Mnohé již o povaze knihy vypoví osoba autora. Zdeněk Šesták (nar. 1932) je svým původním profesním zaměřením rostlinný fyziolog, jenž dlouhá léta působil na vedoucích pozicích v Akademii věd. Přesto je jeho zájem daleko širší než studium fotosyntézy. Věnuje se výtvarnému umění a historii, zvláště druhé poloviny 19. století, a ke své domovské čtvrti, tedy k Žižkovu, lne silným poutem patriota, čehož výsledkem je i tato kniha.
Jestliže i přes přínos, jaký pro mě (a asi nejen pro mě) tato kniha představovala, zároveň pociťuji jakýsi rozporuplný dojem, tak pro následující důvody. Její hodnocení se totiž liší, pokud na ni pohlížím jako historik nebo jako čtenář.
Nejprve k onomu patriotismu. Text knihy je orientován (poněkud překvapivě) především na žižkovského čtenáře. Proto je kniha zahlcena množstvím jednotlivých a mnohdy marginálních exaktních údajů, které mají význam tak leda pro dnešní tamní obyvatelstvo. Ostatně autor tento svůj záměr ani nijak netají.
Vědecké kastovnictví podle parciálních oborů jistě není směr, kterým by se věda měla ubírat, ale možná je právě i autorovo přírodovědecké metodické školení tím, co se nereflektovaně prodírá do jeho historického vyprávění. Často, zvláště v první polovině knihy, je v něm přemíra jednotlivých údajů, které bez zasazení do širšího kontextu nemají žádný smysl. Ostatně pokud se podíváme do závěrečného seznamu použitých materiálů, ze sekundární literatury zde figurují obecné historické práce o druhé polovině 19. století, pragensia, avšak nikoli texty o studiu a historickém popisu problematiky každodennosti, což by autorovi možná pomohlo zpracovat tematiku metodicky zajímavěji a hlavně by kniha mohla mít daleko širší uplatnění než jen jako populárně vědecko-zábavné počtení.
Celá publikace však působí tak, že rozdělení do 45 nedlouhých kapitol vyplynulo především z toho, jak autorovi vyšly kartičky s výpisky z novin, přičemž jejich obsah vznikl poskládáním dílčích, spolu nesouvisejících příběhů, spojených jen velmi volně nějakým zastřešujícím tématem. Když počet kartiček nestačil na samostatnou kapitolu, tak se jednoduše informace „někam“ vsunuly. Výsledek je ten, že například zcela zásadní údaje o demografickém profilu Žižkova nalezneme nejprve stručně v kapitole o špíně v ulicích (s. 59), následně v kapitole o městské radě (s. 65) a pak v kapitole o náboženství (s. 128). Obdobně se na téže stránce dočteme, kolik obec vydala v roce 1901 na bezplatnou stravu nezaměstnaným a kolik osob zaměstnávala na obecních pracích. Připojené údaje o počtu nezaměstnaných v dalším odstavci však pocházejí z roku 1909. Tedy celková informační hodnota nulová.
Dalším problémem je skutečnost, že kniha nemá poznámkový aparát, což ovšem zřejmě plyne spíše ze strategie nakladatelství než autora. Ten se alespoň snaží v textu místy udávat přibližný údaj o prameni, mnohdy však i ten chybí, čímž se informace stává pro další vědecké využití bezcennou.
Nicméně metodologie zpracování tématu neznamená vše, čímž se dostáváme k oné druhé, světlejší stránce knihy. Šesták napsal bezpochyby zábavnou knihu, která v nenáročné formě (autor je šikovný stylista) poskytuje zábavné poučení. V tom mu ostatně napomáhají novinové plátky, z nichž čerpal své informace a které jsou pro něho zcela dominantním historickým pramenem. Kdo měl někdy takové staré noviny v ruce, ví, o čem mluvím. Vesměs se jedná o listy z předměstí pro nižší vrstvy, které poskytují nepřeberné množství různých komických, peprných i hrůzostrašných historek.
Šesták vynáší na povrch zapomenuté příběhy obyčejných lidí, které z vyprávění „velkých“ dějin běžně vypadávají. Čtenář tak má možnost zúčastnit se svěcení praporu žižkovského spolku kuřáků a dalších neméně obskurních organizací (s. 138), pouličních bitek mezi příslušníky různých politických stran (s. 103n.), dozvědět se o předchůdcích dnešních instantních polévek (s. 165) či proč sociálnědemokratickému „Právu lidu“ přezdívali vlastenčící patrioti „Právo židů“ (s. 97). Nebo si pročíst příběh, jak pár podnikavých Žižkováků (ovšem možná nezáměrně) pod rouškou spolku pro podporu chudých nevěst vybudovalo zdroj příjmů na principu pyramidové hry typu „letadlo“ (s. 299), či nalézt radu, jak a jaké typy prezervativů bylo možné tehdy zakoupit a za kolik (s. 171). Zajímavé a poučné v tomto směru jsou i rozsáhlé údaje o dobových cenách, mzdách a životních nákladech, které autora mimořádně zajímají tak, že jim věnoval na různých místech knihy v úhrnu několik desítek stran.
Asi mnohého překvapí, že již před sto lety se řešila otázka kouření na veřejně přístupných místech. Podstata sporu však byla úplně jiná a Šesták tuto otázku také důkladně osvětlí (s. 219). Kuřáci se pak bránili poněkud překvapivým argumentem, že jedině kouřením při tanci se ubrání bacilům tuberkulózy, které se na ně valí ze všech stran parketu. Na počátku století hostinskému při nedodržení zákazu hrozilo i odejmutí koncese.
Ostatně i řada našich dalších dnešních problémů není skutečně tak nová, jak si myslíme. Již tehdejší Žižkov znal například soutěž o titul „miss“ (s. 292) a rovněž naše dlouholeté boje o nebezpečnost volně pobíhajících psů mají svou analogii před sto lety. Ovšem dnešní domácí pes si v mnoha směrech může gratulovat, a to jak z hlediska své zákonné svobody, tak i z hlediska svého zdanění (tedy zdanění majitele). Šesták na straně 275 píše: „Pokousání psem byla tak častá, že v roce 1905 vydali v pražské oblasti nové kontumační vyhlášky. Nejostřejší byla ta žižkovská: ve dne se pes nesměl objevit na ulici ani na šňůře s náhubkem nebo zapřažený.“ Nakolik se tyto drakonické předpisy skutečně dodržovaly, již autor nepíše. Na základě jeho údajů o obdobném zákazu chování koz, králíků či hus v bytových domech však zřejmě ani tento předpis nebyl tak přísně vynucován. A co se týče zdanění? Daň ze psa existovala již tehdy. Pokud byl však pes hlídací a řádně uvázán na řetězu, neplatilo se nic.
I přes výše uvedenou kritiku je nutné přiznat, že základní údaje o životě obyvatel předměstí Prahy z knihy skutečně získáme, a jsou navíc založené na autentických pramenech. Zábavná forma, která je knize propůjčena, jistě vyvolá široký ohlas jak mezi laickými zájemci, tak i v odborné veřejnosti. Z vlastní zkušenosti musím přiznat, že i mezi vysokoškolskými studenty humanitních oborů krátce po svém vydání na podzim loňského roku vyvolala značnou pozornost – a to nepochybně oprávněnou.
Autor je historik.
Zdeněk Šesták: Jak žil Žižkov před sto lety. Academia, Praha 2005, 343 stran.