Gdaňský saxofonista a skladatel Mikołaj Trzaska je v současné době patrně nejuznávanějším, ale zároveň nejméně kompromisním polským jazzovým hudebníkem, který podobně jako v minulosti Krzysztof Komeda nebo Tomasz Stańko začíná výrazně přesahovat rámec národní scény.
Trzaskovo hudební myšlení a přístup k tvorbě je příznačný pro novou vlnu polských hudebníků, nastoupivších na scénu na počátku devadesátých let. Tato generace vnesla do zkostnatělého mycelia polské hudby lehkost, subverzivní humor a zároveň překonala veškerá tabu týkající se uzavřenosti jednotlivých hudebních oblastí, stylů a žánrů.
Ve své tvorbě Trzaska prošel vývojem od komornějšího jazzu s anarchistickým podtextem přes významnou avantrockovou kapelu Łoskot (která vystoupí 22. září v pražském Roxy/NoD) až k experimentům s abstraktní elektronikou. V současné době však těžiště jeho tvorby spočívá převážně v improvizovaném jazzu, melodicky čerpajícím z tradice amerického freejazzu a kompozičně z evropské volné improvizace. Vrcholem této tvůrčí fáze je Trzaskova spolupráce s dánským basistou Peterem Friis Nielsenem a švédským bubeníkem Peeterem Uuskylou. Po albech Unforgiven North a Malamute (natočeným společně s Peterem Brötzmannem) jim nyní vychází pod titulem Orangeada první studiové album.
Oranžová barva v názvu odkazuje k historickým okolnostem, v nichž toto album vzniklo. Bylo totiž nahráno bezprostředně po návratu z „oranžovou revolucí“ euforizované Ukrajiny, kde trio odehrálo několik koncertů na podporu opozičního kandidáta Juščenka. O Ukrajinu se Trzaska ve svých hudebních projektech ale nezajímá poprvé – se spisovatelem a básníkem Jurijem Andruchovyčem natočili v roce 2003 výtečné album Andruchoid, na němž zhudebňují jeho verše.
Orangeada je dokonalou aktualizací freejazzové avantgardy sedmdesátých let. Plyne dynamicky vpřed, barvitě se rozvíjí a rychlé pasáže nedovolí posluchači chvilku oddechu. Rytmika vyniká až telepatickou sehraností, která je nejpatrnější zejména v improvizovaných momentech plných změn tempa a náhlých cézur, vyžadujících dokonalou hudební komunikaci. Uuskylova hra se místy prosazuje s takřka rockovou vehemencí, Friisova preparovaná baskytara neplní tradiční rytmickou funkci; mnohem spíše tok jejích tónů připomíná permanentní improvizované sólo a dobarvuje tak Trzaskovy rozvolněné, ale přesto melodické altsaxofonové a basklarinetové motivy.
Druhá novinka, na níž Trzaska aktivně participuje, pochází z opačného konce hudebního spektra a reprezentuje příklad chytré hudební fúze. Třetí deska superkolektivu Bassisters orchestra nazvaná Numer jeden pozoruhodným způsobem spájí nejvýznačnější osobnosti různých oblastí současné polské alternativy. Šestici vůdčích postav nemá sice cenu škatulkovat, protože většina hudebníků se s drzou samozřejmostí pohybuje mezi všemi myslitelnými žánry, ale rámcově: avantgardní jazz zde kromě Trzasky reprezentují Macio Moretti ze skupiny Mitch&Mitch, baskytarista Wojciech Mazolewski ze skupin Pink Freud nebo Paralaksa; elektroniku zastupuje M. Bunio S. ze skupiny Ludzie a výrazný odér abstraktního hip-hopu sem vnáší bratři Fisz a Emade (viz A2 č. 32/2006).
Ačkoliv by mohla spolupráce tolika hudebních individualit skončit fiaskem, naštěstí se stal pravý opak a každý z muzikantů vložil do alba opravdu to nejlepší ze svých schopností. Jazzové podklady se zde mísí s rozlámanými hiphopovými beaty dokreslovanými špinavou abstraktní elektronikou nebo bastardpopovými melodiemi. Vše propojuje nebanální hiphopová recitace surreálných Fiszových textů, která se pohybuje od excitovaného proudu řeči až po decentní, téměř civilní mluvu. Rytmizovaný Trzaskův saxofon zde není užit jako primární nástroj, ale spíš jako matrice k dodatečnému zkreslování, smyčkování a distorzi. Riskantní spojení pod zástavou basových sester už několik týdnů po vydání aspiruje na polskou desku roku.
Autor je přispěvatel časopisu HisVoice.
Trzaska/Friis/Uuskyla: Orangeada.
Kilogram Records, 2006.
Bassisters Orchestra: Numer jeden.
Asfalt Records, 2006.