Nejstrašnější dětství

Dospívající vypravěč, který má i spisovatelovo jméno, líčí svou dosavadní životní anabázi, při níž se z rodiny vysokoškolského profesora-alkoholika a nevyrovnané matky-feministické básnířky dostane do domu matčina ztřeštěného psychiatra Finche.

Augustenovi bylo dvanáct let, když ho matka po rozvodu odložila do rozpadajícího se domu svého výstředního lékaře. Přestože hrdina zpočátku komentuje rodinu s nevěřícným údivem, začne postupně víc a víc podléhat všeobecné nepříčetnosti. Svůj vztah k Finchovým po určité době považuje za cosi jako „stockholmský syndrom, nebo jak se tomu říká, když vás někdo drží proti vaší vůli, vás to ovšem následně strhne tak, že si to zamilujete. Nebo si to přímo nezamilujete, ale strhne vás to někam, odkud nevidíte. Místo Já se samopalem neumím nastoupí No hele, to vlastně nemá chybu!“ (s. 135).

Augusten touží po normálním životě, ale sám se obvyklým způsobem nechová: tráví hodiny narovnáváním svých vlasů. Vždy večer, než jde spát, si systematicky vybírá oblečení na další den. „Vědomí, že mám nachystané oblečení, mi přesto dávalo pocit klidu. Měl jsem vládu nad ostrostí svých puků z dvojité pleteniny, i když jsem nedokázal zabránit mámě, aby shodila vánoční stromek z verandy, jak se jí to povedlo jednou v zimě. Mohl jsem si vatovou tyčinkou leštit pozlacený pečetní prsten, až se čtrnáctikarátové zlacení odřelo, třebaže jsem nemohl rodičům zamezit v tom, aby si na hlavu házeli romány Johna Updikea.“ (s. 28)

Psychiatrovu domácnost, kde v kuchyni chybí strop a po nádobí lezou švábi, obývají kromě Finchových biologických i adoptovaných dětí také různí pacienti. Protože málo rodin může soupeřit s Finchovými v množství neobvyklých aktivit, je vylíčení divokého dění v podivném domě velmi zábavné. Řada groteskních událostí spolehlivě drží čtenářovu pozornost od začátku do konce.

Zájem vyvolává rovněž vypravěčova schopnost vůbec přežít zmíněnou dobu. Opravdu se zdá, že považovat za divokou etapu minulého století šedesátá léta je omyl – to teprve necitelná léta sedmdesátá, období masivních sociálních změn, přinesla otřesy v americké střední třídě. Prostřednictvím všímavých očí teenagera zachycuje Burroughs duch doby, naplněný pochybnostmi o každé instituci a tradici, od manželské monogamie (Finch si vydržuje milenky a Burroughsova matka má poměr s jinou ženou) po tradiční výchovu (vypravěč nenávidí školu a Finch mu pomůže s fingovanou sebevraždou, která jej dlouhodobě z vyučování uvolní).

Velký prostor v románu zaujímá neomezené sexuální zkoumání. Finchova dcera Natálie i Augusten mají ve svých čtrnácti letech sexuál­ní vztah s mnohem staršími partnery. Doktor Finch nevidí nic špatného na tom, že jeho dcera spí s jednačtyřicetiletým mužem, podezíraným z incestu s vlastní matkou. Augusten se před členy Finchovy rodiny netají se svým poměrem s jejich „adoptovaným“ synem Neilem. Setkání s ním jsou prezentována velmi detailně, často jde o nesnesitelnou četbu, zejména když Neil Augustena ke styku přinutí násilím. Oba se postupně stávají na tomto vztahu závislí, třebaže cítí, o jak nepřirozený poměr se jedná. „Když jsem zrovna úporně neřešil kadeřničinu, nejraději jsem trápil Neila Bookmana. Nikdy jsem si nekladl otázku, proč vlastně. Nikdy mě nenapadlo, že se dopouštím špatnosti. Dělalo mi naopak dobře, že s ním mávám. Dodával mi pocit moci.“ (s.132)

Základním oživujícím atributem románu je humor. Některé situace jsou natolik šílené, že jen vtipem tak řízným, jako má Burroughs, je možné je zmírnit a odlehčit. Próza je přes cynický a odpudivý tón mimořádně dojemná a opravdová. Není to konejšivé čtení, je ale fascinující; zároveň znepokojivé i humorné.

Takzvaný normální stav je pro hlavního hrdinu v textu čím dál tím nedostižnější, o to víc čtenáře překvapí, když nakonec nezdolný duch postavy dokáže překonat a autor zaznamenat jedno z nejpodivnějších dětství.

Autorka je bohemistka.