Rouen (Francie); 2003 – Světlo mého života, výstava fotografií dětí Oddělení dětské onkologie ve Fakultní nemocnici v Motole v Praze, Novoměstská radnice, Praha; 2004–2005 – Dopuštění, Sudety v proměnách času, okresní muzea v Teplicích, Šumperku, kino Retro v Zábřehu na Moravě; 2005 – Krajina na kraji, výstava katedry fotografie FAMU, Betlémská kaple, Praha; červenec 2006 – soubor Paříž, Galerie Exit, Praha.