Jak se liší pohled turisty a obyvatele Paříže? Co během posledních dvou let zachytil objektiv fotoaparátu chodce, který se metropolí nad Seinou prochází už třináct let? Z jeho snímků vznikl následující soubor fotografií, jež černobíle (a v originále i v barvě) ukazují současné francouzské velkoměsto.
Už třináct let se rád procházím Paříží. Návštěvy města doprovázím focením různých čtvrtí, od těch nejzámožnějších po nejchudší, slavných i méně slavných památek a setkáními s Pařížany, těmi věčnými aktivisty, šťastlivci a světáky. Přesně tak mám Paříž rád – rozčilenou, slavící, chránící své chudé nebo vystavující na odiv své bohatství. Zkrátka a dobře, toto město žije i se svými kontrasty a paradoxy, které dodávají jeho životu chuť, i když ta chuť někdy bývá hořká.
Změť pařížských zvláštností mě před dvěma lety přivedla na myšlenku probrat své archivy a načrtnout vlastní, konceptuálně laděný portrét Paříže. Fotografický obraz nelze podle mého názoru oddělit od plynoucího času. Na fotografii je důležité právě to, že nám ukazuje zmrazený čas, a tak působí na naši představivost jako synonymum zanikání.
Lidský pohled na srdce města je nahrazen výběrem diptychů/dvojic portrétů, které se stávají párem našich vlastních očí. Spojení dvou fotografií, které v černobílém či barevném provedení dotvrzují sociální, architektonické, ideové nebo estetické kontrasty města, směřuje ke kladení otázek souvisejících s pouty, která jsou výběrem obou obrázků mezi nimi vytvořena. Fotografie se doplňují nebo jsou v protikladu, záleží na kontextu. Rozhodnutí sdružit černobílou a barvu je vyjádřením vůle po vyvolání samé podstaty fotografie. Často se říká, že černobílá posiluje neutralitu, ale když se položí vedle barevné fotografie, spíše podtrhuje skromnější ráz či staromódnější stránky zobrazovaného objektu. Barevná fotografie poskytuje jiný pohled na město. Takto vypadá náš přirozený pohled na něj, takto ho vizuálně označujeme. Barevnost nám tedy pomáhá lépe uchopit vztah mezi oběma obrázky.
Skrze tento požadavek na kombinaci černobílé a barvy vysvítá rovněž historie fotografie, která je tak přítomná v celém souboru a poukazuje na svoji technickou a chemickou evoluci.
V rámci tohoto projektu jsou dvojice fotografií sladěny na základě svých estetických a grafických rysů, jež tvoří pouta kontinuity mezi oběma obrázky. Zároveň jsou i svazkem čistě sociálním, často vytvořeným v souvislosti se světovými trendy. Nechtěl jsem provést přesný výběr toho, co budu fotit. Mé toulky po ulicích mě měly zavést k místům, lidem nebo různým výjevům zcela náhodně. Zamýšlel jsem vyostřit subjektivitu této práce přeskupováním obrázků a pomícháním různých období jejich vzniku, ale také nastavením co nejpřesnějšího zrcadla té části lidstva, co žije v Paříži.
Chtěl jsem vrátit městu jeho pravou podobu, kterou máme tendenci zapírat. Obávám se toho, co se s tímto místem stane v brzké budoucnosti – bude to město-muzeum, tak jak už tomu v některých čtvrtích dnes je? Prostřednictvím svého fotoaparátu se skromně snažím o zachování těch několika zbývajících pitoreskních čtvrtí a jejich obyvatel. Jsem k tomu veden nostalgií? Nebo je to strach, který klíčí při pohledu na to, jak se krása mého města bortí pod rozhodnutími vedenými rukou trhu? Nemůžu odpovědět na tyto otázky nestranně, a nejde to, aniž bych fotil a tím ukázal barvu pařížské duše ještě předtím, než zmizí...
Nejsem sociolog, pouze zbožňuji hru s barvami a formami tohoto města, protože ty mi pomáhají dodat mu novou tvář pokaždé, když ho fotografuji. Mé město je jednou velkou zahradou, kterou miluji, a pokorně zkouším být jejím zahradníkem, když dodávám květinám v zahradě nesmrtelnost.
Přeložila Eva Burgetová.
Olivier Clément pochází z Bergeraku v kraji Dordogne (1971), vystudoval výtvarné umění, obor fotografie, na univerzitě Paris VIII (1995–1998), spolupracuje s francouzskými časopisy a tiskovou agenturou Deadline photo press. Z díla: reportážní cyklus Život evropských žen (2001, Třinec), reportáž o Lionelu Jospinovi v průběhu prezidentské kampaně (2002, Paris Match), výstava Paris, regarde moi! na vlakovém nádraží Magenta v Paříži (červen 2006); na září plánuje výstavu New York Remember, lost itinary in Manhattan tamtéž.