Snaha o zmapování situace ve vybraných romských ghettech v Česku vedla v rámci týmového projektu Dlouhodobý stacionární terénní výzkum sociálně vyloučených lokalit mimo jiné ke vzniku mediální analýzy, jejíž zkrácenou verzi přinášíme. Na příkladu z Kladna odhaluje jeden z autorů vztah mezi mediální hyperrealitou a sociálním vyloučením skutečných lidí.
„Ubytovna pro neplatiče“ Masokombinát vznikla ve druhé polovině 90. let minulého století jako velmi nezdařený pokus místní radnice „vyřešit“ problém vzrůstajícího počtu osob a rodin, které mají zejména ekonomické potíže, jež se projevují mimo jiné neplacením či pozdním placením nájemného a služeb v obecních bytech. Tento problém začala místní samospráva, podobně jako řada dalších radnic v jiných českých městech, řešit koncentrací těchto osob do komerčně nevyužitelných prostor, zejména na periferiích obcí. To, že tyto osoby jsou většinou Romové, pak téměř všichni interpretují jako úplnou náhodu.
Během výzkumu v Masokombinátu a monitoringu médií se potvrdilo podezření, že masová média mohou hrát relativně významnou až klíčovou úlohu při konstrukci a udržování sociálně vyloučených lokalit v rámci jejich exkluze.
Když jsme se ptali členů místní samosprávy na situaci v lokalitě Masokombinát, dostávali jsme relativně komplexní obrazy. Tyto obrazy však nebyly popisné, nýbrž ve své podstatě morální a hodnotící. Postupem času jsme zjišťovali, že obrazy o lokalitě Masokombinát prezentované těmi, kteří nebyli obyvateli dané lokality, být popisné ani nemohou. De facto nikdo neměl s realitou dané lokality osobní, nezprostředkovanou zkušenost. Veškeré vědění o „ubytovně pro neplatiče“ Masokombinát bylo v rámci místní samosprávy mediálně zprostředkované, i když je to právě místní samospráva, která svými rozhodnutími lokalitu Masokombinát zřídila a v současné podobě udržuje. Ačkoli je tedy vědění o Masokombinátu zprostředkované, tváří se jako vědění objektivní. Tuto perspektivu výborně vystihl v deníku Právo dne 13. 9. 2003 tehdejší primátor města Volf: „Já ani nemám sílu, abych tam šel. Musel bych se pak týden koupat.“ Nikdy tam nebyl, ale věděl naprosto přesně, co by tam byl viděl.
Poté, co jsme se přestali ptát lidí, začali jsme studovat mediální diskurs o lokalitě Masokombinát: přečetli jsme noviny za posledních několik let. Vyjevilo se, že struktura mediálního diskursu o lokalitě Masokombinát v plné šíři odpovídá struktuře výpovědí o této lokalitě ze strany členů místní samosprávy. „Úřednické“ vědění o lokalitě Masokombinát a mediální obraz lokality Masokombinát si odpovídaly.
Už samotné označení „ubytovna pro neplatiče“, jak je Masokombinát důsledně médii nazýván, a tedy i všechny s tím spojené představy, asociace a důsledky, jsou zavádějící. Masokombinát je množina bytů v majetku obce a komukoli, kdo zde bydlí a kdo neplatí nájem, tedy je neplatič, hrozí soudní vystěhování. V roce 2004 podstatná část obyvatel do Masokombinátu nepřišla jako neplatiči; část z nich se neplatiči stala až po svém příchodu na Masokombinát a byla také posléze na základě soudního rozhodnutí za asistence policie se psy vystěhována.
I přes uvedené skutečnosti a z nich vyplývající důsledky je Masokombinát členy místní samosprávy vnímán tak, jak je předkládán mediálním diskursem. Typickým příkladem je článek z Kladenského deníku (10. 6. 2004, Romové asi budou zase kočovat): „Vrapické děti se bojí jezdit do školy, stejně staří romští vrstevníci je v autobuse údajně napadají a urážejí. Romové z mobilních buněk, o jejichž ratolesti se má jednat, to ovšem odmítají. Ve Vrapicích nebydlím a nemohu posoudit, zda mají pravdu ti či oni. Jedno je však jisté. Od doby, co sem magistrát nechal neplatiče nastěhovat, začaly problémy. Potvrzují to i řidiči autobusů, kteří se podle místních bojí proti neukázněným dětem zasáhnout. Starousedlíci si takzvaně nepřizpůsobivé občany ve své blízkosti nepřejí, proti jejich stěhování z Průmyslové ulice dokonce sepisovali petici. Nebylo jim to však nic platné a město Romy do buněk dočasně nastěhovalo. Těm se tu však také nelíbí, stěžují si na podmínky a rádi by Vrapice opustili. Nevědí však, kdy a kam je magistrát umístí. Otázkou je, zda se pro zmíněné rodiny najde takové místo, kde nebudou nikomu vadit a kde budou oni sami s podmínkami bydlení spokojeni. Nabízí se ubytovna u bývalého masokombinátu, ta má ovšem omezenou kapacitu. Nakonec by také mohli Romové začít kočovat po okrajových částech města.“
Pozorný čtenář si všimne určité terminologické vágnosti v používání některých pojmů. S termíny jako „Romové“, „neplatiči“ „nepřizpůsobiví občané“ je při bližším pohledu nakládáno velmi volně. Kdybychom tato slova náhodně zaměnili, na významu textu by se nezměnilo zhola nic. To proto, že v rámci diskursu o neplatičích je „dohodnuto“, že pojmy jako Rom, neplatič, nepřizpůsobivý občan či potížista jsou synonymní, že mají stejný význam. V jeho kódu je obsažen i návod na to, aby byla slova typu „neplatič“ a „Rom“ shodně interpretována.
Kritický čtenář si jistě v analyzovaném textu všiml rétorické otázky, zdali se pro „zmíněné rodiny najde takové místo, kde nebudou nikomu vadit…“. Jako logická možnost se autorovi textu jeví možnost odeslat je do Masokombinátu. Za tím se skrývá několik přepokladů: (1) „neplatiči“ někomu vadí a (2) v Masokombinátu nikomu vadit nebudou. Během našeho terénního výzkumu jsme pojali podezření, že byla lokalita bývalého masokombinátu pro vybudování „ubytovny pro neplatiče“ vybrána právě z tohoto
důvodu: „neplatiči“ alias „nepřizpůsobiví občané“ alias „Romové“ zde nikomu nebudou vadit. Jaká explicitní fráze v rámci diskursu zhmotňuje představu, že se jeví jako „správné“ Romy stěhovat za humna? Zcela zřetelně to vyjádřil zaměstnanec kladenského magistrátu: „Radnice chce od června buňky i s jejich obyvateli přestěhovat na druhý konec Kladna, hned vedle paneláku zvaného Masokombinát. Dům má jednu, v uvozovkách, výhodu. Bydlí v něm výlučně neplatiči a prakticky samí Rómové. Přechodní obyvatelé Vrapic budou tak říkajíc od léta mezi svými.“ (Dobré ráno s BBC, 27. 2. 2004)
Lze se také domnívat, že tvrzení, resp. (explicitně nevyjádřené, ale implicitně v diskursu obsažené) představy typu „nejlepší by bylo Romy odsunout někam, kde nebudou nikomu – rozuměj Neromům – vadit“, „v jejich žilách koluje kočovná krev“, či „romské děti jsou špatnou společností pro neromské děti“ – neboť romské děti (vždy) ty neromské v autobuse napadají a urážejí – nejsou vlastní pouze osobě autora textu, ale že jsou podporovány podobnými, ač mnohdy explicitně nevyjádřenými představami členů majoritní populace.
Konstrukce nebezpečí
Velmi často je v novinových článcích také přítomna informace, že lokalitu obývanou neplatiči hlídají policisté: „Strážníci se psy v těchto dnech hlídkují v kladenské čtvrti Vrapice, kam se mají co nevidět nastěhovat do obytných kontejnerů neplatiči nájemného...“ – „Strážníci tam hlídkují v noci prakticky nepřetržitě a častěji než dřív se tam hlídky objevují i přes den,“ potvrdil ředitel kladenské městské policie (Strážníci hlídají buňky pro neplatiče, Mladá fronta Dnes 3. 12. 2003).
Méně pozornému čtenáři by se jistě mohlo zdát (a nelze mu to mít za zlé), že zvýšený policejní dohled je způsoben například zvýšenou mírou kriminality či nějakým „objektivně“ hrozícím nebezpečím. V článcích však o žádné zvýšené míře kriminality či o popsání tohoto hrozícího nebezpečí není řeč. Velitel městské policie Kladno nám během rozhovoru navíc nepotvrdil nijak zvlášť zvýšený výskyt kriminálního/nebezpečného jednání.
Je namístě si položit otázku, komu jsou vlastně všechna zmiňovaná bezpečnostní opatření určena, resp. na koho jsou zaměřena. Zdá se, že zvýšený výskyt policie v lokalitách obývaných „neplatiči“ není přímým důsledkem jejich esenciání nebezpečnosti (kterou nepotvrzuje ani vedení místní policie), jako spíše reakcí na žádosti a obavy v okolí žijících ne-neplatičů, či jako „prevence“. Podle nás se tedy tento aspekt mediálního diskursu podílí na tom, že jsou lokality obývané „neplatiči“ vnímané jako lokality, kde dochází k porušování zákona a kde hrozí nějaké reálné nebezpečí.
Situace, kdy někdo svými rozhodnutími ovlivňuje životní podmínky někoho jiného na základě mediálně zprostředkovaných informací, se vyjeví jako ještě absurdnější v okamžiku, kdy se začneme zajímat o konkrétní životní situace konkrétních lidí, kteří žijí nikoli v mediálním, nýbrž ve skutečném Masokombinátu. V ten moment se začne vykreslovat značný nesoulad mezi mediální realitou a žitou realitou konkrétních lidí. Skutečný Masokombinát žije ve vleku svého mediálního hyperreálného bratra – je s ním zacházeno na základě představ generovaných médii.
Autor je doktorand na Západočeské univerzitě v Plzni.