Sebaldovi Vystěhovalci

W. G. Sebald (1944–2001) vedl po dvacet let podvojnou existenci literárního vědce a beletristy: vystudoval germanistiku a v tomto oboru od roku 1966 působil v Anglii, nejprve v Manchesteru jako lektor a od roku 1970 až do své předčasné smrti (zahynul při automobilové nehodě) jako učitel německé literatury na University of East Anglia v Norwichi. Jako germanista vzbudil pozornost několika monografiemi a knihami esejů a studií zejména o rakouské literatuře, v nichž (např. v souboru Unheimliche Heimat. Essays zur österreischischen Literatur, 1991) projevil kromě mimořádné erudice rovněž schopnosti výborného stylisty se smyslem pro pointované formulace, a především názorovou samostatnost vědecké osobnosti, která nemá zapotřebí chytat se módních trendů či metodologických receptů; na rozdíl od většiny kolegů zůstal víceméně nedotčen ideologií „nové levice“, která se šířila v době jeho studií a vědeckých začátků, a z poststrukturalismu a dekonstrukce, vládnoucích na evropských a amerických univerzitách v době jeho zralosti, si vybíral jen postupy a myšlenky, které odpovídaly jeho představám o tom, co je možno a třeba říkat o literatuře. Byl také prvním germanistou německého původu, který otevřel ožehavé téma utrpení německého civilního obyvatelstva za války ve studii Luftkrieg und Literatur (1999).

Stejně jako byl svůj a nepřehlédnutelný v literární vědě, dovedl si Sebald najít místo „mezi proudy“ i v literatuře. Jeho přechod k beletrii koncem 80. let byl ostatně velmi plynulý (srovnatelný částečně s vývojem Claudia Magrise): první narativní prózy ze svazku Schwindel. Gefühle (Pocity. Závratě, 1990) se pohybují v mezní zóně literárněvědného, faktograficky podloženého biografického eseje (mj. o Stendhalovi a Kafkovi) a volné fikce – s tím ovšem, že to druhé v konečném efektu nabývá převahy: vlastním účelem eseje se stává autonomní umělecký účinek, jemuž faktografie slouží jako materiál, arci materiál, který si uchovává svou informační závažnost a je nutným druhým pólem napětí mezi oběma sférami.

Životy ztracené a znovunalezené

S tímto napětím autor pracuje i ve druhém svazku próz, Vystěhovalcích (Die Ausgewanderten, 1992), který obsahuje „čtyři dlouhé povídky“, jak zní v originálu podtitul knihy. Prózy jsou stylizovány jako biografie lidí, kteří dobrovolně nebo nuceně opustili vlast, nejčastěji Německo, a jejichž osudy jsou existenciálně nezakotvené v tom smyslu, že jejich vztah k původní vlasti rušivě až tragicky zasahuje do jejich nového života. Ne náhodou jsou to Židé nebo lidé, kteří tak či onak byli spojeni s židovským osudem ve 20. století. Vypravěč se představuje v roli biografa nebo archiváře, který rekonstruuje jejich osudy na základě osobního setkání s nimi nebo na základě dokumentů a svědectví, které o nich samých, popřípadě od jejich příbuzných získal.

S  venkovským lékařem z povídky Dr. Henry Selwyn se vypravěč údajně seznámil, když si v jeho domě poblíž Norwiche najal v roce 1970 byt. Větší část textu se tento člověk poněkud zvláštního chování líčí zvnějšku, jako anglicky svérázný až podivínský, pro cizince ne zcela pochopitelný typ. Teprve v závěru dostane postava nečekanou hloubku (ne však konečné vysvětlení!) dovyprávěním její minulosti: Selwyn se svému nájemníkovi svěří, že je původem litevský Žid, jako sedmiletý přijel v roce 1899 s rodinou do Anglie, vystudoval zde a prožil obyčejný život, ale v posledních letech s čím dál silnějším pocitem osamělosti a nevysvětlitelným steskem. Nedlouho poté se vypravěč dozvídá, že Selwyn spáchal sebevraždu. Po čem se mu stýskalo? Po „staré vlasti“ asi ne. Nejspíš po onom židovském chlapci jménem Hersch Seweryn, kterým kdysi byl, kterého − jak se mylně domníval − zcela vytěsnil britskou identitou (své židovství neprozradil ani vlastní ženě) a který v něm nakonec znovu ožíval.

Postupná rekonstrukce (nebo překvapivé, pointující odhalení) minulosti jako existenciální – nikoli pouze dějové – prohloubení postavy a současně jako spojení individuálního příběhu s tragickými ději 20. století je příznačná i pro ostatní tři povídky. V Paulu Bereyterovi vypravěč rekonstruuje příběh svého oblíbeného učitele z obecné školy (a spolu s tím i své vlastní dětské zážitky). Bereyter je další ze Sebaldových vykořeněných: jako „čtvrtinový“ Žid byl po roce 1933 propuštěn ze školských služeb, žil nějakou dobu ve Francii, vrátil se v roce 1939 do Německa, musel narukovat, po válce zůstal v Německu a opět učil, v důchodu pobýval většinou ve Švýcarsku, ale z nepochopitelných pohnutek se stále znovu vracel do domovského městečka, kde utrpěl tolik příkoří; při jednom z těch návratů ukončil svůj život skokem pod vlak. Motivem jeho nepochopitelných (a vypravěčem nevysvětlovaných) rozhodnutí byla zřejmě jakási hassliebe k Německu, směs odporu a pocitu přináležitosti, která je vlastní řadě Sebaldových postav − a do jisté míry i jejich vypravěči.

Příznačná Sebaldova technika několikanásobně zprostředkovaného vyprávění (postava vypráví vypravěči to, co jí vyprávěla jiná postava) je rozvinuta zvlášť košatě v Ambrosi Adelwarthovi. Vypravěč tu rekonstruuje životní příběh svého prastrýce, který emigroval do Ameriky a v desetiletí kolem 1. světové války procestoval kus světa jako společník a milenec bohatého, dekadentně excentrického židovského mladíka, po jeho internaci na psychiatrii sloužil jako majordomus jeho rodině a posléze dožil v naprostém osamění v ústavu, který byl něčím mezi nóbl starobincem a vědeckou mučírnou. Na základě vyprávění příbuzných i zápisků samotného prastrýce tu autor ve virtuózních etudách evokuje zašlý svět někdejších mondénních středisek, ale především v postavě prastrýce sugestivně, s velkou empatií kreslí osud osamělého, několikanásobně (homosexualitou, emigrací, povahou) vyřazeného člověka a jeho neokázale statečné přijetí vlastního údělu.

V Maxi Aurachovi se Sebald nejdůrazněji (ač opět víceméně nepřímo) dotýká tématu viny Němců na likvidaci Židů. V centru stojí manchesterský malíř Aurach, jejž rodiče v roce 1939 ještě stačili poslat z Německa do Anglie, ale sami se stali oběťmi holocaustu. Je to vystěhovalec, přesněji vyhnanec s nenapravitelně narušeným vztahem k Německu a Němcům: tragický konec jeho německého dětství pro něho nepředstavuje jednorázový, takříkajíc vyléčitelný zážitek, nýbrž frustrující trauma na celý život. Vypravěč rozšiřuje tento individuální osud do obecnější roviny rozsáhlou odbočkou: reprodukcí vzpomínek Aurachovy matky na šťastné dětství a mládí ve středoněmeckém městečku. V těchto osobních, idealizovaných vzpomínkách vyvstává přímo prototypický obraz někdejšího přirozeného soužití Němců a Židů, obraz, který právě svou idyličností až nesnesitelně naléhavě připomíná, že tu byl zničen jeden celý svět. Toto obecné pozadí individuálního osudu je zdvojeno a umocněno závěrečnou pasáží, v níž si vypravěč nad dokumentárními, nijak drastickými fotografiemi z lodžského ghetta snaží představit, co všechno se muselo dít za těmito nehybnými, mlčícími obrázky.

Holokaust v pozadí

Tato povídka je příznačná pro způsob, jakým se Sebald vyrovnával s tématem holokaustu vůbec: vědomě a výslovně se distancoval od většiny německé literatury, pro niž bylo toto téma od 50. let na nejméně dvě desítiletí (u některých, třeba Bölla nebo Grasse, natrvalo) tématem ústředním. Co mu na této literatuře – soudě podle jeho některých přímých vyjádření – vadilo, byla snaha zachytit hrůzu, která je příliš velká, než aby se dala umělecky zobrazit, a také asi přímé morální apely a soudy nebo kajícná gesta. On sám − jako někdo, kdo „má německý pas a oba německé rodiče“ − se necítil oprávněn popisovat vyhlazovací akce a jejich bezprostřední oběti, ale zaměřil se na obecné důsledky této minulosti, na trvalé ztráty a poškození, které likvidace znamená dodnes, pro postižené i pro všechny následující generace. Holokaust, ač o něm zřídka mluví přímo, je přítomen v pozadí většiny jeho próz. Sebald ovšem ukazuje, že i ti „šťastní“, kteří tehdy unikli zkáze, jsou, jako Aurach, minulostí doživotně poznamenaní, nemohou jí uniknout.

Toto téma je rozvedeno v jeho poslední, nejrozsáhlejší a asi nejlepší próze, románu Austerlitz (2001): titulní hrdina je původem pražský Žid, jejž matka poslala v jednom z posledních transportů židovských dětí do Anglie v roce 1939. Austerlitz do pozdního věku odmítá zabývat se minulostí, až mu v roce 1992 náhoda – zaslechne v rozhlase vzpomínky dvou žen na týž nebo obdobný dětský transport – násilně, šokem obrátí pohled a mysl zpět a on začne usilovně pátrat po rodičích, rozjede se do Prahy a Terezína (skoro zázračně se mu obnovuje i dávno zapomenutá čeština) a dodatečně prožívá to, co padesát let ze svého života vylučoval.

Dokument a fikce

Sebaldova umělecká próza nicméně nezaujala kritiku a čtenáře 90. let pouze novým přístupem ke starým tématům, nýbrž i novým, v tehdejší německé produkci originálním způsobem psaní. Pro jeho styl je charakteristická zejména zmíněná hra s hranicí mezi dokumentem (autentickou realitou) a básnickou fikcí. Jeho texty jsou žánrově těžko zařaditelné: mísí se v nich autobiografie, biografie, faktografické popisy (třeba školní třídy i s nákresem v Paulu Bereyterovi), cestopisné reportáže (neustálé cesty vypravěče i postav asi mají podtrhnout existenciální nezakotvenost těchto osudů), rozsáhlé, minuciózní, ale mimořádně sugestivní popisy architektury i krajiny (vypravěčova jízda do Ithaky v Ambrosi Adelwarthovi) a esejistické úvahy; navíc je hlavní, biografický příběh často přerušován digresemi, které s ním souvisejí jen velmi volně (popis solivaru v Maxi Aurachovi).

Sebald sám říká, že mu „otevřela oči“ vlna dokumentaristické literatury 70. let, a s jistým příklonem k tomuto směru stylizuje životopisy svých postav (třeba údajným převzetím a citací rodinných dokumentů) tak, aby v čtenáři vyvolal dojem autenticity. Na druhé straně však koncepci tehdejšího dokumentarismu daleko překračuje, a vlastně popírá: mnohá fakta v jeho textech autentická jsou, ale zdaleka ne všechna a ne zcela: hlavní postavy jsou kombinací nebo fantazijní obměnou několika skutečných osudů; třeba Aurach (jak uvádí kritička Maya Jaggiová) je kombinací Sebaldova manchesterského bytného a londýnského malíře Franka Auerbacha. Obdobně tomu je i s fotografiemi a nákresy, kterými je text pro potvrzení „autenticity“ prokládán: některé jsou ověřitelně autentické, jiné nikoli: třeba v Austerlitzovi je údajný portrét hrdinovy matky zřejmě portrétem Emy Destinnové, na nějž snad Sebald při svých pražských rešerších někde narazil. Sebald samozřejmě počítá se čtenářem, který tuto oscilaci mezi dokumentem a fikcí nebude luštit jako historickou kamufláž, nýbrž aktivně vnímat jako záměrnou literární strategii, jejímž cílem je takříkajíc estetická „přidaná hodnota“.

To platí také pro samotného vypravěče: ono „já“, které komunikuje s postavami, nese základní rysy W. G. Sebalda a sdílí s ním jistě i mnoho zážitků a názorů (v míře, již nelze a ani nemá smyslu zjišťovat), ale zásadně je – jako vypravěč každého ich-románu – součástí umělecké fikce, nikoli mimotextovou instancí, tedy skutečnou osobou autora. Otevřená, přiznaná hra s fikcí a faktem, do níž je zahrnut sám vypravěč, jistě není v moderní, a zvlášť v postmoderní literatuře nic ojedinělého – najdeme ji v různých variantách u Borgese, Calvina, v méně rafinované, převážně autobiografické podobě u Handkeho aj.; pozoruhodné je, jak bravurně ji Sebald dovede rozehrát, aniž jí oslabí závažnost sdělovaného názoru a závaznost mravního postoje – na rozdíl od plytké postmoderny, pro niž žádné názorové ani mravní konstanty neplatí.

Sebaldovy texty nejsou četbou do tramvaje. Autor klade na svého čtenáře jisté nároky, nepodává mu nic po lopatě, komunikuje spíš náznakem, diskrétně a nepřímo (ne náhodou se v řadě textů, skrytými narážkami i výslovně, hlásí k Nabokovovi) a nutí ho číst ve větších porcích než jen po větách; rozhodně se vyplatí nepřeskakovat jeho zdánlivě samoúčelné popisy a nedějové odbočky: jejich možná nebo nutná souvislost s ostatními částmi se objeví až po přečtení celku. Na druhé straně to ale není četba pouze pro literární odborníky či snoby: každá jeho postava je nevšedním originálem, příběhy jsou dokonale vystavěné, místy přímo napínavé a přes četné retardační momenty překvapují nečekanými zvraty a pointami na správných místech.

Kniha je dobře edičně vypravená a přeložená; jediným technickým nedostatkem je horší kvalita fotografií oproti německému vydání. Nakladatelství touto edicí uvedlo jednoho z nejvýraznějších německých autorů posledního dvacetiletí. Lze si jen přát, aby co nejdřív následoval nejen pro zmíněné „české“ pasáže i Austerlitz.

Autor je germanista, přednáší německou literaturu na FF UK.