která jsou v mnohých slovnících vedle sebe.
John Cage
John Cage je rozhodně nejznámějším hudebníkem – houbařem. Jako mykolog byl v Evropě dokonce veřejně oceněn dříve než jako skladatel. Již v roce 1959 vyhrál v Itálii v houbařském televizním kvízu slušný obnos, za nějž koupil pro taneční soubor Merce Cunninghama mikrobus. Také v Čechách ho dříve znali mykologové než hudebníci. V roce 1965 se stal členem Československé mykologické společnosti a svou členskou legitimaci dal záhy podepsat Marcelu Duchampovi. Ten své signatářské gesto pojal jako ready-made a opatřil ho slovní hříčkou Czech Check. Pragmatický Cage sice legitimaci s mistrovým podpisem prodal za 500 dolarů, když však z Prahy obdržel další na příští rok, dal ji Duchampovi pro jistotu podepsat znova.
Mykologii se John Cage věnoval bez recese a systematicky. Byl spoluzakladatelem Newyorské mykologické společnosti a v roce 1964 obdržel významnou cenu Severoamerické mykologické asociace za rozvoj amatérské mykologie. Na začátku sedmdesátých let publikoval dvě knihy o houbách – sbírku mezostichů Mushroom Book a stejnojmennou společnou bibliofilii s výtvarnicí Lois Longovou. Úvod jim napsal významný mykolog Alexander H. Smith. Ten zde o Cageově mykofilii napsal: „Říká se, že aby se člověk stal odborníkem na houby, musí být oportunistou. Jestli jím nejste na počátku, dříve či později se jím stanete. ,Dostane‘ vás nepravidelnost plodivosti hub. Zdá se, že právě to je klíčem k Johnovým houbařským zážitkům. John zřídkakdy vynechá příležitost upevnit svůj zájem o tyto nepředvídatelné organismy.“
Sbírání ticha
K oběma knihám je třeba samozřejmě přičíst mnohé zenem nasáklé příběhy, které Cage sbíral, přednášel a publikoval v rámci projektu Indeterminacy. Třeba tenhle: „V Darmstadtu, když jsem se zrovna nevěnoval hudbě, jsem byl v lesích hledat houby. Jednoho dne jsem sbíral nějaké ,hypholomas‘ rostoucí kolem pařezu nedaleko koncertního sálu, přišla blíž sekretářka z Ferienkurse für neue Musik a řekla: ,Koneckonců příroda je lepší než umění.‘“
Smith se strefil do černého. Cageova mykofilie byla stejné povahy jako jeho sonofilie; za sbíráním zvuků ani hub nestála akumulační sběratelská vášeň, nýbrž liberální ekologické a environmentalistické přesvědčení a zejména činorodý aktivismus. Již jenom triviální zjištění, že houby produkují odpadávající výtrusy, ho inspirovalo k sonofilní predikci: „Jistě tam dochází ke zvuku.” A zajímalo ho také, zda zvuky podporují růst hub, a pokud ano, tak které a jakých. Na svých houbařských stezkách Cage přemítal o možných i nemožných vztazích mezi zvuky a přírodou. Dokonce i svou nejradikálnější kompozici 4´33´´ vnímal v houbařském kontextu: „Strávil jsem mnoho příjemných hodin v lesích, diriguje provedení svého tichého kusu v transkripcích pro jediného posluchače – sebe samého. (…) Při jednom předvedení mi první větu vyplnil neúspěšný pokus identifikovat neznámou houbu. Druhá věta byla extrémně dramatická, protože začala zvuky jelena a laně, kteří vyskočili do výšky deset stop na mém skalnatém pódiu. Expresívnost této věty nebyla jenom dramatická, ale z mého hlediska také neobyčejně smutná, protože zvířata se mě jednoduše polekala jako lidské bytosti. Nicméně zůstala váhavě a vhodně uvnitř struktury díla. Třetí věta byla návratem k tématu první věty, ale se všemi těmi hlubokými, dobře známými proměnami, jež německá tradice spojuje s formou A-B-A.“
Amplifikované halucinogeny
Na průkopnické činy Johna Cage – filosofické, poetické i mykologické – navazuje anglický experimentální hudebník, ekolog a botanik Michael Prime. Ve své interdisciplinární tvorbě dospěl k bioelektrickému nahrávaní živých rostlin a hub a naplnil tak Cageovu dávnou touhu poslouchat zvuky organické přírody a citlivě z nich strukturovat umělecké environmenty.
Na rozdíl od Cage, který přisvojené zvuky „vláčel” za posluchačem, případně ho nutil, aby si akustické environmenty a situace sám zvýznamňoval. Prime zvuky amplifikuje a nahrává tzv. in situ, v jejich původním prostředí. Získané zvukové obrazy pak dokomponuje ve studiu. Ačkoli zvuky sám negeneroval, nýbrž jen citlivě zaznamenal, uvědomuje si, co svým zásahem do cizího prostředí způsobil. Že zvuky jeho hudby jsou nepřirozené, uměle stimulované reakce nahrávaného prostředí, které vlastně takovýmto způsobem konzervuje, zavírá. „Mrtvá rostlina nebo ovocný či zeleninový plod,” říká Prime, „by produkovaly jen statický tón.”
Tímto zavíráním vznikl také projekt L-fields (1999) – „zvukové portréty” tří halucinogenních rostlin (cannabis sativa – konopí seté, amanita muscaria – muchomůrka červená a lophophora williamsii – ježunka Williamsova neboli peyotl), pečlivě nahrávané v jejich vlastním ekosystému a dodatečně editované ve studiu do časově i tektonicky přijatelné struktury. Navzdory tomu obsahují též autentické temporální akty. „Například,” vysvětluje autor, „drsné výbuchy na začátku skladby God‘s Own Dibber vydala rostlina poté, co byla náhle ozářena slunečním paprskem. Souvislejší zvuky, jež po nich následují, vznikly, když bylo zamračeno.“ A zdůvodnil též volbu živých rostlinných halucinogenů: „V L-Fields jsem se rozhodl použít halucinogenní rostliny pro jejich symbiotický vztah k lidskému vědomí, který měly ve starověku (kdy možná právě užívání halucinogenních rostlin přivedlo lidi k prvním religiózním idejím) i v současnosti (psychedelická hudba apod.). Myslím si, že by bylo zajímavé zjistit, je-li nějaký druh lidské zkušenosti s jejich užíváním pozorovatelný také ve zvucích, které vydávají samy rostliny. Připadá mi úžasné, že by zvuky rostliny cannabis měly jistou transovou vlastnost (s občasnými násilnými výbuchy!), zatímco zvuky amanity muscaria by obsahovaly rytmy, jaké je možné slyšet v bubnování sibiřských šamanů.”
Název projektu převzal Prime z terminologie vědce Harolda S. Burra, který kdysi měřil elektrické napětí stromů a zjistil, že závisí nejen na střídání dne s nocí, ale také na lunárním cyklu, slunečních skvrnách a magnetických bouřích. Též bioelektrická pole lidí jsou determinována mnohými faktory – kromě přírodních rytmů také zdravotním a mentálním stavem jedince a podobně. Burr se domníval, že tato pole, která nazval poli L, jsou jakési morfogenetické programy/obaly ovládající rozvoj živého organismu. A Michael Prime se pokouší skryté životní rytmy zeslyšitelnit.
Naposledy takto pro projekt Hermovo ucho ozvučil houbu auricularia auricula-judae (Jidášovo ucho). Jelikož člověk cílevědomě přetváří ekosystém, do kterého se narodil, přizpůsobuje ho vlastním, neustále se zvyšujícím civilizačním nárokům a zdánlivým potřebám, v Primově hudbě se nutně objevují též akustické otisky nebiologických procesů. Jeho koncept zvukové ekologie proto zastřešuje kromě zvuků nedotknutých (dnes už raritních) ekosystémů také prostředí poznamenané civilizací. A dotýká se rovněž přirozené podstaty zvuků, z nichž strukturuje svou hudbu vyzařující zásadní nesouhlas jejího autora se všeprostupujícím sonickým znečisťováním, zejména ze strany agresivních médií. Mykologicko-muzikální experimenty jsou rozhodně přitažlivé, i když bývají taky nebezpečné. Hledačské dobrodružství však lidi láká. John Cage, poté co se jednou ocitl na nemocniční lůžku po vážné otravě houbami, to vyjádřil hezky: „Stojí za to vidět každou věc přímo takovou, jaká je, ať již je to zvuk cínové píšťaly anebo elegantní houba lepiota procera (bedla vysoká).“ Hudba a houby („music“ and „mushrooms“) mohou mít k sobě skutečně blízko. Nejen ve slovnících.
Autor je hudebník a muzikolog.