Knižní dramata

Že nevznikají původní české hry, může tvrdit už jenom člověk, který se o současné drama ve skutečnosti vůbec nezajímá. Svou pozornost začínají k psaní pro divadlo obracet i „renomovaní“ autoři jiných forem a žánrů, kteří tak na tento druh umění strhávají jistě žádoucí pozornost. Skeptikové se zapomínají porozhlížet mezi filmovými tvůrci a prozaiky – a právě z nich se, zcela organicky, rekrutuje další generace dramatiků. V jednotlivých případech pochopitelně s odlišnými výsledky.

Hry (či hru) píšou (či psali) namátkou Jiří Kratochvil, Michal Viewegh, Kateřina Rudčenková, Jáchym Topol – a nově máme v tištěné podobě k dispozici též dramatickou prvotinu Jaroslava Rudiše a Petra Pýchy Léto v Laponsku (Labyrint 2006) a druhou hru filmového scenáristy a režiséra Petra Zelenky Teremin (SaD 2006).

Zelenka zaujal už Příběhy obyčejného šílenství, jejichž divadelní úspěch (a jistě i autorova záliba v látce) vyústil v jejich filmovou podobu. Příběhy jsou navíc našim exportním zbožím, byly přeloženy do několika jazyků a hrány na evropských scénách. Zelenka je mistr svého řemesla v nejlepším slova smyslu, zvládá jak zápletku, tak lehce plynoucí dialogy, což jsou opěrné pilíře dobré hry, na něž čeští dramatici, nemající často „odborné vzdělání“, neb takové u nás de facto neexistuje, přicházejí obvykle až za pochodu nebo při konzultacích s dramaturgy. Příběhy obyčejného šílenství vybočily právě kontradikcí, která se skrývá už v názvu hry. Přesto se člověk nemůže ubránit dojmu, že jejich autor má především vidění filmové a televizní. Kvůli němu se „dramatička“ zatím nestala ani z další filmařky a zdatné scenáristky Alice Nellis, jejíž narativní a ryze konverzační Záplavy by hned mohly sloužit jako východisko bakalářské povídky, nikoli však jakkoli inovativnímu jevištnímu tvaru.

Základní problém, s nímž se autoři potýkají, totiž spočívá v úhelném kameni dramatu: potřebě otevřenosti, jež vybízí k interpretaci a specifickému jevištnímu uchopení, a jiných vyjadřovacích prostředcích, než s jakými pracuje film anebo třeba próza.

Prozaiky v sobě nezapřou J. Rudiš a P. Pýcha; jejich potřeba dovyprávět hru je dokonce tak silná, že za text připojí fiktivní rozhovory s postavami a doplnění jejich současných osudů. Je to radost z tvorby a láska k hrdinům, nebo strach, že jsem neřekl dost? Ať tak či tak, převedeno je jeviště, tvůrci se budou muset, rozhodnou-li se naplnit předlohu bez výhrad, k apendixu postavit za použití primárně nedivadelních výrazových prostředků.

Není tedy divu, že Léto v Laponsku, kde jsou „dějové“ scény nahrazeny obrazem projíždějících aut u dálnice (tj. obrazem výsostně filmovým), zaujalo rozhlasové tvůrce. Jako by se všechno, co se nám debutující dramatici snaží předat, vešlo do audiální podoby. A ono tomu vlastně tak je. Žádné zvláštní jevištní uchopení hra nevyžaduje a ani k němu nevybízí, vede čtenáře (autora) za ruku poměrně jistě a rozhodně.

Možná se začíná svět dramatu také obracet jiným směrem – a možná právě s autory s jinou literární a tvůrčí zkušeností: nejde o formu, respektive o touhu rozmnožit a znásobit obsah formou, ale o pouhé vyprávění příběhu. Rudišův a Pýchův do několika míst a obrazů rozdělený příběh jednatřicetiletého mladíka, který se z osidel příšerné rodiny snaží vymknout vztahem s podivnou dívkou, je přece osnova, jež nám zní ze současné prózy podezřele povědomě.

Prozaickým zpracováním „zavání“ i Zelenkův životopisný příběh šíleného vynálezce Teremina, člověka bez vůle a přání, jenž mění svět a lidi kolem sebe, aniž by si toho byl vlastně vědom. Takový osud by byl úžasným námětem na strhující film, vtipně napsané dialogy střídané s rádoby divadelními scénami (dopisy) drží text hry pohromadě, vedou z bodu a do bodu b, ale pocitu „proč“ se čtenář zbavuje těžko. A třeba proto, že hlavní roli v autorově režii ztvárnil Ivan Trojan, znamenitý divadelní herec, jehož jevištní kouzlo je tak silné, že se z jeho výkonu klidně může stát opěrný rámec a snad též důvod vzniku dramatického textu. Bez Trojana to ovšem půjde těžko, a tak bude zajímavé počkat si, zda Teremin sklidí podobný ohlas jako Zelenkův debut.

Nové texty, které se u nás vydávají, teď budou hledat svá divadla, teprve pak se ukáže, mají-li v našem kontextu šanci na delší život. Četba z nich přináší tu lepší, tu horší zážitek, ale že bych odhodila knihu a musela na ně běžet do divadla, to bohužel říct nemůžu.