Když je o čem vyprávět

Devadesátiletá Lenka Reinerová je často označována jako poslední žijící německy píšící česká spisovatelka a svědkyně někdejší židovské a německé intelektuální komunity v Praze. Její životní osudy byly velmi spletité a pro její literární dílo mají klíčový význam: narodila se v židovské rodině německy mluvící matce a českému obchodníkovi. Od 19 let pracovala jako novinářka v Dělnických ilustrovaných novinách, kde se také seznámila s pražskými německými autory (E. E. Kischem či F. C. Weiskopfem) i s německými emigranty (např. E. Blochem). Rok 1939 ji zastihl v Rumunsku, na varování z domova se do Čech nevrátila a zamířila do Francie. Pak prošla téměř desetiletým martýriem ukrývání a útěků, strávila nějaký čas v pařížském a marseillském vězení a přes Casablanku odcestovala do Mexika. Tam pracovala pro československé velvyslanectví a tam se také seznámila se svým budoucím mužem, jugoslávským lékařem a spisovatelem Theodorem Balkem. S ním po válce odjela do Jugoslávie, kde působila v české redakci rádia Bělehrad, a po třech letech se vrátila do Prahy. Pro svou západní emigraci a židovský původ byla v 50. letech vězněna. Živila se pak, pod cizím jménem, jako tlumočnice a překladatelka. V německém prostředí její knihy vycházejí už poměrně dlouho, v roce 1999 dokonce obdržela významné ocenění – Schillerův prsten za zásluhy o literaturu. U nás po dvou ojedinělých publikacích z konce 50. a 60. letech dostala možnost vydávat až v devadesátých letech.

Výhradním námětem tvorby Lenky Reinerové jsou její vlastní životní zážitky. Jak je zřejmé, měla z čeho čerpat. Proč jsou její privátní zkušenosti poutavé i pro ostatní, má několikerý důvod: to, co ji potkalo, není pouze osobní prožitek jedné pražské rodačky, události, o kterých píše, se staly osudem několika generací minulého století. Nadto se jí poštěstilo pobývat ve společnosti mnoha pozoruhodných osobností (kromě výše zmíněných též J. Foglara, A. Hoffmeistera, F. Langera, A. Seghersové ad.). K tomu všemu dokáže Reinerová dát svým zážitkům přitažlivou literární podobu. Její prózy značně připomínají mluvené vyprávění; sama také v jednom rozhovoru říká, že se necítí být spisovatelkou, ale vypravěčkou toho, co ji potkalo: „Stačí, když lidi, které jsem znala, mohu nějakým způsobem oživit. Já vím, že se dneska píše jinak, ale já můžu psát jen tak, jak to dovedu, jak to cítím a jak jsem to žila.“

Zásadními tématy, která se odbjevují i ve dvou ze tří povídek knihy Bez adresy, je vzpomínání na rodinu zavražděnou v Osvětimi a téměř padesátiletý boj s vážnou nemocí. Reinerová působivě líčí svoji cestu po stopách mladší sestry po koncentračních táborech a vlastní putování po onkologických ordinacích. Celkové vyznění próz navzdory tomu zůstává velice povzbudivé a pozitivní. Reinerová tuto schopnost připisuje svému naturelu a pevné vůli. V jednom rozhovoru řekla: „Když z výše věku přehlédnu svůj život, který nebyl lehký a nevynechal z útrap, které byly k mání, skoro nic, vím, že buď to člověk nevydrží, anebo to vydrží. Nic mezi tím neexistuje. Člověk musí mít také sám vůli přežít. Je to taková naše sebeobrana. A pak je tu ještě jedna věc – nikdy se nesmíte litovat. Ani vteřinu.“

Autorčinou předností je schopnost evokovat atmosféru jednotlivých měst a míst, kterými ve svém válečném putování prošla. Vyvolává ji zejména líčením každodenního přežívání v podmínkách exilu či válečných událostí (starosti s obstaráváním potřeb pro novorozeně v rozbombardovaném Bělehradě, pořizování vařiče v chudém pařížském hotýlku atd.). Schopnost vystihnout atmosféru místa je mimořádně zřetelná také v pracích věnovaných milované Praze (Kavárna nad Prahou, Praha bláznivá).

Tři povídky knihy Bez adresy se ocitají na pomezí autentických osobních vzpomínek a fikce. Získávají velmi živý ráz častým užíváním přímé řeči – Reinerová popisuje scény, u kterých prokazatelně přítomna nebyla, včetně dialogů, které jsou nutně její fabulací (soudy s válečnými zločinci apod.). Sama také vede fiktivní rozmluvy, ať s těmi, kteří už nežijí (se svou mladší sestrou, se spoluvězeňkyněmi), nebo s lidmi, které soustavně potkává, jako třeba londýnskou bezdomovkyni Virginii. „Ale co potkalo tebe, Virginie? Vyvedla tě z míry nespravedlnost nebo lhostejnost? Smířila ses s trpkým osudem odevzdaně? Převálcoval tě, nebo jsi na něm (ta tvoje tvář, tak bílá) sama měla podíl?“ (s. 13)

Fakt, že Reinerová čerpá náměty svých próz zejména ze svých osobních prožitků, vede časem k tomu, že se v různých obměnách můžeme setkat s týmiž motivy ve více knihách. Přesto – i díky její pozorovací schopnosti a umění poutavě své vzpomínky předat – zůstávají její texty fascinující historií jednoho člověka 20. století.

Autorka je bohemistka.