Již od vydání prvního EP Young Liars (2003; Touch & Go) jsou brooklynští TV on the Radio díky své originalitě značně sledovanou kapelou. Zpočátku byli tvořeni pouze dvojicí Tunde Adebimpe (zpěv) a David Andrew Sitek (klávesy a zvuk; produkoval první desku spřízněných Yeah Yeah Yeahs). Oba jsou původem vizuální umělci, což je ve výsledku slyšet i na impresivnosti nahrávek. S každým dalším počinem se rozšiřovali o nové muzikanty. Nejprve se připojil druhý zpěvák (a kytarista) Kyp Malone a následně i stálý bubeník Jaleel Bunton a basista Gepard Smith.
Jejich styl by se dal asi nejvýstižněji popsat spojením „černošští Radiohead“. Humorné vodítko poskytli svým posluchačům sami, když jednu ze svých krátkých nahrávek pojmenovali OK Calculator. Jenže oproti přehršli více či méně zdařilých epigonů britských průkopníků se TV on the Radio nesnaží kopírovat jejich zvuk, postupy nebo Yorkův pěvecký výraz. Napodobují nepochytitelnost a tvůrčí zápal.
Přídavné jméno „černošští“ bylo taktéž nadsazené. Jednak kvintet obsahuje i jednoho bělocha (Sitek) a za druhé to není patrné ani z textů. Výjimku tvořilo jen několik písní z debutového LP Desperate Youth, Blood Thirsty Babes (2004; Touch & Go). Občas sice probleskne trocha funku nebo se mírně nadechuje doo-wop, ale hned vzápětí je převálcován bílým indie-rockem a drasticky kreativní zvukovou manipulací.
Přestože nová deska Return to Cookie Mountain vyšla teprve v létě, jakási její verze se začala šířit po internetu již na jaře. Rozdíl mezi pirátskou a oficiální podobou desky je v pořadí skladeb. Ať už se u jarního úniku jednalo o původní záměr kapely nebo o zlovůli onoho hackera, na světě je ukázkový příklad toho, jak je důležitá „syntax“ hudebního alba. V obou případech je jádrem výpovědi závěrečná píseň Wash the Day, zahalená do katarzního hluku. Ve starší verzi byla východiskem rocková skladba Wolf Like Me, která by byla přesně tím, co by se v seriózním tisku nesmělo označit jako „otvírák“. Nyní však deska začíná klopýtavě koktající I Was a Lover. Vypjatý zpěv doprovází sampl dechového orchestru, jako by odkudsi z nitra naříkalo Adebimpeovointimní zvíře. Taková píseň na úvod má, zdá se, funkci filtru. Pokračovat v poslechu může jen ten, koho osloví verše: „Jsem zamčen ve své ložnici, tak odveďte klauny; můj klon nosí hnědou košili, a když se nikdo nedívá, svádím ho...“
Hned druhá skladba Hours ukazuje v plném jasu nejsilnější stránku TV on the Radio, totiž melodičnost. Pochopitelně, západní stupnice jsou opotřebované a všechny nápěvky už tu někdy byly, ale když se o ty méně otřepané rozdělí dva krásně vybarvené hlasy, je to radost; Adebimpeho chladivá modř se mísí s Maloneho energickou červení, čímž vzniká tesklivě fialová. A když se navíc přidá David Bowie, tak jako v mrazivé baladě Province, je to už skoro k nevydržení: „S odvahou drž si svoje srdce, pojedeme do pekla z kopce; stůj zpříma, zírej rychle a uvidíš, že láska je provincií statečných.“
Skutečný vrchol nahrávky se nachází přesně uprostřed a jmenuje se A Method. Začíná pouze nenápadným pohvizdováním a potleskáváním, ze kterých posléze vyvře s monumentalitou čedičových varhan nádherný melodicko-harmonický postup na pomezí spirituálu a minimalismu.
Chvíli před koncem překvapují TV on the Radio znovu, když zařadí The Blues from Down There, která jako by vypadla z nějaké gothic-rockové desky. Zpěvákovo frázování zde připomíná Michaela Allena z raných nahrávek starších chráněnců 4AD, The Wolfgang Press. Kromě vydavatelství a obskurně „mediálních“ názvů jsou si kapely blízké též introvertně složitými texty: „Svými mokrými vlasy otírám krev z tvých chodidel; nes mě dál přes vody zamořené žraloky...“
Autor je přispěvatel časopisu Rock & Pop.
TV on the Radio: Return to Cookie Mountain.
4AD/Interscope; 2006.