Věřím, že se každý milovník literatury s radostí začte do následujících řádků a že krajané dávných trubadúrů uslyší nikoli s nelibostí verše v jazyce svých milovaných předků.
Antoine Fabre d’Olivet
Nespoutaný vichr a proudy deště provázené ohlušujícím rachotem hromu bičovaly vrcholky skal v Lozere, když osudem pronásledovaný Poutník bloudící temnotou noci došel až pod vysoké věže Roquedolu.
Celých deset let strávil Nadal daleko od rodného kraje v zemích bez hranic a po mořích bez konce. Vlastními slzami skrápěl zemi zvlhčenou boží krví a dnes se konečně vrátil do vlasti obdařen nebeskou milostí. Avšak na konci bolestivé cesty se jeho krokům postavil nepřející démon. Marně se snažil vyvolat z paměti polohu cest, které by ho přivedly k břehům Tarnu. Kráčel neznámými stezkami, které však po několika ohybech mizely a zanechaly ho na kluzkých skaliscích napospas nelítostnému větru. Kamkoli pohlédl, viděl jen strmé stráně, po nichž se valily rozbouřené proudy vod, a větrné víry vyvracely z kořenů vše, co jim stálo v cestě. Ve chvílích ticha se mezi jednotlivými výbuchy živlů ozývalo vytí vlků, které se vracelo ozvěnou z útrob horských jeskyní. A jakmile blesky přestaly křižovat nebesa, nešťastný poutník zahlédl, jak se oči dravců temně lesknou hlubokou nocí. Otřásl se. Byl tak vysílený a unavený, že s každým dalším krokem riskoval pád do propasti.
Přesto jej ale neopustila odvaha. Věrné průvodkyně, Ctnosti, jejichž hlas následoval už v Palestině, dosud stály na jeho straně a chránily ho proti Knížeti temnot. Laskavost, Víra, Naděje byly s ním, třímaly v rukou zažehlé pochodně a naplňovaly jeho duši božskou silou. S jejich pomocí překonal veškeré překážky a nakonec vyšplhal na protilehlou stráň vrchu, na němž se tyčily hradby Roquedolu.
Při pohledu na světla, která probleskovala barevnými vitrážemi oken starého panského sídla, mu srdce vzrušeně tlouklo. Poznal azyl obývaný dobrosrdečností, pozvedl ruce k nebi a blahořečil Bohu, jehož hrob navštívil. Naděje s povzneseným výrazem v tváři přistoupila k bráně hradu, Laskavost ji se skromně sklopenýma očima následovala, zatímco Víra zůstala v rozjímání po Poutníkově boku.
Dveře, na něž zabušil těžkým klepadlem, se otevřely a objevil se v nich mladý sluha se svítilnou v ruce. Při pohledu na Poutníka, z jehož šatů a vlasů kapala voda, se obměkčil a laskavě jej dovedl k domovnímu krbu. Zažehl seschlé révové chrastí, a zatímco se Nadal těšil z životadárného tepla vonného plamene, spěchal upozornit svého pána. Pons při příchodu srdečně stiskl cizincovu ruku a hleděl jej náležitě pohostit, aniž se ho zeptal na jméno. Potom se zeptal: „Smím nyní znát vaše jméno a zemi, odkud přicházíte? Váš oděv a mírumilovná třtina ve vašich rukou mně již prozradily, že vaše kroky vede zbožná příčina. Pouť do Říma či do Lorety? Jste na počátku, nebo na konci vašeho putování?“
Nadal se vztyčil a pozdravil toho, který tak pečlivě splnil svatou povinnost pohostinství. „Mé jméno je temné, ale počestné,“ řekl. „Jmenuji se Nadal a pocházím z rodu Marvejols. Po deset let jsem žil daleko od své vlasti a nyní se vracím od řeky Jordán, kde jsem ve svaté válce sloužil jako zbrojnoš statečného Heraila de Meyrueis.“
Při vyslovení toho jména se citlivá Ponsova duše zachvěla. Vrhl se k Poutníkovi a svíraje jej v pažích vykřikl: „Jakže, vy jste ten příkladný Nadal? Přítel mého otce! Žel, nepoznáváte mě a ani já ve své paměti nenalézám vzpomínku na vaši tvář. Byl jsem ještě dítě, když s vámi můj statečný otec odjel do Svaté země a já byl poslán k strýci z matčiny strany na slavný aragonský dvůr. Jaká neštěstí následovala to neblahé rozloučení! Nemohu na ně vzpomínat, aniž bych proléval slzy. Musel jsem opustit Aragon, kde byla jen bída mým platem, a zde v Gevaudanu jsem nalezl své dědictví již obsazené. Hrad šlechetného Heraila, jehož dávnou velkolepost byste dnes marně hledal, byl uchvácen rukou cizince. Baron z Roquedolu se ho zmocnil pod záminkou, že to byla vůle mého otce, odjíždějícího na křížovou výpravu.“
„Pane Bože!“ přerušil jej nyní Poutník, „Co to od vás slyším? Raimond se odvážil tak neslýchané svatokrádeže! Dovolil si pošlapat tu nejsvatější přísahu? A pán z Aulas strpěl podobnou hanebnost?“
„Pán z Aulas již nežije a jeho majetek se stal baronovým vlastnictvím.“
Když Nadal uslyšel tuto nečekanou zprávu, v zoufalství skryl hlavu do dlaní a několik okamžiků se nezmohl na slovo. Potom obrátil svůj zrak k nebi a zvolal: „Božská Prozřetelnosti, takto tedy odměňuješ ctnost? Nikdy, nikdy od osudného dne, kdy statečný Herail zemřel v mém náručí, jsem nebyl zasažen tak surovou ranou. Pán z Aulas je mrtev, vy jste ztratil svého otce i majetek a baron z Roquedolu se obohatil z vašeho neštěstí? Avšak jaký osud je připraven pro jeho dceru? Čeká ji nepředstavitelné bohatství!“
„Říkají, že její krása předčí její majetek. Navrátil jsem se v tyto kraje teprve nedávno, takže jsem neměl příležitost ji spatřit, avšak po celém okolí není člověka, který by ji nechválil a neuchovával její krásu v srdci. Říká se, že baron žárlí na rytířské holdy, které ušlechtilí muži skládají jejím ctnostem, a proto nedovolí, aby vycházela z hradu. Ten se pro ni stal temným vězením, od nějž baron odhání každého, kdo by se mohl ucházet o Rosinu ruku, neboť se děsí představy, že by byl povinován vložit do jejího věna něco z nesmírného bohatství, které získal.“
„Takže nikdo nezná Raimondův slib a jméno toho, jemuž je určena jeho dcera?“
„Mluví se o jakémsi slibu, ale jeho obsah není znám.“
„Já sám jsem svědkem toho slibu, který zůstal nesmazatelně vryt do mé paměti. Snad mě nebesa, neproniknutelná ve svých plánech, dovedla až pod vaši střechu právě proto, abych vám odhalil jeho tajemství.“
Poté, co Poutník pronesl tato slova, zmlkl a posadil se. Pons pochopil, že mu host chce sdělit něco důležitého, co není určeno jiným uším, a proto přikázal sloužícím, aby pro cizince připravili lůžko. Pak přisunul svou stoličku k čestné lavici, na níž Nadal seděl, a pozorně naslouchal jeho dalším slovům.
„Ó, synu nejmilovanějšího pána! Blahořečím bouři, jež zmátla mé kroky, a baronu z Roquedolu, který mi odmítl poskytnout přístřeší, neboť mě oba přivedli až k vám. Ano, vím, komu je od svého nejútlejšího mládí určena krásná Rosa, a teď už vím, že volba jí není k necti. Ten, který pro ni byl určen, se jí vyrovná ve vznešenosti a byl by jí roven i majetkem, kdyby nebylo smrti statečného Heraila, jeho otce…“
„Cože!“ vykřikl Pons překvapeně, „jsem to já…?“
„Ano, vy. Tajemství, jehož ochráncem byl pan z Aulas, mi bylo svěřeno vaším otcem v hodině jeho smrti. V předvečer odjezdu do války, kdy se měli šlechtici z okolí Roquedolu připojit k ostatním křesťanským rytířům, Raimond a váš otec učinili svatou přísahu. Baron, jehož váš otec nahradil na místě vůdce roquedolské korouhve, mu na důkaz přízně slíbil, že vám dá ruku dcery Rosy spolu s právem na všechny své statky, jakmile se vrátíte od aragonského dvora. Ležíce v prachu u paty oltáře, oba provolávali jméno Královny nebes a v přítomnosti pana z Aulas pronesli svaté sliby jako záruku této dohody. Váš otec je splnil. Zasažen ostřím nevěřícího, zemřel na březích jordánských, avšak jeho oči, dříve než se uzavřely světlu, spatřily na vysokých věžích Sionu zavlát zástavu s křížem. Jak odlišně, ó Bože, se zachoval Raimond! Zpřetrhal své sliby, nemilosrdně připravil o dědictví syna svého přítele, zbavil majetku pana z Aulas, jediného svědka oné smlouvy, který poté zemřel v květu svého života. Božská spravedlnosti, jaký příklad to dáváš smrtelníkům!“
V klenbě sálu ještě doznívaly poslední tóny Ponsova hlasu, když veškeré publikum začalo bouřlivě tleskat a jeho potlesk se rozlehl po celém okolí hradu. Tehdy se objevila Rosa, která čekala právě na tento okamžik. Vstoupila do sálu obklopena dívkami ze svého doprovodu. Kráčela se skromně sklopenýma očima a v rukou nesla klaret a hypokras, jež měla nabídnout příchozím. Dívky přicházející s ní přinášely poháry z barevného křišťálu, džbány a další věci potřebné k náležitému pohoštění.
Nebyla oblečena nikterak honosně, ale její vkusně ušitý oděv zářil čistotou duše i těla. Košile oslňovala bělostností stejně jako suknice téže barvy. Jedinou dívčinou ozdobou byl límec s třásněmi, které dosahovaly k záhybům šatů a k pásu sepínajícímu její oděv pod hrudí. Záře diamantů smíšená s leskem zlata či orientálních perel nezáří tak, jak se skvěl eben jejích vlasů a alabastr jejího rodícího se poprsí. Hlavu jí obkružovala girlanda z růží a týž prostý květ okrašloval její ňadra.
Jakmile se na ni Pons podíval, celé jeho srdce se zachvělo. Když se objevila ve dveřích, rozeznal v ní krásný přelud ze svého snu. A při každém jejím kroku se jen utvrzoval v tom, že je to ona. Upřeně a bez hnutí se na ni díval a z překvapení a obdivu zůstal nehnutý i tehdy, když mu podávala pohár na uvítanou a jejich oči se na okamžik setkaly. Mladík překonal první a nečekané pohnutí, vzal loutnu a začal hrát. Nezpíval žádnou z písní, které si připravil, ale ve verších, jež skládal přímo na místě, popsal stav své duše a nečekané setkání, které zatemňovalo rozum.
Když Rosa slyšela zpěv o snu, který se tak neuvěřitelně podobal jejímu, její první překvapení se znásobilo. Stěží odolávala bouřlivým pocitům, které ji ovládaly stále víc a víc. Začala se jí chvět a třást kolena, zrak se jí zatemňoval, bledá tvář se skláněla k prsům, až v bezvědomí padla do náruče jedné z okolostojících dívek.
V tom okamžiku neklidné Podezření, které přilétlo z pekel ve stopách Strachu, s pronikavým pohledem položilo svou mrazivou ruku na Raymondovu hruď. Baron se zvedl ze židle a vrhl nejistý pohled nejprve na Trubadúra a pak na svou dceru. Snažil se přijít na důvod, který způsobil nečekanou nehodu. Nic ale nerozptýlilo jeho nejistotu. Temný závoj, jenž ho obklopoval, se jakoby zdvojil pokaždé, když se jej baron snažil poodhalit. A Pons se cítil úplně stejně. Váhal a nedokázal se rozhodnout. Najednou mu však nebeské vnuknutí ukázalo způsob, jak rozervat roušku před Raymondovýma očima. Rozhodl se ji strhnout sám.
„Barone,“ řekl, „nehledej příčinu události, kterou zrodila nebeská Prozřetelnost. Vyslechni mě. Jedním jediným slovem rozpráším všechny tvé pochyby.
Pod šatem trubadúra před tebou stojí syn statečného Heraila, tvého dávného přítele. Jsem Pons de Meyrueis.“
Při těchto tak nenadálých slovech Raymond nehnul brvou. Překvapení a zlost mu svázaly jazyk. Pons pokračoval:
„Dřív než ti připomenu slavnostní slib, který jsi dal mému otci, chtěl jsem sám posoudit, zda proslulost, jíž se těší krása tvé dcery, není přehnaná. Chtěl jsem se ukázat jejím zrakům, abych si zasloužil její souhlas, když tvůj už dávno mám.“
Vrhl se k nohám krásné Rosy a dodal:
„Samo nebe, jehož prorocké sny vedly mé kroky, se vám nemůže rovnat v kráse. Roso, miloval jsem vás, dřív než jsem vás spatřil. Nyní, když jsem vás viděl, tak vás zbožňuji. Jen od vás přijímám svůj život a jen na vás závisí mé štěstí. Slyšte přísahu, jíž se vám zavazuji: slibuji na čest rytíře, že proliji veškerou svou krev v obraně vaší cti, a přísahám vám lásku, stálost a věrnost.“
Když se Raymondova dcera probrala ze mdlob, nebyla schopna vydat slova a baron, který měl dost času, aby se vzpamatoval z překvapení, chtěl nyní halasně popřít svůj slib. Tehdy jej ale přerušil Nadal:
„Ušetřte se, barone z Roquedolu, marné lži. Vzpomeňte si na pána z Aulasu, svědka vašich přísah, a pohlédněte na mě. Jsem Nadal, zbrojnoš statečného Heraila, kterého jste před deseti lety přijal na svém hradě. Herail umírající v mém náručí pod hradbami Solimy přede mnou vyjevil své tajemství. Zde je sepsal hrotem šípu, který mu vzal život.“
Tehdy posunul na záda svou niněru visící na stuze a rozbalil pruh látky, na níž bylo krvavými písmeny napsáno: VE JMÉNU NEJVYŠŠÍHO, RAYMONDE, DODRŽ SVOU PŘÍSAHU!“
Při pohledu na látku zůstal Raymond několik okamžiků ohromen, ale brzy mu mysl zachvátila krutá opovážlivost a vyslovil strašná slova, která mu diktoval Anděl temnot:
„Opusťte můj hrad, zbabělí podvodníci! Střezte se znovu znesvětit jména, která vám nepatří. Troufalý Trubadúre, který se odvažuješ nazývat rytířem, kde je tvůj meč? Jaká vznešená standarta vlaje na tvém kopí? Kolik známek statečnosti je možno spočítat na tvém štítě? A ty, hanebný žakéři, ukaž mi záři ostruh na tvých botách.“
Herailův syn se po této výtce zvedl a se vznešeností se obrátil na barona:
„Zítra, dřív než slunce doputuje do poloviny své dráhy, odpovím na tvé otázky. Uvidíš můj meč a ostruhy, o něž žádáš. Čekání si ukrať přemýšlením o svých přísahách. Nezapomeň, že mé srdce, naplněné tou nejsvatější vášní, od tebe čeká jedině štěstí nebo smrt.“
Pons domluvil, pohlédl směrem k Rose a jeho pohled v sobě skrýval něžnou prosbu. Pak spolu s Nadalem vyšel ze sálu. Oba se ihned vrátili na Meyrueis.
Rosa neřekla jediné slovo, uctivě políbila ruku svému otci a podívala se na něj uslzenou tváří. Potom odešla do svých pokojů a dívky ji následovaly.
A býval by to také byl Ponsův konec, kdyby se nebesa neobměkčila. Rytířovy síly totiž už nestačily na obranu proti obrovu lomcování. Zamlžil se mu zrak, sevřená hruď stěží dýchala. Právě tehdy se Královně andělů zželelo jeho mladého života a přikázala nejvěrnější ze Ctností, aby mu pomohla. Na její příkaz Naděje znovu přilétla na zem, vzala na sebe podobu Raymondovy dcery a postavila se přímo před Ponse. Ten, ošálen nebeskou iluzí, věřil, že vidí milenku, s kterou se nedávno setkal na hradě jejího otce. Hleděl na její vlhké oči, na náramek, který mu dala, a slyšel ji říkat: „Kéž splníte svůj slib vítězstvím, a nikoli smrtí.“
Ó sílo ctnostné a stálé lásky! Díky pohledu do milované tváře Pons znovu našel bojovného ducha, který se z jeho těla už vytrácel. Zatímco Algaiův syn, jistý si svým vítězstvím, čekal, až Ponsovy paže ochabnou natolik, aby mohl povolit své sevření a svrhnout rytíře ze skály, Pons předstíral slabost. A v okamžiku, kdy ho chtěl obr shodit do propasti, se mocným náporem vyprostil z jeho paží a rychle obra postrčil z okraje stezky dolů. Algaiův syn padal ze svahu, narážel na skalní výběžky a nakonec krvavě zbarvil vody potoka proudícího na dně strže.
Nikdo z přihlížejících nečekal, že Pons šťastně vyvázne z nebezpečí, a celé okolí se rozeznělo výkřiky radosti a chvály. Nadal navzdory svému stáří rychle doběhl k Ponsovi a předal mu nový štít a meč. Herailův syn, nyní již se skromností, kterou mu navrátilo prožité nebezpečí, zbraně přijal se zarděním v tváři. Pak pozvedl oči k nebi a řekl:
„Ochranitelko mého otce, božská Marie, omluv hřích domýšlivosti, jehož jsem se dopustil, a dokonči své dílo!“
A jako lev, který cítí smrtonosné železo lovců okolo svých ramen a uprostřed svého čela, se zuřivě vrhl na plošinu, na níž ho čekali další obránci pevnosti.
Doufali, že zachrání aspoň holou kůži, a tak se rozeběhli zpátky k hradu a chtěli zvednout padací most. Pons však předvídal jejich záměr, předběhl je a vstoupil do hradu první. Když ho uviděl hlídač medvědů, rozvázal řetězy u jejich krků a nepochyboval, že nyní udeřila rytířova poslední hodinka. Medvědi se rozeběhli po hradním nádvoří a naplnili ho divokým mručením. Lupiči, kteří spěchali za Ponsem, však vběhli rozlíceným a hladovým medvědům přímo do cesty. Zvířata se na ně vrhla, povalila je na zem a rozsápala ostrými drápy. Pons sám byl však veden mocnou rukou a měl nebeské pomocníky. Leviathan a Behemont, ničitel řek, zkrotili rozdivočelé medvědy a ti se začali plazit u Ponsových nohou a olizovat je. Rytíř byl překvapen novým zázrakem a děkoval Věčnému za pomoc. A zatímco jeho nepřátelé zmírali v drápech bestií, on se vydal za mečem, který měl získat.
Teď už nic nebránilo tomu, aby Pons vystoupal po stupních oltáře a zmocnil se Algaiova meče. S cennou kořistí v ruce se vrátil na první nádvoří, kde spatřil zkrvavělé cáry těl svých nepřátel, o něž medvědi dosud zápasili. Bez nehody prošel okolo nich a objevil se na plošině před hradem. Uvítaly ho tam nadšené výkřiky diváků. Obdivný jásot donesl novinu o jeho triumfu až do nebes. Věrný Nadal s očima zalitýma slzami, které nyní po jeho tváři stékaly bez roztrpčení, se k němu rozběhl a chtěl mu obejmout kolena. Pons ho však pozvedl a přitiskl k svému srdci.
Sestoupili ze svahu a na konci chodníku se octli tváří v tvář shromáždění rytířů, kteří oslavovali vítězství. Navzdory jeho odporu jej vyzvedli na štít a donesli k nedalekému stanu, kde bylo vše připraveno k oslavám. Mezitím několik ozbrojenců vystoupalo až do hradu a vyvěsili na jeho věži zástavu rytíře z Meyrueis. Hrad se stal Ponsovou válečnou kořistí.
Vybral a přeložil Josef Prokop.